Článek
Debata o tom, zda Petr Pavel „porušuje ústavu“, protože odmítá automaticky jmenovat Andreje Babiše premiérem, je v jádru střetem dvou představ o tom, jak má fungovat moc v demokratickém státě. Jedna představa říká, že prezident má jen podepisovat, co mu přinese vítěz voleb, ta druhá připomíná, že hlava státu má být pojistkou proti koncentraci moci a střetu zájmů. I proto má od voličů mandát i ústavní nástroje.
Petr Pavel v lednu 2023 získal 3 359 301 hlasů, tedy 58,32 procenta, zatímco Andrej Babiš 2 399 898 hlasů a 41,67 procenta. Tak výrazný mandát z přímé volby sice prezidentovi nepřidává nové pravomoci, ale dává mu silnou legitimitu k tomu, aby ty existující využíval odpovědně. A právě tato odpovědnost zahrnuje i to, komu svěří pokus o sestavení vlády – zvlášť pokud má kandidát nevyřešený střet zájmů, který může ohrozit důvěryhodnost vlády doma i v Evropské unii.
Babišův majetkový a dotační příběh není prázdnou nálepkou, ale léta dokumentovaným střetem soukromého podnikání a veřejných peněz. Auditoři Evropské komise v roce 2019 vyčíslili, že u sedmnácti dotovaných projektů Agrofertu by měla Česká republika vrátit zhruba 283,7 milionu korun z evropských fondů kvůli střetu zájmů tehdejšího premiéra. Následně se ukázalo, že část dotací kritizovaných auditem – přibližně 155 milionů korun – byla firmám Agrofertu vyplacena ze státního rozpočtu poté, co je Evropská unie odmítla proplatit. Další audit se podle informací z roku 2019 zaměřil na zemědělské dotace ve výši zhruba dvou miliard korun.
Samotný Agrofert sice ve svých vyjádřeních tvrdí, že auditní zprávy jsou neaktuální a že část kritizovaných dotací byla po doplnění argumentů české strany Evropskou komisí uznána, ale podstata problému nezmizela. Premiér, či v tomto případě lépe řečeno kandidát na premiéra, který má faktickou kontrolu nad koncernem závislým na veřejných penězích, objektivně vyvolává podezření. V evropském prostředí, kde se střet zájmů bere velmi vážně, to není detail, nýbrž faktor ovlivňující důvěryhodnost celé vlády.
Prezident opakovaně říká, že před jmenováním premiéra potřebuje vědět, jak bude Andrej Babiš řešit svůj dlouhodobý majetkový střet se státem. Podle informací z jednání mu sdělil, že musí splnit všechny zákonné i ústavní povinnosti, protože bez jasného řešení by jmenování člověka se sporným vztahem k veřejným penězům vyvolalo pochybnosti o řádném fungování vlády. Nejde o osobní antipatii, ale o to, že hlava státu nese odpovědnost za to, aby kabinet nevstupoval do úřadu s břemenem, které může poškodit důvěru doma i v evropských institucích, jež berou střet zájmů jako zásadní politický i právní problém.
Co říká ústava a kde má prezident skutečně volnost
V debatách o tom, co může nebo nemůže prezident, se často argumentuje Ústavou, ale většina citací je vytržená z kontextu. Text samotného dokumentu je přitom poměrně stručný. Článek 62 popisuje, že prezident jmenuje a odvolává předsedu vlády i jednotlivé ministry a přijímá jejich demisi. Článek 68 pak dodává, že předsedu vlády jmenuje hlava státu přímo, zatímco ostatní členy kabinetu pak na návrh premiéra. Nikde není napsáno, že prezident musí automaticky potvrdit lídra vítězné strany, a už vůbec ne že jde o čisté formalitu bez prostoru pro úvahu.
I právní výklady se rozcházejí. Část ústavních právníků upozorňuje, že sloveso „jmenuje“ neznamená volnou ruku pro hlavu státu. Vidí v tom především procedurální krok, který má převést do reality to, na čem se shodla parlamentní většina. Do toho zapadá i jejich dlouhodobý argument, že prezident nemůže bez jasného důvodu měnit seznam navržených ministrů jen proto, že mu někteří politicky nebo osobně nevyhovují. V parlamentním systému totiž nese odpovědnost za vládu Sněmovna, ne prezident. U jmenování premiéra je ten prostor o něco širší.
V roce 2019 nechala Rekonstrukce státu zpracovat pohled několika známých ústavních právníků na počínání exprezidenta Miloše Zemana, který natahoval mantinely Ústavy doslova jako gumu. Výsledek byl docela jednoznačný: Zeman si v několika situacích přisvojil pravomoci, kterou mu znění Ústavy neukládá, šlo o situaci při jmenování a odvolávání členů vlády. Kritizovaly se průtahy a také momenty, kdy nerespektoval většinu ve Sněmovně. Zároveň ale panuje názor, že v okamžiku politické krize může prezident hledat i jiného kandidáta na premiéra – pokud má prokazatelné důvody se domnívat, že původní kandidát důvěru nezíská, nebo pokud existuje problém, který by mu bránil funkci vykonávat. Vždy ale platí podmínka, že takové rozhodnutí musí být věcně vysvětlené a nesmí jít o akt osobní libovůle.
V dnešní situaci proto vzniká napětí na dvou úrovních. Na jedné straně dává ústavní text prezidentovi roli „jmenujícího“, nikoliv jen podepisujícího. Na druhé straně je velmi úzká hranice mezi legitimní ústavní pojistkou a osobní libovůlí. Přesně tady se dnes pohybuje Petr Pavel – a přesně tady se pohyboval i Miloš Zeman, jen s opačným znaménkem.
Zemanovy ústavní fauly: Když se tleskalo ohýbání pravidel
Abychom dnešní spor pochopili, nestačí se dívat jen na současnou hlavu státu. Je potřeba připomenout i události, jež byly tolerovány jejímu předchůdci. Senátoři v roce 2019 shromáždili 57 skutků, kterými podle nich Miloš Zeman porušil ústavní zvyklosti. Většina se týkala personálních rozhodnutí – neochoty jmenovat či odvolat ministry, průtahů a podmiňování u jmenování profesorů, svévolného zasahování do státních služeb.
Konkrétní případy jsou důležité. Nejvyšší správní soud už v roce 2019 rozhodl, že odmítnutí jmenovat fyzika Ivana Ošťádala profesorem bylo v rozporu se zákonem; prezident musel rozhodnout znovu a bez zbytečného odkladu. V oblasti vlády ústavní právníci Jan Kysela a Jan Kudrna označili Zemanův postup v kauze ministra kultury Antonína Staňka a následníka Michala Šmardy za zjevné porušení, protože prezident zdržoval odvolání i jmenování navzdory jasné vůli premiéra a vládní většiny.
Ještě zásadnější byl případ vlády Jiřího Rusnoka v roce 2013. Zeman jmenoval úřednický kabinet, přestože tehdejší koalice ODS, TOP 09 a LIDEM měla stále většinu ve Sněmovně a byla schopná nabídnout vlastní vládu. Rusnokův kabinet podle očekávání důvěru nezískal, ale vládl více než půl roku v demisi. Ústavní právník Jan Kysela to zpětně označil za příklad, kdy prezident obešel parlamentní většinu a choval se v rozporu s principem parlamentního systému.
Důležité je, že velká část voličů Andreje Babiše a Miloše Zemana tehdy tato jednání buď ignorovala, nebo dokonce vítala. Prezident, který se „nebojácně staví proti elitám“, byl v jejich očích hrdinou, ať už ústavu ohýbal jakkoliv. Nevadil jim prezident, který své pravomoci natahoval na maximum a přetvářel roli hlavy státu v jakýsi poloprezidentský model.
Dnešní kritika míří zejména z částí politické scény, které v minulosti Zemanovo nakládání s Ústavou nijak nezpochybňovaly. Tehdy se jeho zásahy interpretovaly jako projev prezidentské suverenity, dnes se obdobná opatrnost prezidenta Petra Pavla označuje za překročení pravomocí. Nejde o změnu ústavního výkladu, ale o změnu politických preferencí: stejný krok je vnímán odlišně podle toho, koho v danou chvíli posiluje nebo oslabuje. A právě tato selektivita je pro českou debatu o rolích ústavních institucí příznačná.
Střet zájmů Andreje Babiše: Čísla, která nejde odmávat
Sám střet zájmů není v českém právu automatickou právní překážkou pro jmenování premiéra. Zákon o střetu zájmů definuje, co nesmí veřejný funkcionář dělat a jak má oznamovat své majetkové a podnikatelské vazby, ale neobsahuje větu, že osoba v evidovaném střetu zájmů nesmí být předsedou vlády. To je důvod, proč část právníků tvrdí, že prezident nemůže stavět svůj odpor proti Babišovi jen na této skutečnosti.
Audity Evropské komise se roky zabývaly tím, zda Andrej Babiš, jakožto premiér, neovlivňuje rozhodování o dotacích pro holding, který dříve vlastnil a který převedl do svěřenských fondů, ale nadále s ním byl spojován jako konečný uživatel výhod. Zprávy auditorů vedly k požadavkům na vracení peněz a k tlaku, aby stát zajistil, že se dotační systém nepromění v privatizovanou kasičku.
Když se podíváme na fakta, vidíme několik rovin. Za prvé: existuje doložené riziko, že veřejné peníze plynou do subjektů spojených s člověkem, který stojí v čele exekutivy. Za druhé: Evropská komise už jednou státu vzkázala, že si nechce nechat míchat politiku a dotace dohromady. Za třetí: domácí problémy kolem dotačních kauz typu Čapího hnízda ukázaly, jak tenká je hranice mezi agresivním podnikáním a dotačním podvodem.
Prezident v takové situaci neřeší, zda má někoho rád, ale zda bude Česká republika schopná udržet si kredit v Bruselu a v dalších evropských metropolích. Pokud by premiér byl zároveň člověk s otevřeným dotačním konfliktem, nese za to spoluzodpovědnost i ten, kdo ho jmenoval. A přesně to je Pavlova úvaha: když už dám podpis, dávám i kus vlastní legitimity.
Je fér dodat, že podle části právníků střet zájmů sám o sobě nebrání jmenování. Přesto se shodují, že prezident má právo si vyžádat vysvětlení, jak bude premiér své povinnosti plnit, a že konečné slovo by měl mít Ústavní soud, pokud by někdo tvrdil, že hlava státu překročila meze své role. To je rozdíl oproti éře Miloše Zemana: tehdy se ústavní pravidla ohýbala bez snahy o soudní přezkum, dnes prezident své kroky alespoň odůvodňuje v kategorii ústavnosti.
Proč demokracie potřebuje prezidenta, který se nehádá jen o podpis
V pozadí dnešní krize není jen spor dvou mužů, ale hlubší otázka: chceme demokracii, která stojí na rovnováze, nebo systém, kde vítěz voleb bere všechno – včetně prezidenta, médií, institucí a dotací? Česko si už vyzkoušelo, jak vypadá koncentrace moci kolem jedné osy Zeman–Babiš. Zkusilo si vládu, která dlouho neměla důvěru Sněmovny, i prezidenta, který si osoboval právo vetovat ministry, profesory i rektory.
Dnes máme situaci, kdy Andrej Babiš vyhrál volby, ale v Lánech nesedí jeho stranický spojenec, nýbrž generál, kterého do funkce vynesla většina společnosti. A přesně to je dobrá zpráva. Demokratický systém má fungovat jako síť brzd a protivah: parlamentní většina může prosazovat svůj program, ale prezident má právo ptát se, zda ti, kdo program nesou, nejsou zároveň nebezpečím pro integritu státu.
Část společnosti na to reaguje voláním po odvolání Pavla a po nástupu sil, které otevřeně koketují s autoritářskými režimy a s odklonem od Západu. To není projev „vůle lidu“, ale nepochopení, že bez Evropské unie, bez NATO a bez důvěry partnerů je Česká republika malá, zranitelná a ekonomicky i bezpečnostně vydaná napospas větším hráčům. Západní ukotvení není ideologická móda, ale pojistka proti tomu, aby se střední Evropa opakovaně stávala nárazníkovým pásmem mezi velmocemi.
Prezident, který brání střetu zájmů, tím neoslabuje demokracii. Naopak ji posiluje, protože říká nahlas, že výkon moci nemůže být prodlouženou rukou soukromého byznysu. Prezident, který připomíná, že ústava platí i pro ty nejsilnější, nebrání vůli voličů, ale chrání zemi před tím, aby se z voleb stal jen rituál, za nímž stojí stále stejný soukromý zájem.
Můžeme vést legitimní spor o to, kde přesně leží hranice prezidentského uvážení. Můžeme se dohadovat, zda už Petr Pavel nejde na hranu, když trvá na tom, aby Andrej Babiš předložil jasný plán odstranění střetu zájmů. Ale pokud v téhle debatě zapomeneme na základní fakt: že prezident má být protiváhou, nikoliv PR oddělením vlády, pak jsme se z demokracie moc nenaučili…
Prezident, který klade otázky, není hrozba. Hrozbou je prezident, který už žádné otázky nepokládá.
