Článek
V minulosti jsem hodně cestoval a strávil spoustu času v evropských městech – od Paříže přes Barcelonu až po Madrid, Řím nebo Amsterdam. Až později mi začaly docházet rozdíly, které jsem dřív vůbec nevnímal. V těchto městech lidé běžně a přirozeně svou identitu většinou staví na tom, kde žijí. Příslušnost k Barceloně nebo Paříži je pro obyvatele daná a nepromýšlená; jedná se o přirozený stav kolektivní identity, ne o prostředek vzájemného soupeření.
A právě proto mě pokaždé překvapí, jak jinak funguje tento mechanismus doma. V Česku vás lidé nezařadí podle toho, co děláte, jak myslíte, nebo jaký máte charakter — ale podle toho, odkud jste přijeli. Plzeňák, Brňák, Pražák, Ostravák. Sto kilometrů rozdílu a máte okamžitě novou nálepku, která vás definuje víc než vaše práce, hodnoty nebo osobnost.
Tuto sílu regionálních identit ukazuje i aktuální data z European Values Study: střední Evropa se vyznačuje mnohem výraznější lokální identitou než většina západních zemí. Češi se podle výzkumu častěji definují tím, „odkud pocházejí“, než tím, „kdo jsou“. Možná proto v nás tyto vztahové napěťové linie přežívají tak dlouho.
Všechno to navíc perfektně zapadá do rámce sociální psychologie. Lidský mozek vyhledává kategorie. Dělí svět na „my“ a „oni“ i tehdy, když rozdíly mezi lidmi jsou minimální. Čerstvý výzkum publikovaný na ScienceDirect ukazuje, že k vytvoření meziskupinového napětí stačí i naprosto jemné rozdíly — přízvuk, rychlost řeči, značka na autě nebo nepatrná fráze, která člověka okamžitě zařadí do jiné škatulky.
Do toho se přidává ještě jeden prvek: naše tendence přehánět drobné odlišnosti mezi lidmi, kteří jsou si jinak velmi blízcí. Moderní verze Freudova „narcismu malých rozdílů“ se objevuje v aktuálním výzkumu Jamesa Tilleyho a Sary Hobolt. Autoři ukazují, že silná vazba k vlastní skupině — ať už národní, regionální nebo městské — zvyšuje citlivost vůči jakékoli odlišnosti a vytváří emocionální přepětí, které vede k podvědomé nedůvěře a často i k nepřátelské interpretaci chování druhých.
Jinými slovy: rivalita mezi českými městy není slabost. Je to důsledek psychologických mechanismů, které fungují u všech lidí. Jen u nás se kvůli malé geografii a silné rovnostářské kultuře projeví intenzivněji.
A do toho všeho vstupuje jazyk. Přízvuk nebo rytmus řeči jsou sociální značky, které lidé vnímají rychleji než obsah samotných slov. Stačí lehce protažená samohláska, posunutý akcent či užití dialektu a identita mluvčího se odhalí téměř okamžitě. Tyto jazykové nuance nepředstavují jen způsob vyjadřování; jsou to kulturní signály, které aktivují hlubší soubor představ a očekávání.
Někdy působí tyto situace úsměvně, jindy rozpačitě a občas mohou zanechat nepříjemný dojem. Ve své podstatě však nebývají zamýšlené osobně. Mnohé z těchto reakcí fungují spíše jako automatický sociální reflex, který chrání soudržnost skupiny. Je to archaický mechanismus, ale hluboce zakořeněný v lidském chování.
Když lidé získají konkrétní zkušenost s někým, kdo do jejich prostředí nepatří, původní kategorie se postupně rozplývají. Pražský stereotyp se změní v obraz známého člověka. Rivalita s Brnem se promění v přátelské pošťuchování. Plzeňská drsnost se ukáže jako běžná povaha člověka z vedlejší ulice. Tyto proměny nejsou výjimkou, ale přirozeným důsledkem osobního kontaktu.
