Článek
Když Tomio Okamura po svém zvolení předsedou Sněmovny nechal sundat ukrajinskou vlajku, okamžitě tím ovládl mediální prostor. Symboly mají obrovskou emoční sílu. Než člověk stihne domyslet, co takové gesto opravdu znamená, už se sdílí, komentuje a šíří. Okamura to ví a umí s tím pracovat. Vlajka byla ideální rekvizita v den, kdy potřeboval ukázat energii, sebevědomí a sílu.
Jenže realita se obrátila během několika hodin. Z oken poslaneckých klubů ODS, STAN a Pirátů vlály tři nové ukrajinské vlajky. Rázem jich na Sněmovně viselo víc než před jeho zásahem. Politika republiky se nezměnila ani o milimetr – ale ukázalo se, jak rychle dokážou symbolická gesta přehlušit úplně všechno. Jeden kus látky nahradil jiný, přesto se o tom vedly desítky debat. To je přesný obraz politiky, která se víc stará o výjevy než o skutečnou práci.
Ironické je, že Okamura se do funkce předsedy Sněmovny dostal ve chvíli, kdy jeho hnutí utrpělo jednu z nejslabších porážek v novodobé historii SPD. Ztratili mandáty, oslabili, a přesto stojí v čele klíčové instituce. Ne díky síle, ale díky povolební matematice. Andrej Babiš by bez SPD nesložil vládu – a to je jediný důvod, proč dnes Okamura stojí výš, než kde by podle volebního výsledku normálně byl.
A právě tady začíná hlubší problém. Politici nás nemají rozdělovat. Ale česká politika se za poslední roky proměnila v prostor, kde spolu soupeři odmítají mluvit. ODS a ANO si navzájem hloubí zákopy tak dlouho, až přestali vidět přes okraj. Piráti, TOP 09 i STAN věnovali tolik energie útokům na ANO, že nezbyl prostor pro kompromis. Pokud se dva nejsilnější bloky nedokážou domluvit ani na základních věcech, vzniká vakuum. A každé vakuum někdo zaplní. Dnes ho plní Okamura, Rajchl, Turek nebo Macinka – lidé, kteří by za normálních okolností stáli na okraji debaty, ne v jejím středu.
Po volbách se snaží prosadit i Jindřich Rajchl, který přešel do extrémně útočného stylu, protože jen tak zůstane vidět. Pokud Okamura hraje se symboly, Rajchl hraje s emocemi. Jeho reakce na sundání vlajky byla demonstrací, jak lze z drobného detailu vyrobit velké drama. Když se politika promění v arénu, v níž každé gesto znamená útok, není těžké stát se jedním z nejhlasitějších hlasů. Stačí křičet víc než ostatní.
Osobně nemám problém s tím, jestli vlajka na budově visí nebo ne. Jeden kus látky neurčuje hodnoty země. Znepokojuje mě ale tón, s jakým se dnes vede politická debata. Povinností politiků není rozdělovat společnost, ale udržet ji pohromadě. Přesto sledujeme, jak se i běžné věci – od vlajek po krátké statusy na sociálních sítích – stávají palivem pro konflikt. A ten se rychle přelévá na veřejnost. Rozdělení lidí nevzniklo na ulici. Začalo mezi politiky, kteří přestali vidět smysl ve spolupráci.
Snažím se držet nestranný pohled. Nepatřím k žádné straně, nikomu nefandím. Ale vidím, že v české politice mají obrovský prostor ti, kteří mají malou podporu. Získali ho proto, že silnější hráči se mezi sebou natolik vyčerpali, že přestali budovat společný základ. Tak vznikla situace, kdy se více diskutuje o Okamurovi a Rajchlovi než o tom, co bude stát dělat dál. Ne proto, že by jejich program přinášel řešení, ale proto, že prázdný politický prostor si vždy najde své nejhlasitější aktéry.
Přitom samotná demokracie v České republice funguje. Volby dopadly vyrovnaně, koalice i opozice mají reálný mandát a žádná strana nemůže ovládnout stát sama. To není slabost – to je síla. Střídání vlád, rovnováha sil a cykličnost moci jsou základem stabilního systému. Problém nevzniká ve volbách, ale v tom, jak politici nedokážou s rovnováhou pracovat. Když se místo vlády věnují boji o symboly, ztrácí se podstata.
A tak sledujeme, jak vlajky mizí a znovu se objevují. Jak politici soutěží v tom, kdo vyvěsí víc nebo kdo udělá větší gesto. Ne proto, že by to něco řešilo, ale protože politika se stala scénou, na níž rozhodují ti, kteří dokážou vytvořit největší hluk. Dokud se hlavní politické síly nevrátí k tomu, že spolu budou mluvit a hledat shodu, budou mít největší vliv ti, kteří z nesouladu žijí. A my se budeme dál dívat, jak se řeší vlajky, zatímco problémy lidí čekají.
