Česko v novém roce legalizovalo konopí. Zkušenosti ze světa a otázka, co bude dál

Když jsem se jako mladý kluk poprvé dostal do Nizozemska, bylo to zhruba před pětadvaceti lety. Nešokovala mě marihuana samotná. Šokovali mě lidé kolem ní. V coffee shopech seděli starší muži v oblecích, dámy v letech, běžní pracující lidé. Dali si kávu, otevřeli noviny nebo pracovní složky a v klidu si zapálili jointa. Bez tajností, bez vzdoru, bez pocitu, že se děje něco zakázaného. Na české poměry to tehdy působilo jako kulturní zkrat. U nás byla marihuana pořád „droga“. Tam to bylo něco, co se v určitých mezích děje v klidu, bez dramat, bez potřeby kolem toho budovat vzdor.

Vrátil jsem se do České republiky, kde i nález malé dávky mohl znamenat trestní stíhání, reputační škodu a pocit, že člověk je automaticky „někdo špatný“. A tehdy mě napadla věc, která se mi vrací dodnes: konopí není jen látka, je to zrcadlo. Nezrcadlí to, co je v jointu, ale co je ve společnosti. Zákaz dělá z běžné věci symbol. Normalizace z ní udělá rutinu. A rutina má zvláštní schopnost: zbavuje téma přitažlivosti zakázaného ovoce, snižuje tření a často i potřebu se vymezovat.

Tohle není argument pro to, aby všichni začali kouřit. Je to argument pro to, abychom přestali předstírat, že trestní právo vyřeší chování, které je v realitě dlouhodobě rozšířené. Právě proto má smysl dívat se na země, které ten experiment už udělaly. Ne jako fanoušci, ale jako lidé, kteří chtějí pochopit, co se stane, když stát přepne z režimu „zákaz a stigma“ do režimu „omezená tolerance, pravidla a odpovědnost“.

Nizozemsko je v evropské debatě zvláštní tím, že se mu často připisuje „legalizace“, i když v právním smyslu šlo dlouho spíš o toleranci. Ten rozdíl je důležitý, protože vysvětluje i nejslavnější nizozemský paradox: společnost si zvykla na legálně vypadající prodej v coffee shopech, zatímco zázemí – pěstování a velkoobchodní dodávky – se dlouho pohybovaly v šedé zóně. Nizozemsko si otevřelo přední dveře, ale zadní nechalo přivřené.

Jenže společenská realita Nizozemska se nedá pochopit bez jedné zásadní věci: konopí tam není ideologická vlajka. U velké části populace je to něco, co se užívá podobně jako alkohol. Ano, existují lidé, kteří kouří často. Ale existuje i široká skupina „normálních“ uživatelů, kteří si občas koupí malé množství pro relax, jednou za čas, po práci, večer, o víkendu. Přesně to jsem viděl tehdy: důchodci, lidé v oblecích, ženy v letech, zkrátka typy, které v českém obrazu „feťáka“ neexistovaly. A právě tohle je z hlediska civilizačního textu důležité. Toleranční režim v Nizozemsku udělal jednu věc: odpojil konopí od identity.

To má přímý dopad na to, jak reagují i ti, kteří nekouří. Nekuřáci často nemají potřebu „bojovat proti“, protože to není všudypřítomná demonstrace. Konopí je ukotvené v prostoru a pravidlech. Zásadní rozdíl je v tom, kde se to odehrává. Pokud je prodej a část spotřeby soustředěná do konkrétních míst, město i společnost mají šanci reagovat. Tam, kde konopí zůstává nelegální, je spotřeba rozptýlená a chaotická – od parků přes schodiště až po ulice. A právě to je okamžik, kdy se veřejný prostor láme: nekouřící nemají proti čemu argumentovat, protože neexistují jasná pravidla, existuje jen chaos.

Nizozemsko zároveň dlouhá léta řešilo drogový turismus, zejména v pohraničí a ve městech s vysokým přílivem návštěvníků. Tady se přesně ukazuje, že legalizace či tolerance má vždy dvě vrstvy: místní a exportní. Místní uživatel je součástí komunity, zná pravidla a obecně nechce konflikty. Turista je často v režimu „zážitek“ a hranice vnímá jinak. Právě proto se v Nizozemsku v čase měnily podmínky pro přístup cizinců. Některé obce přitvrzovaly, jiné – typicky Amsterdam – nesly část nákladů i benefitů turismu dál. A v tom je další lekce: konopí není jen drogové téma, je to i téma městské politiky, veřejného pořádku a toho, kdo nese externí náklady.

Nizozemský model snižuje pouliční prodej, a tím i část drobné kriminality spojené s ulicí. Zároveň ale dlouho udržoval šedou zónu na úrovni zásobování, což je prostor, kde se logicky drží organizovaný zločin. Nizozemsko tak nabízí výstrahu: pokud stát toleruje koncový prodej, ale nechá zázemí nelegální, nevymýtí kriminalitu, jen ji přesune. Přesně proto dnes Nizozemsko testuje modely, jak „zadní dveře“ dostat pod kontrolu. Tohle je podstatné i pro Českou republiku: poloviční krok vytváří poloviční realitu.

A konečně: dopad na mládež. Pro mnoho rodičů je to citlivý bod. Jenže právě banalizace často snižuje přitažlivost. Pokud něco není „zakázané“, mizí část rebelie. Současně jsou jasnější mantinely – kde se to prodává, kdo má kontrolu, co je zakázané a co už je regulované. Mládež není magicky chráněná, ale pravidla jsou přehlednější než v modelu, kde vše existuje jen v ilegalitě a bez kontroly.

Německo vstoupilo do legalizace teprve nedávno, a právě proto je cenné sledovat, co se děje bez nánosu legend a mýtů. Zatímco Nizozemsko žije v kompromisu tolerance, Německo šlo do legalizace s jasným cílem: otevřít prostor pro soukromé užívání, ale zabránit komercializaci. Je to model, který je v Evropě čím dál přitažlivější: legalizovat, ale neprodávat jako limonádu.

Německý režim je přísně definovaný: omezené množství, domácí pěstování, kluby jako neziskový kanál. Pro společnost to znamená jednu věc: konopí se nemění v reklamní průmysl, ale v regulovaný prostor odpovědnosti. Z pohledu každodenního života to může být paradoxně stabilnější než americká cesta. Není to „všude a pořád“, ale „někde a podle pravidel“.

Největší zajímavost prvního roku je v tom, že legalizace nevytvořila dramatickou kulturní bouři. Žádný masový rozvrat, žádná euforie. Spíš přirozené zabíhání. Kluby nevznikají přes noc, vznikají v administrativním procesu. Policie se učí nový režim: kdy je to ještě legální a kdy už ne. Lidé se učí, kde je to společensky přijatelné a kde už jsou to konflikty. Přesně tohle je realita každé legalizace: není to okamžik, je to období.

A to je důležitá zpráva pro Českou republiku. Lidé často čekají dvě karikatury: buď „všichni začnou hulit“, nebo „přijde ráj svobody“. Reálná legalizace v evropském stylu spíš připomíná, že společnost si zvyká na nové hranice. A nové hranice vždycky chvíli drhnou.

Španělský model je zajímavý právě kvůli jedné věci, kterou jsem zmínil: konopí se tam v praxi často chápe jako něco, co má mít svůj prostor, ale nemá se kouřit všude v ulicích měst. Klubová forma je svým způsobem civilizační kompromis. Uživatel má možnost, ale veřejný prostor má ochranu.

Tady je důležité říct: klub není jen právní trik. Je to sociální hranice. Říká: dělej si, co chceš, ale nevnucuj to ostatním. A to je přesně ten typ pravidla, který často paradoxně ocení i nekuřáci. Vědí, že se to nemá dít na ulicích, ve vchodech, pod okny, v parcích u dětí. Pokud se to děje, řeší se to jako porušení pravidel veřejného pořádku. Konflikt se stává konkrétním, ne ideologickým.

Zároveň ale Španělsko ukazuje slabinu šedých režimů: pokud stát nedá praxi jasný rámec, vzniká právní nejistota. Kluby mohou fungovat roky a pak přijde soudní přitvrzení. To je model „tolerance bez garance“. Pro dlouhodobou stabilitu je to problematické. A znovu: tohle je lekce pro Česko. Pokud pravidla nejsou jasná, lidé se nezačnou chovat lépe. Začnou hledat skuliny. Přesto se ani po soudních zásazích Španělsko nevydalo cestou plošného zákazu a klubový model v omezené podobě funguje dál, přičemž stát jej spíše průběžně koriguje než ruší, což zapadá do širšího evropského trendu hledání regulovaného rámce pro konopí namísto návratu k čisté represi.

Amerika je jiný svět. Nejen právně, ale kulturně. Legalizace tam přišla po desetiletích tvrdé prohibice, která byla v mnoha státech spojena s masovým vězněním, zejména u menšin, a se společenskými škodami, které dnes už i americké instituce otevřeně pojmenovávají. Když se pak jednotlivé státy rozhodly konopí legalizovat, udělaly to po americku: vytvořily trh. Ve Spojených státech je konopí legální ve 40 z 50 států pro lékařské účely a ve 24 státech pro rekreační účely.

Z konopí se stalo regulované spotřební zboží. Vznikly značky, celé produktové řady, silné thc koncentráty, marketing, reklama a tvrdý konkurenční boj. Legalizace se v USA neodehrávala v tichém režimu „tolerance“, ale jako otevřený ekonomický projekt. Výsledky jsou měřitelné. Podle aktuálních dat legalizace od roku 2014 vygenerovala ve Spojených státech přes 24 miliard dolarů na daních a poplatcích, přičemž tyto prostředky směřují do školství, zdravotnictví i místních rozpočtů. Současně se v řadě států potvrdilo, že po legalizaci neklesá veřejná bezpečnost a u mladistvých naopak často nedochází k nárůstu užívání, v některých státech je trend opačný.

V některých amerických městech dnes konopí doslova „cítíš na každém rohu“. Pro část obyvatel je to symbol svobody a normalizace. Pro jinou část obtěžování a zásah do veřejného prostoru. Právě tady se americký model dostává do konfliktu, který je pro evropskou debatu důležitý: legalizace není jen o právu užívat, ale i o právu nebýt vystaven. Amerika tuto hranici často testuje až na doraz.

Zároveň ale Spojené státy ukazují jednu zásadní věc, kterou nelze v debatě obcházet: dnešní drogová krize v USA není primárně krizí marihuany. Je to krize fentanylu a syntetických opioidů, která má kořeny v předepisování léků, farmaceutickém byznysu a sociálním rozkladu části společnosti. Směšovat tyto fenomény dohromady znamená vytvářet falešnou záměnu. Ano, Amerika má drogovou krizi – ale její jádro neleží v legalizaci konopí. Pokud chceme být poctiví, musíme tyto světy oddělit. Jinak vzniká manipulace, i když nechtěná.

Současně je fér říct, že americký model má i své temné stránky. Komercionalizace vytváří tlak na vysokou potenci, agresivní produkty a formy užívání, které v Evropě zatím neznáme nebo vědomě odmítáme. Pokud někde hrozí, že se z regulace stane marketingový závod bez brzd, Amerika je laboratorní příklad. Právě proto je ale důležité číst americkou zkušenost jako extrém, ne jako univerzální návod.

A teď domů. Protože český příběh se nedá vyprávět jen jedním zákonem od 1. ledna 2026. Česká republika musela ujít dlouhou cestu: od doby, kdy byla marihuana vnímána skoro stejně jako pervitin nebo heroin, přes období, kdy se trestní řízení rozjížděla i kvůli malé dávce, až po postupné vystřízlivění společnosti. Tohle není drobnost. To je kulturní posun.

Ten posun se odehrával ve vlnách. Ve veřejné debatě se postupně přestávalo mluvit o „drogové morálce“ a víc o tom, zda trestní právo dává smysl. Do toho přišla lékařská marihuana – a s ní moment, kdy stát sám uznal, že konopí není jen „zlo“, ale může mít medicínský efekt. Jakmile to stát jednou připustí, mění se rámec. Z látky se stává téma regulace, ne tabu.

V českém kontextu je navíc důležité srovnání s alkoholem. Češi mají vysokou toleranci k pití, které je z hlediska společenských škod často destruktivnější než konopí. To neznamená, že konopí je „dobré“. Znamená to, že česká morální hierarchie látek je dlouhodobě pokřivená. A legalizace konopí v roce 2026 je v tomto smyslu test, zda umíme být v regulaci racionální.

Česká změna je zatím opatrná: žádné obchody, žádný marketing, žádné „dělejte si, co chcete“. Je to krok k tomu, aby stát přestal používat trestní právo na věc, která se stejně děje, a místo toho nastavil pravidla odpovědnosti. A ano, je to i politický test: zda politici vydrží tlak prvních skandálků, prvních konfliktů, prvních titulků.

Když se na celý příběh podíváme zpětně, vychází z něj jednoduchá, ale nepohodlná pravda. Debata o konopí nikdy nebyla debatou o rostlině. Byla debatou o tom, zda stát věří dospělým lidem. Země, které tuto důvěru nabídly, nezkolabovaly. Často naopak zjistily, že regulace uklidňuje realitu. Země, které zůstávají u represe, dál řeší stejné problémy, jen s většími náklady a bez kontroly kvality, potence a dostupnosti.

Česká republika dnes stojí na začátku testu. Ne na testu konopí, ale testu vlastní dospělosti. Nejde o to, kolik gramů je povoleno. Jde o to, zda stát dokáže říct: tady jsou hranice – a uvnitř nich je to vaše odpovědnost. Pokud se to podaří, nebude legalizace konopí jednou vnímána jako kulturní konflikt, ale jako okamžik, kdy jsme přestali řešit život dospělých lidí prostřednictvím trestního práva.