Havel a Pavel jsou symboly svobody a Západu: Pokrytci řvou o KSČ, Babiše se Zemanem přitom omlouvají

Pod každým textem o Petru Pavlovi se vrací stejný pokřik. Komunista a lampasák, co nám dělá ostudu ve světě. Člověk, za kterého se prý Česká republika musí stydět. Zní to jednoduše a pro rozzlobený dav dostatečně pohodlně. Jenže celý tento pokřik má jeden zásadní problém. Kdyby těmto lidem opravdu vadila komunistická minulost, vadila by jim u všech. U Pavla se z ní dělá doživotní rozsudek. U Babiše se hledá omluva. U Zemana se přivírají oči. A u vlastních politických spojenců se najednou nevidí vůbec nic.

Toto není antikomunismus. Toto je pokrytectví převlečené za morálku. A právě proto je potřeba mluvit o českých prezidentech bez sentimentu. Ne podle toho, kdo komu sedí politicky. Ne podle toho, kdo se komu líbí. Ale čistě podle toho, kdo tuto zemi ve světě skutečně reprezentoval důstojně a kdo ji naopak táhl do malosti, trapnosti, ješitnosti nebo východního provincionalismu.

Po listopadu jsme měli několik prezidentů. Jen dva z nich však nesli ve světě obraz, za který se Česká republika nemusela stydět. Václav Havel a Petr Pavel. Každý úplně jinak. Havel jako symbol svobody, pádu komunismu a návratu země do demokratického světa. Pavel jako prezident se západní vojenskou kariérou, zkušeností z NATO a srozumitelným ukotvením v bezpečnostním prostoru, kam pevně patříme.

Havel nebyl dokonalý. Pavel není dokonalý. Jenže politika není kostel a prezident není socha. Oba lze kritizovat. Rozdíl je v tom, že jejich kritici často neměří všem stejně. Pavlovi omlacují KSČ, ale u Babiše a Zemana najednou vytahují kontext, mlčení nebo pohodlnou výmluvu. Tím se sami usvědčují. Nevadí jim minulost. Vadí jim člověk, který dnes stojí na opačné straně než oni.

Václav Havel měl ve světě váhu, kterou si nelze koupit domácím marketingem. Jeho příběh byl pro zahraničí naprosto čitelný: disident, vězeň komunistického režimu, hlavní tvář sametové revoluce, prezident země, která se po desetiletích sovětského sevření vracela na Západ. Tento obraz nebyl českou reklamní kampaní. Byl součástí světového vnímání konce studené války. Havel měl chyby, někdy působil neprakticky a v domácí politice zdaleka nebyl přijímán jednohlasně. Přesto zůstává prezidentem, za kterého se Česká republika ve světě nemusela stydět. Jeho prezidentská role byla spojená s hodnotami, nikoli s trapností.

Petr Pavel je jiný typ postavy. Není dramatik, není disident a nevychází z étosu listopadového odporu. Je to voják, generál a prezident, jehož mezinárodní váha vznikla v bezpečnostním světě. Byl předsedou Vojenského výboru NATO. To není domácí trafika ani funkce, kterou člověk dostane proto, že ho někdo zná v pražském zákulisí. Jeho alianční životopis připomíná dlouhou vojenskou kariéru, zahraniční mise, záchranu 53 francouzských vojáků v bývalé Jugoslávii, českou Medaili Za hrdinství, Kříž obrany státu, francouzský Válečný kříž s bronzovou hvězdou, Řád čestné legie i Národní řád za zásluhy. Kdo tvrdí, že Pavel dělá Česku ve světě ostudu, měl by vysvětlit, proč by spojenci takového člověka vůbec pouštěli do nejvyšších struktur Aliance. Pavlova kariéra v NATO je přesně ten fakt, který boří pohodlnou pohádku o prezidentovi, kterému se svět směje.

Právě tady vzniká vztek. Havel dráždil lidi, kteří nesnášeli morální rozměr politiky. Pavel dráždí lidi, kteří nesnášejí západní ukotvení země. Oba jim připomínají, že Česká republika může být víc než jen malý rozčilený stát, který doma nadává na Brusel a venku se snaží tvářit, že má nějakou vlastní, chytrou cestu mezi Západem a Východem. Havel i Pavel tuto falešnou cestu odmítají. Každý po svém, ale jasně.

Ano, Pavel byl v KSČ. Tečka. Tuto větu není potřeba obalovat omluvami. Jenže Andrej Babiš byl v KSČ také. Tečka. Miloš Zeman byl v KSČ také. Tečka. Kdo z členství v KSČ dělá konečný morální soud nad Pavlem, musí naprosto stejný metr použít i na ně. Pokud to neudělá, nejde mu o princip. Jde mu pouze o to, že Pavel není jeho člověk.

Pavlův soupeř v prezidentské volbě přitom nebyl čistý antikomunistický kandidát. Byl to Andrej Babiš. Člověk, který byl členem KSČ déle než Pavel. Člověk s dlouhým sporem kolem evidence StB, s porevolučním byznysem, Agrofertem, dotacemi a střetem zájmů. Babiš vědomou spolupráci s StB dlouhodobě odmítal a právně je nutné tuto věc popisovat přesně. Politicky však nelze přehlédnout absurditu: lidé, kteří Pavlovi donekonečna omlacují KSČ, dokázali Babiše s klidem přijmout jako morálně přijatelnou alternativu.

Tady se naplno ukazuje smutný příklad populistického myšlení dnešní doby. Politici jako Andrej Babiš moc dobře vědí, že na část veřejnosti funguje obyčejný, prvoplánový populismus – a přesně díky tomu vyhrávají volby. Část občanů bohužel dává přednost jednoduššímu vidění světa. Mají pocit, že si mohou nechat vnutit názory od lidí jako Macinka nebo Turek, místo aby ocenili státníka, který nás skutečně reprezentuje a nedělá zemi ostudu. Dobrovolně si tak volí politický kýč. Kdyby komunistická minulost těmto moralistům opravdu vadila jako princip, Babiš by u nich musel skončit okamžitě. Jenže neskončil. U Pavla je KSČ železná koule na noze, u Babiše je to jen epizoda, kterou lze přejít.

Pavel ve druhém kole prezidentské volby dostal silný přímý mandát od voličů. Podle ČSÚ získal 58,32 % hlasů (více než 3,35 milionu). Babiš dostal 41,67 %. To je zásadní rozdíl proti starému způsobu volby prezidenta v zákulisí Parlamentu. Pavel nebyl vybrán několika desítkami poslanců a senátorů po sérii politických kšeftů. Byl zvolen přímo lidmi. Kdo dnes jeho legitimitu zpochybňuje kvůli minulosti, měl by si připomenout, že ta samá minulost nevadila milionům hlasů, které volily Babiše.

Stejná část společnosti, která se dnes tváří jako nekompromisní soudce Pavlovy minulosti, dokázala roky obdivovat prezidenta, jehož veřejný obraz se spojil s vulgaritou, mstivostí, proruskými a pročínskými postoji, zdravotními kolapsy a fyzickou nedůstojností úřadu.

Zemanova éra nebyla obrazem sebevědomého západního prezidentství. Byla to éra hrubého stylu a ostentativního pohrdání částí společnosti. Zeman se rád stylizoval do člověka, který říká věci naplno, ve skutečnosti ale často jen snižoval úřad na úroveň vlastního vzteku. Jeho vulgarity v Hovorech z Lán nebyly projevem lidovosti. Byly signálem, že hlava státu přestala chápat, jakou váhu má veřejné slovo.

Jeho zahraniční obraz byl navíc zatížen unaveným a těžkopádným vystupováním. Agenturní souhrny jeho éry nepřipomínaly státnické úspěchy, ale spíše vozík, hospitalizace, historii silného kouření a pití, stejně jako jeho blízkost k Číně a proruskou linku v evropské politice. To byl obraz, který Česko skutečně neposiloval. Přesto na něj byli mnozí jeho příznivci hrdí. Tato hrdost však mířila spíš k hrubosti než k důstojnosti.

V tomto kontrastu je Pavel pro část společnosti nesnesitelný. Nemluví jako hospodský tribun. Neshazuje spojence. Nestaví svou popularitu na tom, že uráží novináře, liberály nebo občanskou společnost. Nepotřebuje se lísat k Moskvě ani předvádět vstřícnost vůči Pekingu. Kdyby těmto lidem šlo skutečně jen o KSČ, vadil by jim i Babiš a Zeman. Jim ale vadí to, že Pavel dnes reprezentuje přesně ten svět, kterému jejich politický instinkt nerozumí.

U Klause je potřeba být přesný jinak. Václav Klaus nebyl členem KSČ, takže ho nelze zařadit do stejné kolonky. Do tohoto článku ale patří z jiného důvodu – jako muž, který měl obrovský vliv na podobu země po revoluci a dodnes se chová, jako by za následky této éry nenesl odpovědnost.

Klaus nebyl jen prezident, byl hlavní politický architekt části české transformace. Kuponová privatizace rozdělila majetek za stovky miliard, ale současně přinesla do českého slovníku pojem tunelování. Není nutné tvrdit, že Klaus osobně vytvořil každého podvodníka. Tvrdší a přesnější je říct, že Klaus nese politickou odpovědnost za systém, který upřednostnil rychlost trhu bez dostatečných právních pojistek. Vznikla země, kde se slovo podnikatel pro mnoho lidí spojilo s dravcem, nikoli s tvůrcem hodnoty. Když se dnes Klaus nebo jeho ideoví dědicové tváří jako ochránci státnosti, je potřeba připomenout, že velká část dnešní nedůvěry v politiku vyrůstá právě z devadesátých let.

Klausovo prezidentství navíc nemělo přímý mandát od lidí. V roce 2003 ho zvolili poslanci a senátoři až ve třetím kole třetí volby 142 hlasy. Je proto absurdní, když se dnes část politické scény tváří, že Pavel má slabší postavení než prezidenti, které vyjednala politická zákulisí.

Česko se po revoluci otevřelo světu. Jenže toto otevření se přetavilo v model levné práce, montoven, subdodávek a vysoké závislosti na zahraničních vlastnících. Z republiky se nestala země silných domácích firem, ale země kvalifikovaných zaměstnanců pro cizí kapitál. Umíme vyrábět, ale příliš často nerozhodujeme o značce, marži ani finálním produktu. Jak popsal viceprezident Svazu průmyslu Radek Špicar: česká ekonomika nabídla levnou pracovní sílu a polohu, jenže tento model se definitivně vyčerpal.

Klaus se rád tváří jako muž odpovědnosti, ale jeho sebereflexe k tomuto vývoji je nulová. Česká národní banka jasně upozorňuje, že pozice přímých zahraničních investic u nás odpovídá 65 % HDP, což je výrazně nad průměrem EU. Stát, který se spokojí s tím, že bude jen levně a dobře vyrábět pro jiné, se nemůže divit, že mu domácí bohatství roste pomalu. Část lidí, která dnes Pavlovi vyčítá minulost, by proto měla mít odvahu podívat se i na ekonomickou minulost svých vlastních ikon.

O to zajímavější je dnešní bezpečnostní obrat. Válka na Ukrajině je tragédie, ale zároveň ukázala, že český obranný průmysl má vlastní schopnosti a strategickou hodnotu. Není to přímá zásluha Petra Pavla v ekonomickém smyslu, ale symbolicky je podstatné, že právě v době prezidenta s alianční bezpečnostní autoritou roste obor, který spojuje českou průmyslovou tradici se západní bezpečností.

Právě v tomto bodě se dostáváme k jádru věci. Odpůrci rádi křičí, že jim vadí KSČ. Ve skutečnosti jim vadí Západ. Vadí jim NATO. Vadí jim Ukrajina. Vadí jim prezident, který jasně ví, kam Česká republika patří, a kterého spojenci berou vážně. Vadí jim, že Hrad už nepůsobí jako pokračování hospody nebo proruského salonu.

Současná protestní scéna do tohoto obrazu zapadá dokonale. U Pavla se křičí o KSČ. U Babiše se mlčí. U Zemana se vzpomíná na údajně silného prezidenta a u Klause se zapomíná na odpovědnost za divokou transformaci. A když se objeví lidé z vlastního tábora se stíny kolem StB (jako u Oty Klempíře), morální hysterie se okamžitě vypne a nastoupí ticho. To ukazuje, že nemají žádný pevný princip. Mají pouze své lidi a cizí lidi.

Stejné je to u SPD a širšího antisystémového prostoru. Křičí o komunistech, ale současně útočí na NATO, EU a liberální demokracii. Nevadí jim autoritářství, propaganda ani kult silné ruky. Vadí jim pouze to, že prezident, kterého nesnášejí, kdysi nesl stranickou knížku.

Pavel není svatý. Havel také nebyl svatý. Oba lze kritizovat. Jenže mezi věcnou kritikou a pokryteckým řevem je obrovský rozdíl. Kritika měří všem stejně. Pokrytectví křičí jen tehdy, když se to hodí.

Havel Česku ve světě ostudu nedělal. Pavel ji také nedělá. Ostudu vytváří domácí scéna, která nedokáže rozlišit důstojnost od pózy a západní respekt od hospodského potlesku. Ostudu vyrábějí lidé, kteří omlouvali Zemanovy proruské náklonnosti, smáli se Klausovým trapnostem, mlčeli u Babiše a dnes se tváří, že jim ze všeho nejvíc vadí Pavlova KSČ. Nevadí. Kdyby jim vadila, vadila by jim u všech.

ZDROJ:

Reuters – Czech lower house elects far-right party leader as speaker (může být za placenou branou)