Článek
Moje nedávná úvaha o populismu potvrdila fenomén dnešních dnů.Debata, která se pod článkem rozvinula, se proměnila v nečekaný výzkum — spontánní, veřejný a mimořádně přesvědčivý. Aniž bych to plánoval, proměnily se stovky komentářů v živý důkaz toho, o čem text pojednával. A právě v té rozmanitosti souhlasů i nesouhlasů se ukázalo, jak přesně funguje dnešní doba.Právě oni ukázali, jak snadno se i obyčejná diskuze může stát zrcadlem společnosti.
A proto dnes vzniká další úvaha — nikoli reakce, ale pokračování přemýšlení o tom, jak lidské myšlení funguje, jak rychle podléhá emocím a jak snadno se nechá ovlivnit. Když se diskuze změní v důkaz, logika přestává platit.
V okamžiku, kdy někdo vysloví větu, která se týká principu myšlení, ne konkrétní osoby, část publika začne reagovat, jako by šlo o útok na jeho identitu. Taková reakce není chybná — je lidská. Ale znamená to jedno: že názor už není jen názorem. Je to součást sebeobrazu, jehož změna vyvolává nejistotu. Psychologové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně letos v říjnu popsali, že právě tento mechanismus obrany je v Česku hlavním faktorem společenské polarizace. Když slyšíme něco, co narušuje náš pohled na svět, mozek reaguje jako na útok — a to je půda, na které populismus roste.
Podle aktuálních dat STEM z roku 2025 se v Česku potvrzuje, že vzdělání a věk ovlivňují politické preference. Není to o tom, že by někdo byl chytřejší než jiný. Rozdíl je spíš v tom, odkud lidé informace berou a jak s nimi zacházejí. Někdo sleduje různé typy médií, jiný zůstává hlavně u sociálních sítí. A právě tohle prostředí, ne inteligence, často určí, čemu nakonec uvěříme – a podle toho i volíme.
Populismus dokáže převrátit logiku. Udělá z pochybnosti důkaz a z důkazu manipulaci. Když někdo řekne „všichni manipulují“, zní to racionálně, ale ve skutečnosti říká: „nebudu se řídit fakty, budu se řídit pocitem“. Právě to otvírá prostor pro narativy, které nejsou založené na ověřených datech, ale na identitě. Historik Timothy Snyder ve své knize On Tyranny připomíná, že „když už nelze vyvrátit fakta, začneme zpochybňovat samotnou existenci pravdy“ . A to je přesně ten moment, kdy se z pochybnosti stává zbraň.
Digitální prostor pak tuto zbraň umocňuje. V online světě má pravda i lež stejný dosah — rozhoduje jen to, kdo je slyšet víc. Podle nejnovějšího Digital News Report 2025 z Reuters Institute se lidé s nižším vzděláním a menší mediální gramotností častěji dostávají mimo ověřené informační zdroje. Informační prostor se tak mění ve směsici paralelních realit, které už spolu nekomunikují.
Když se diskutující cítí uraženi textem, který neobsahoval žádná jména ani výzvy ke změně hlasování, není to důkaz chyby autora. Je to důkaz, že politická identita se stala součástí osobního já. V tu chvíli už nejde o argument, ale o obranu sebe sama. Když někdo cítí, že se mluví o něm, i když se mluví o mechanismech, je to potvrzení samotného tématu. Debata tedy neukazuje, že text selhal — ukazuje, že společnost stojí před dvěma možnostmi: buď přijme, že pravdu může mít kdokoliv, nebo bude chránit svou verzi světa navzdory všemu.
Populismus se nevytváří na plakátech. Vyrůstá tam, kde lidé přestanou věřit ověřeným informacím a přestanou naslouchat těm, kteří jim mohou nabídnout víc než jen jednoduché odpovědi. Populismus nezačíná u politiků, ale u emocí voličů.
A tak se z diskuze o populismu stalo něco víc — zrcadlo společnosti. Text, který chtěl jen popsat mechanismus, se sám stal jeho potvrzením. A to je paradox, který stojí za další úvahu. Protože populismus se neuráží. Lidé ano.
Možná bychom měli začít mluvit méně o tom, kdo má pravdu, a víc o tom, proč ji každý potřebuje mít.
