Článek
Politika má někdy zvláštní schopnost vytvářet obrazy, které se samy zapisují do paměti. Ne proto, že by byly důležité, ale proto, že jsou výrazné. Jeden z těchto obrazů přinesl v posledních dnech právě Jindřich Rajchl. Přestože si chtěl užívat doma klidu s rodinou, situace je prý natolik vážná, že všeho nechává, sedá do auta a vyráží do Prahy. Gesto rozhodnosti. Signál akce. Ujištění, že „se to řeší“.
Tenhle typ komunikace není náhodný. Je to politický jazyk, který pracuje s emocí, nikoli s obsahem. Vytváří pocit pohybu, aniž by bylo jasné, kam se vlastně jede. A právě tento kontrast mezi gestem a realitou se v posledních dnech stal ústředním motivem celé kauzy kolem SPD, jejích nominací a jejích slibů.
SPD dlouhodobě staví svou podporu na jasně vymezené rétorice. Tvrdá slova, jednoduchá sdělení, opakování stejných postojů. Ukrajina, válka, Rusko, „národní zájmy“. Nejde teď o to, zda s těmito postoji souhlasit či nikoli. Podstatné je, že byly voličům systematicky prezentovány jako pevné, neměnné a zásadní. Právě na této konzistenci si SPD vybudovala důvěru části svého elektorátu.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se tato rétorika střetla s výkonem reálné moci. Spouštěčem celé situace nebylo video na sociálních sítích ani ostrý status. Klíčovým momentem byl výrok ministra obrany Jaromíra Zůny, nominovaného do vlády v rámci působení SPD, který jednoznačně označil Rusko za agresora a potvrdil pokračující podporu Ukrajiny. Nešlo o detail ani o osobní názor. Šlo o zásadní postoj v oblasti bezpečnostní politiky státu.
Právě zde se naplno otevřel rozpor, který nelze přehlížet. SPD po léta oslovovala voliče jazykem, který byl vůči vojenské pomoci Ukrajině kritický až odmítavý. Najednou má ve vládě nominanta, který mluví jazykem, jenž je s touto rétorikou v přímém rozporu. Nejde o otázku správnosti či nesprávnosti Zůnova postoje. Jde o rozchod mezi tím, co bylo slibováno, a tím, co se děje ve chvíli, kdy je třeba nést odpovědnost.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Místo jasného politického přiznání přišel známý manévr vyvázání se z odpovědnosti. Najednou slyšíme, že „to není náš ministr“, že šlo o odbornou nominaci, že situace je složitější. Tento jazyk není nový. Používá ho dlouhodobě i Andrej Babiš, a to vždy ve chvíli, kdy se vedle něj objeví problém, který by mohl poškodit jeho politickou značku.
Česká politika tento vzorec zná. Viděli jsme ho v době vládnutí ANO s ČSSD. Silný lídr, slabší koaliční partner, postupné svalování odpovědnosti a vyprávění o tom, jak „my bychom to dělali jinak, ale oni nám to kazí“. Když se něco povede, je to zásluha vedení. Když vznikne problém, je to selhání partnera. Tento mechanismus se opakuje, protože funguje. Umožňuje zůstat u moci a zároveň si zachovat image outsidera, který je vlastně obětí okolností.
V tomto prostoru se přirozeně objevuje Jindřich Rajchl. Ne jako náhoda, ale jako produkt vakua, které vzniká ve chvíli, kdy se oficiální aktéři vyvazují z odpovědnosti. Rajchl nabízí jednoduché řešení. Nečeká na procedury, neřeší nuance. „Všeho nechává“ a jede to vyřešit. Pro část voličů je to srozumitelné a uklidňující. Konečně někdo, kdo něco dělá.
Jenže právě tady se dostáváme k jádru problému. Politika není série výjezdů ani sled videí. Je to proces, který má důsledky. A když se místo odpovědnosti nabídne gesto, vzniká prostor pro frustraci i ironii. Není náhoda, že se kolem celé situace okamžitě objevily vtipy, memy a narážky. Smích v tomto případě není projevem lehkovážnosti. Je reakcí na rozpad logiky politického příběhu, v němž nikdo za nic nemůže, ale všichni mluví.
Tyto reakce veřejnosti zapadají do širšího vzorce, který popisují i výzkumy politické psychologie. Lidé mají tendenci přijímat sdělení, která potvrzují jejich očekávání, a vyhýbat se informacím, jež by je zpochybnily. Konzistence identity je často silnější než konzistence faktů. Právě proto může rozpor mezi slovy a činy existovat relativně dlouho, aniž by vedl k okamžité ztrátě podpory.
Za humorem a ironií ale zůstává vážná rovina, kterou nelze přejít. Rozhodnutí o válce, bezpečnosti a zahraniční politice nejsou komunikační hra. Dotýkají se důvěry lidí ve stát a jeho instituce. Když se voliči dozvídají, že klíčová rozhodnutí dělají lidé, od nichž se jejich strana zároveň distancuje, vzniká chaos, který nelze vyřešit další tiskovou konferencí ani další cestou do Prahy.
Je zřejmé, že pokud se česká politika bude dál točit v kruhu stejných her, jen s jinými aktéry, nelze se divit, že ji část veřejnosti přestává brát vážně. A pak už opravdu zbývá jen sledovat, kdo příště „všeho nechá“ – a kam se zase pojede.
