Článek
Zatímco se pozornost Washingtonu prudce stáčí k nové doktríně v Karibiku, Arktidě a na Blízkém východě, Evropa poprvé po generacích čelí realitě, ve které je „vlastní suverenita“ víc než jen politická floskule. O osudu konfliktu na Ukrajině se dnes rozhoduje v rovnici, kde na jedné straně stojí ruská sázka na globální chaos a na druhé evropská schopnost vyrábět v tempu, kterému svět odvykl. Toto je pohled do zákulisí války, která se v lednu 2026 definitivně proměnila v bitvu o průmyslovou a politickou výdrž celého kontinentu.
V lednu 2026 se nacházíme v realitě, kterou by si před dvěma lety málokdo dokázal představit. Spojené státy, tradiční garant ukrajinské bezpečnosti, procházejí největší revizí své zahraniční politiky za desítky let. Tato změna není jen o Ukrajině; je o vyřizování účtů, které Washington dlouho odkládal. Administrativa v USA v posledních týdnech začala hrát tvrdou hru na několika šachovnicích najednou. Ofenzivní rétorika a konkrétní vojenské přesuny vůči Venezuele v souvislosti s energetickou bezpečností, strategický zájem o Grónsko jako klíčový uzel budoucí kontroly Arktidy a deklarovaná připravenost „postarat se o Írán“ vytvářejí situaci, kdy je americká pozornost i logistická kapacita extrémně rozmělněna.
Pro Kyjev to znamená kritický signál: éra automatické priority skončila. Washington už neposílá „bianko šeky“. Každá raketa pro Ukrajinu se nyní poměřuje s potřebami v Karibiku nebo v Perském zálivu. Pokud USA mluví o tom, že se zaměří na Írán, vysílají Rusku jasný vzkaz, ale zároveň tím vyčerpávají své vlastní kapacity protivzdušné obrany a přesné munice. Americké ministerstvo zahraničí ve své souhrnné zprávě U.S. Security Cooperation with Ukraine sice deklaruje kumulativní objemy pomoci, ale podrobná data na portálu ForeignAssistance.gov ukazují, že rytmus nových alokací se zpomaluje ve prospěch jiných strategických priorit.
Tato změna paradigmatu nutí Ukrajinu i zbytek Evropy k drastické adaptaci. Nejde jen o to, kolik raket Patriot ještě dorazí, ale o to, zda bude existovat politická vůle udržet dodavatelské řetězce v chodu i ve chvíli, kdy se ve Washingtonu řeší námořní blokáda ve Venezuele nebo nová bezpečnostní architektura v Arktidě. Rusko tuto rozmělněnost pozornosti Západu cítí a snaží se ji využít k maximalizaci tlaku. Geopolitická hra ledna 2026 je tak mnohem více o „multi-taskingu“ velmocí, což vytváří nebezpečné vakuum, které se Moskva pokouší zaplnit agresivitou na všech frontách – vojenské, diplomatické i hybridní.
Mapa jako iluze: Proč iniciativa není vítězství
Při pohledu na aktuální mapy bojiště, které v lednu 2026 publikuje projekt DeepStateMap.Live, lze snadno podlehnout dojmu, že se Rusko nezadržitelně valí vpřed. Ruská armáda drží iniciativu a pokračuje v postupu v sektorech, které byly dříve považovány za stabilizované. Nicméně, pokud se odtrhneme od barvy na mapě a podíváme se na tempo a cenu tohoto postupu, obraz je mnohem komplikovanější. Analýza projektu Russia Matters z Harvard Kennedy School pro období přelomu roku ukazuje, že ruský zisk činil zhruba 192 km² za měsíc. Pro srovnání, průměrný měsíční zisk v dřívějších fázích roku 2025 byl často vyšší.
Smysl těchto čísel není v jejich absolutní hodnotě, ale v trendu: tlak sice pokračuje, ale efektivita postupu naráží na limity. Iniciativa neznamená průlom. Průlom je stav, kdy se obrana zhroutí a nepřítel proudí do hloubi území. To se neděje. Místo toho sledujeme „mletí masa“ – extrémně nákladný postup, kdy se za každou vesnici platí tisíci životy a desítkami kusů techniky. Institute for the Study of War ve svém souhrnu k 31. prosinci 2025 odhaduje, že ruské síly za rok 2025 obsadily 4 831 km², ale zároveň připomíná, že tempo operací neodpovídá strategickým cílům Kremlu.
Ukrajinská obrana v lednu 2026 funguje jako vysoce adaptivní systém. Nedostatek munice, na který upozorňuje i Kiel Institute ve své zprávě o tom, jak Evropa nestíhá vykrývat výpadky americké pomoci, nutí Ukrajince k asymetrickému boji. Drony a přesná dálková dělostřelba nahrazují masu, kterou Ukrajina nemá. Pro rok 2026 je klíčové, zda se tento systém udrží. Pokud ruský tlak nepovede k rozpadu ukrajinské logistiky, zůstane mapa i nadále jen souborem drobných posunů za astronomickou cenu. Válka se tak stává matematickým příkladem o tom, komu dříve dojde „palivo“ – ať už v podobě lidí, techniky nebo ochoty společnosti tyto ztráty akceptovat.
Průmyslový maraton: Evropa se probouzí do vlastního osudu
Zatímco se USA soustředí na vyřizování účtů v jiných částech světa, Evropa si v lednu 2026 prochází největší transformací od konce studené války. Už to nejsou jen prázdná prohlášení. Data Rady EU jasně ukazují, že evropské obranné výdaje v roce 2025 dosáhly 381 miliard eur. To je realita, která se konečně začíná projevovat na výrobních linkách. V prosinci 2025 byl definitivně schválen a v lednu 2026 implementován Evropský program pro obranný průmysl (EDIP). Tento rámec má za cíl vytvořit z evropského zbrojního sektoru jeden kooperující celek.
Problémem zůstává setrvačnost. Průmysl nelze přepnout jedním politickým rozhodnutím. Jak uvádí doprovodná dokumentace k programu EDIP, cesta od alokace peněz k dodání granátu na frontu trvá měsíce. Evropa se tak v lednu 2026 nachází v nebezpečném „údolí smrti“ – peníze už jsou v systému, ale fyzické zbraně ještě v dostatečném množství neopustily továrny. Tento časový nesoulad je přesně tím oknem, které se Rusko snaží využít. NATO ve svém reportu Defence Expenditure of NATO Countries potvrzuje, že evropská část aliance se rozpočtově posouvá k hranici 3 % HDP, což je pro rok 2026 naprosto zásadní.
Pro českého občana to znamená, že obrana se stává pevnou součástí ekonomiky. Už to není „výdaj navíc“, ale investice do přežití celého systému. Rok 2026 bude testem, zda se tato rozpočtová křivka promění v reálnou palebnou sílu na Ukrajině. Pokud Evropa selže v kontinuitě dodávek, kterou Kiel Institute označuje za největší slabinu roku 2025, může být ukrajinská obrana přečíslena nikoliv kvalitou, ale prostou ruskou kvantitou. Bitva o výrobní linky je v lednu 2026 stejně důležitá jako bitva o zákopy u Pokrovska.
Druhá fronta: Energetika a civilní odpor pod tlakem mrazu
Válka v lednu 2026 se nevede jen o kilometry čtvereční, ale o schopnost Ukrajiny existovat jako funkční společnost. Rusko v posledních šesti týdnech zintenzivnilo útoky na kritickou infrastrukturu. Zpráva Mezinárodní energetické agentury Ukraine’s Energy Security: A pre-winter assessment detailně popisuje devastující dopady úderů na rozvodnou síť. Není to jen o tmě v bytech; bez energie stojí průmysl, stojí opravny techniky a drhne železniční logistika, která je pro obranu klíčová.
Tento útok na „zázemí“ má jasný strategický cíl: vyvolat novou uprchlickou vlnu a politicky destabilizovat Evropu. Podle dat OSN (OHCHR) civilní ztráty v roce 2025 dosáhly nejméně 2 514 zabitých, přičemž trend útoků dálkovými zbraněmi na obytné oblasti v lednu 2026 nepolevuje. Report Protection of Civilians in Armed Conflict – December 2025 varuje, že intenzifikace úderů vytváří neúnosný tlak na ukrajinský zdravotní a sociální systém.
Tato „druhá fronta“ je pro Rusko levnější než tankové útoky, ale může být účinnější. Pokud se ukrajinské zázemí zhroutí pod tlakem energetického kolapsu, nebude mít kdo doplňovat armádu na frontě. Západní odpovědí v lednu 2026 je zvýšený důraz na decentralizované energetické zdroje a protivzdušnou obranu, ale jak ukazují prohlášení podtajemnice OSN Rosemary DiCarlo z 12. ledna 2026, potřeby Ukrajiny stále převyšují aktuální možnosti dodávek. Odolnost Ukrajiny tak v lednu 2026 neměříme jen počtem odražených útoků, ale stabilitou rozvodné sítě.
Architektura garancí: Mír jako výsledek síly, ne prosby
V lednu 2026 se politická rovina posunula do fáze, kdy se o míru nemluví jako o hypotéze, ale jako o sadě dokumentů. To však neznamená konec bojů. Naopak, obě strany se snaží posílit svou pozici před možným vyjednáváním. Oficiální prohlášení prezidenta Zelenského z pařížského setkání 6. ledna 2026 hovoří o konkrétních dokumentech, které mají definovat vztah mezi Ukrajinou a Západem. Už nejde jen o „podporu“, ale o konkrétní bezpečnostní architekturu.
Tento diplomatický proces je ovlivněn měnící se pozicí USA a jejich angažmá ve Venezuele či v otázce Grónska. Zatímco Washington drží rámec U.S.-Ukraine Bilateral Security Agreement, evropské vlády začínají budovat vlastní paralelní záruky. Realita roku 2026 je taková, že mír nebude výsledkem jedné smlouvy, ale dlouhodobé vojenské a průmyslové odstrašující kapacity. Evropské metropole se v rámci Pařížské deklarace z ledna 2026 přihlásily k dlouhodobému výcviku a společné výrobě zbraní přímo na ukrajinském území.
Z pohledu konfliktu dává největší smysl sledovat tři trajektorie. První je pokračující opotřebování s ruskou iniciativou, ale rostoucí evropskou silou. Druhá je vynucené příměří v důsledku globálních krizí (Írán, Venezuela), které by však bylo jen dočasné. Třetí je technologický zlom, kde Ukrajina skrze masivní nasazení AI a dronů dokáže vymazat ruskou početní převahu. Všechny tři scénáře mají společného jmenovatele: o výsledku roku 2026 rozhodnou proměnné mimo bojiště. Pokud Evropa udrží tempo výroby a Ukrajina udrží své zázemí, stane se ruská iniciativa jen drahou cestou do slepé uličky.
Leden 2026 nám říká, že klidné časy se nevrátí – bezpečnost je komodita, kterou si teď musíme v Evropě sami vybojovat a vyrobit.
