Článek
Je užitečné přestat se na jaderné zbraně dívat jako na absolutní hranici, kterou „nikdo nepřekročí“, a začít je vnímat jako politicko-strategický návyk. Ten se v posledních letech viditelně vrací do slovníku velmocí i do bezpečnostních dokumentů aliancí. Ne jako tabu, ale jako rámec, se kterým se „pracuje“. To je zásadní změna oproti době, kdy sice jaderné arzenály existovaly, ale jejich role byla záměrně držena v jakémsi vakuu – obklopená opatrností, zdrženlivostí a neustálým připomínáním, že tato hra je nehratelná.
Dnes se ovšem děje něco opačného. Jaderná rovina se nevrací proto, že by byla nová, ale proto, že se stává praktická. Politici i stratégové ji znovu zapojují do „normální“ argumentace: jako prostředek odstrašení, jako stín nad konvenční válkou, jako pojistku proti prohře, někdy i jako nástroj zastrašení. A jakmile se něco stane praktické, začne se s tím zacházet častěji. Častější zacházení znamená více situací, kdy může rozhodnout lidská chyba, zkrat, špatný odhad nebo technický incident. To není morální argument. To je argument provozní.
Zastánci jaderného odstrašení řeknou: právě proto, že je riziko vysoké, jaderné zbraně fungují. Strach brání válce mezi velmocemi. Tato logika má dlouhou tradici a nelze nad ni mávnout jen rukou. V posledních letech se ukazuje, že odstrašení už nefunguje jako jednoduchá binární brzda, ale jako komplexní systém signálů, kde každé slovo může být interpretováno jako posun prahu. V prostředí, kde se prolínají konvenční kapacity, kyberprostor, vesmír, protiraketová obrana a stále rychlejší rozhodovací cykly, je „signál“ často stejně důležitý jako samotná schopnost. A signály mají jednu nepříjemnou vlastnost: v krizi se čtou záměrně podezřívavě.
Oficiální doktríny přitom současně vysílají dva signály, které se napětí jen málokdy podaří sladit. Na jedné straně se opakovaně zdůrazňuje, že použití jaderných zbraní má být krajní možnost a práh má zůstat velmi vysoko. Americká Nuclear Posture Review z roku 2022 mluví o „extrémních okolnostech“ a o velmi vysoké laťce pro případné použití, přičemž zdůrazňuje primární roli odstrašení jaderného útoku. Na straně druhé však stejné dokumenty i alianční prohlášení zároveň potvrzují, že jaderná složka je „základní“ pro odstrašení a obranu, tedy že bez ní se dnešní bezpečnostní architektura zhroutí. NATO ve svém veřejném shrnutí jaderné politiky a sil opakovaně říká, že „dokud budou existovat jaderné zbraně“, aliance zůstane jadernou aliancí, a rámuje jadernou roli jako fundament odstrašení; stejné jádro nese i Strategic Concept 2022, který znovu pojmenovává jadernou kapacitu jako „fundamental purpose“ aliance.
Tohle není drobný rétorický detail. Je to napětí mezi „nechceme to použít“ a „bez toho se neobejdeme“. V době krize se totiž nečte to první, ale to druhé. Když je něco prezentováno jako nepostradatelné, protivník má důvod věřit, že v krajní situaci bude ochota s tím i skutečně pracovat. A když tomu protivník věří, zvyšuje se tlak na to, aby si připravil vlastní scénáře, jak reagovat. Tím se jaderná rovina posouvá z oblasti tabu do oblasti plánování. A plánování – v jakékoli organizaci – je samo o sobě forma normalizace.
Tady je dobré říct nahlas jeden nepohodlný bod: veřejná debata si často plete odstrašení se stabilitou. Odstrašení je hrozba, stabilita je schopnost krizi ukočírovat. Jakmile se hrozba začne vydávat za stabilitu, přestává jít o bezpečnostní architekturu a začíná jít o sázku na to, že nikdo neudělá chybu. Jenže velké bezpečnostní systémy se nehroutí jen kvůli špatnému úmyslu. Hroutí se, když se sejde několik selhání naráz – špatná data, špatný výklad, tlak času, chyba člověka a technická závada.
K tomu přidejme druhý trend: rychlou modernizaci a rozpad tradičních kontrolních režimů. SIPRI ve svém Yearbook 2025 varuje před nástupem nebezpečných závodů v jaderném zbrojení v situaci oslabených režimů kontroly zbrojení a popisuje modernizační trendy napříč jadernými státy; konkrétní jaderná kapitola World nuclear forces ukazuje, že nejde jen o „počty jaderných hlavic“, ale o modernizační programy, nové platformy a přizpůsobování doktrín. Není nutné sdílet všechny interpretace SIPRI, aby bylo zřejmé jádro problému: modernizace není jen o počtech. Je o přesnosti, rychlosti, propojení systémů a schopnosti „přežít první úder“. A to jsou přesně parametry, které mohou zkracovat čas na rozhodnutí a zvyšovat citlivost na falešné signály.
Třetí trend se do debat dostává méně, protože se špatně rámuje do jednoduché politické věty: jaderná rizika už nejsou jen otázkou úmyslu použít zbraň. Jsou i otázkou fyzické infrastruktury a bezpečnosti v konfliktu. V Evropě se tento rozměr stal hmatatelný na Ukrajině. Mezinárodní agentura pro atomovou energii opakovaně upozorňuje, že situace kolem Záporožské jaderné elektrárny se nelepší, naopak se rizika zvyšují – výslovně to zaznívá v říjnovém prohlášení IAEA Update 319. Zcela aktuálně se ukazuje, jak snadno se riziko nukleárního incidentu může přiblížit v běžném provozu: i obyčejná údržba elektrického vedení v okolí Záporožské elektrárny dnes vyžaduje lokální příměří a zásah mezinárodních institucí: Reuters 28. prosince 2025 popsala opravy elektrického vedení u Záporoží po lokálním příměří zprostředkovaném IAEA – v logice „několik dnů na opravy“, aby se snížilo riziko nehody. Tohle není hypotetická debata o doktrínách. Tohle je každodenní realita konfliktu, který běží v prostoru, kde stojí velké jaderné zařízení, závislé na napájení a na základní infrastruktuře.
Právě tento provozní rozměr by měl být centrem veřejné debaty. Jaderné zbraně se v politice často redukují na „strašák“, který má zabránit válce. Jenže ve skutečnosti jsou součástí ekosystému, kde se míchá strategie, psychologie, technika a politika. A ekosystémy mají nepříjemnou vlastnost: nemusí se zhroutit kvůli jednomu špatnému úmyslu. Stačí, aby se sešlo několik dílčích selhání současně. V takových systémech se riziko zvyšuje už jen tím, že se zkracují reakční časy a že se zvyšuje závislost na automatizaci a datových tocích, které lze rušit, zkreslit nebo špatně interpretovat.
Často se připomíná věta, kterou v lednu 2022 společně vydaly jaderné velmoci v rámci „P5“: že jaderná válka nemůže být vyhrána a nesmí být vedena. Text tohoto prohlášení je veřejně dostupný v plném znění například na stránce americké mise v Ženevě. Je pozoruhodné, jak se tato věta stala rituální formulí. Opakuje se v diplomatických prohlášeních, připomíná se na půdě OSN a objevuje se i v pozdějších dokumentech. V prosinci 2025 ji například cituje rezoluce Valného shromáždění OSN A/RES/80/48, která se k tomuto závazku explicitně vrací.
Jenže právě rituálnost je problém. Když se z varování stane fráze, přestane fungovat jako brzda. Ve chvíli, kdy se k frázi připojí praktická doktrína „uděláme vše nezbytné“ a zároveň běží modernizace, posouváme se do světa, kde se jaderná rovina stává součástí běžné strategické kalkulace. A to je bod, kdy je potřeba mluvit o cíli, který je realistický a přitom důležitý: snížit závislost bezpečnostního myšlení na jaderné složce.
Kdy se odstrašení mění v riziko
Zde se láme nejčastější nedorozumění. Omezení závislosti na jaderném odstrašení neznamená odzbrojit zítra. Neznamená to ani ignorovat hrozby, které existují. Znamená to přestat rozšiřovat roli jaderných zbraní do oblastí, kde se dřív držely jiné nástroje – konvenční obrana, průmyslová kapacita, alianční soudržnost, protiraketová obrana, odolnost infrastruktury, schopnost zvládat krize a komunikovat. Jinými slovy: když je někde „díra“ v pocitu bezpečí, je strategicky zdravější ji zacelit reálnou schopností a odolností, než ji přelepit jadernou hrozbou. Jaderná hrozba je rychlá záplata. Záplaty však v krizi praskají nejdřív.
Tento posun je důležitý i z hlediska kontroly a ověřitelnosti. Právě proto mělo po desetiletí cenu, že existovala pravidla a režimy, které držely alespoň část arzenálů „v mezích“ a nabízely mechanismy transparentnosti. Problém dneška je, že se tento rámec ztenčuje. Základní fakt o poslední velké bilaterální smlouvě se dá ověřit přímo u americké diplomacie: New START je prodloužen do 4. února 2026, ale jeho budoucnost je nejistá a Rusko pozastavilo účast v režimu. To, že je kontrolní architektura křehčí, není jen právnická poznámka. Je to bezpečnostní proměnná, protože méně ověřování a méně předvídatelnosti znamená více prostoru pro nejhorší interpretace.
Když se jaderné odstrašení stane hlavním argumentem bezpečnosti, stává se zároveň argumentem vnitropolitickým. A vnitropolitika má tendenci zjednodušovat. V ní se nuance ztrácejí rychleji než ve vojenských štábech. Výsledek může být paradoxní: stát, který chce „zvýšit bezpečnost“ důrazem na jadernou rovinu, může ve skutečnosti zvýšit pravděpodobnost krize, protože soupeř začne jeho signály číst jako přípravu na tvrdší scénáře. V takové logice se prudce zvyšuje význam psychologických momentů: kdo bude působit tvrději, kdo ustoupí, kdo „nesmí ztratit tvář“. A právě tento typ dynamiky je v jaderném světě toxický, protože zvyšuje tlak na rychlé rozhodování pod veřejným dohledem.
Smysluplná otázka tedy nezní, zda jaderné zbraně existují. Smysluplná otázka zní, zda jim dovolíme, aby se staly běžnou součástí politického provozu. Protože právě běžnost je to, co v rizikových systémech zvyšuje četnost incidentů. A v jaderném světě stačí jeden incident, aby se z politické hry stal fyzický problém, který už nikdo „neukecá“.
Pokud se chceme bavit o stabilitě, měli bychom ji definovat střízlivě: stabilita není situace, kdy všichni vlastní atomové arzenály a doufají, že je nikdy nepoužijí. Stabilita je situace, kdy se rozhodovací prahy nezkracují, signály jsou čitelné, krize jsou zvládnutelné a infrastruktura je chráněná před tím, aby se z ní stal multiplikátor katastrofy. Dokud se jaderná rovina bude vracet do běžné politiky, půjdeme přesně opačným směrem. A v tomto směru nejde o to, kdo má větší arzenál. Jde o to, že si velké systémy zvykají pracovat s katastrofou jako s jednou z „variant“.
Zdroje za bránou:
Reuters – Repairs start near Ukraine’s Zaporizhzhia plant after IAEA-brokered local ceasefire (28. 12. 2025)
