Článek
Česká republika se probudila do politické reality, která mnoha lidem připomíná špatný vtip. Ve Strakově akademii úřaduje vláda, která budí obavy nejen v Bruselu, ale především u každého, kdo si pamatuje, jak vypadá demontáž demokratických pojistek. Andrej Babiš je zpět, ale tentokrát u stolu nesedí se sociálními demokraty, kteří by se snažili o sociální smír. Po jeho boku vidíme lidi, jejichž politická kariéra vyrostla na marketingu nenávisti, populismu nebo na lobbistických zájmech skrytých za líbivá hesla o motorech. Filip Turek a Petr Macinka, reprezentanti subjektu Motoristé sobě, si dnes diktují podmínky, které ovlivňují směřování celého státu, a sekunduje jim Tomio Okamura, který se svými požadavky na referendum o vystoupení z mezinárodních struktur ohrožuje samotnou podstatu naší bezpečnosti.
Většina komentátorů a zklamaných voličů dnes zuří na Andreje Babiše. Vyčítají mu, že se spojil s „odpadem“, že legitimoval extremisty a že pro udržení moci zaprodal budoucnost země. Tento pohled je však povrchní, a co hůř, je nebezpečně mylný. Andrej Babiš je ve své podstatě technokrat moci, pragmatik, který hraje s kartami, jež mu zůstaly na stole. Příčiny této situace nelze svalit na jednoho člověka. Jde o vyústění dlouhodobého a toxického trendu, který naši politiku dusí už léta. Pamatujeme si doby minulé, kdy se politický souboj smrskl na snahu soupeře nikoliv porazit argumenty, ale za každou cenu mu „házet klacky pod nohy“ a znemožnit vládnutí. Tato spirála vzájemné nenávisti a negace rozdělila společnost na dva nesmiřitelné tábory, které se přestaly poslouchat.
Tragédií stran bývalé pětikoalice – SPOLU, STAN a Pirátů – však je, že v rozhodujícím historickém momentu nedokázaly tento bludný kruh rozetnout. Stály před neuvěřitelně těžkou volbou: Buď překousnout spolupráci s trestně stíhaným premiérem a osobní animozity v zájmu stability, nebo zůstat v zákopech. Je pochopitelné, že pro Petra Fialu či Víta Rakušana byla představa vládnutí s Andrejem Babišem morálně složitá. Ale politika je umění volby menšího zla. Tím, že v kritické chvíli nedokázali potlačit svá ega a upřednostnili „čisté svědomí“ v opozici před špinavou prací ve vládě, fakticky vyklidili pole. Svou neochotou k pragmatickému smíru tak darovali klíče od státu lidem, kteří by se k nim v normální situaci nikdy nedostali. Babiš tak neměl jinou možnost než se opřít o radikály.
Matematika moci versus morální póza
Vraťme se o krok zpět a podívejme se na situaci chladnýma očima politického analytika, nikoliv očima fanouška jedné či druhé strany. Výsledek voleb byl jasný – hnutí ANO zvítězilo s drtivou převahou. V jakékoli vyspělé západní demokracii by v takovém momentě následovala racionální jednání mezi vítězem a ostatními demokratickými stranami s cílem zabránit nástupu antisystémových sil. V České republice se však stalo něco nepochopitelného. Strany bývalé pětikoalice – ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Piráti – se okamžitě a demonstrativně stáhly do ulity „principiální opozice“. Odmítly s Babišem byť jen jednat o vládním uspořádání, čímž vytvořily smrtící vakuum.
Tímto krokem, který prezentovaly jako obranu demokracie, ji paradoxně ohrozily nejvíce za posledních třicet let. Pokud totiž vítězi voleb, který disponuje třetinou mandátů, zavřete dveře k jednání se středovými stranami, matematicky ho donutíte hledat spojence na okraji spektra. Petr Fiala a jeho kolegové moc dobře věděli, že Babiš vládnout chce a bude. Tím, že mu odmítli podat ruku, ho přímo vehnali do náruče Petra Macinky a Tomia Okamury. Je to právě ona pýcha a neochota ke kompromisu, která dnes dává sílu straně se šesti procenty hlasů. Petr Macinka, jehož reálný mandát je zanedbatelný a reprezentuje jen úzkou skupinu voličů, se dnes chová jako stínový premiér a jeho slovo má váhu, která absolutně neodpovídá volebnímu výsledku. To není chyba Babiše, to je přímý důsledek strategie SPOLU a STAN.
Falešný mýtus o neslučitelnosti programů
Jedním z hlavních argumentů, kterým se „demokratický blok“ snaží ospravedlnit svůj útěk do opozice, je tvrzení o naprosté programové neslučitelnosti. „Nemůžeme vládnout s populistou, naše programy jsou jako oheň a voda,“ slýchali jsme z úst představitelů ODS a TOP 09. Pokud se však podíváme na tato tvrzení optikou faktů a porovnáme reálné programové priority, zjistíme, že jde o gigantickou lež. Mezi hnutím ANO a koalicí SPOLU, a dokonce i hnutím STAN, existuje v klíčových oblastech správy státu překvapivě silná shoda, která by umožňovala vznik stabilní a funkční vlády.
Podívejme se na energetiku, což je alfa a omega naší budoucnosti. Jak hnutí ANO, tak ODS a STAN dlouhodobě prosazují jadernou energetiku jako pilíř naší bezpečnosti. Karel Havlíček za ANO a Zbyněk Stanjura za ODS by v otázce dostavby Dukovan nebo podpory malých modulárních reaktorů nenašli jediný sporný bod. Obě strany chápou, že bez jádra to nepůjde. Kde je ten nepřekonatelný rozpor? Neexistuje. Stejná situace panuje v oblasti dopravy. Martin Kupka z ODS v podstatě plynule navázal na práci Karla Havlíčka. Obě strany chtějí stavět dálnice, obě strany tlačí na výstavbu vysokorychlostních tratí, obě strany chápou logistiku jako motor ekonomiky. Zde nešlo o ideologický střet, ale o čistě technokratickou správu, kde by spolupráce byla nejen možná, ale i vysoce efektivní.
Dokonce i v tak ožehavém tématu, jako je Green Deal a vztah k Evropské unii, je realita mnohem pragmatičtější, než jak ji politici prezentují na sociálních sítích. Ačkoliv Andrej Babiš volí ostřejší rétoriku a Petr Fiala se snaží působit diplomatičtěji, v praxi obě strany v Bruselu hlasují velmi podobně, pokud jde o ochranu českého průmyslu. Obě strany chtějí zachovat spalovací motory co nejdéle, obě strany chtějí změkčit dopady emisních povolenek. Vláda složená z ODS, STAN a ANO by měla v Evropě silný, srozumitelný hlas, který by hájil národní zájmy mnohem efektivněji, než to dělá současný rozhádaný slepenec s extremisty, kteří chtějí z Unie rovnou vystoupit. Je tedy zřejmé, že programové překážky byly jen zástěrkou. Skutečným důvodem nebyly rozdílné vize budoucnosti, ale neschopnost lídrů překousnout svá ega.
Strašák jménem ČSSD a proč je to nesmyslná výmluva
Kdykoliv se zeptáte politika ODS nebo STAN, proč nešli do vlády s Babišem, vytasí se s argumentem, který považují za neprůstřelný: „Dopadli bychom jako ČSSD. Babiš by nás vysál, zničil a my bychom skončili v propadlišti dějin.“ Tento argument je však nejen zbabělý, ale i analyticky chybný. Srovnávat situaci ČSSD v koalici s ANO se situací, kdy by do vlády vstoupil celý demokratický blok. Sociální demokracie selhala, protože byla v koalici s Babišem osamocená, slabá a především cílila na stejného voliče. Babiš jim jednoduše přebral téma důchodů a sociálních jistot, protože to uměl lépe „prodat“.
Situace po těchto volbách však nabízela úplně jinou dynamiku. Představme si „Vládu národní odpovědnosti“, kde by vedle hnutí ANO zasedli zástupci ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Pirátů. V takové konstelaci by nešlo o souboj jednoho na jednoho. Babiš by stál proti bloku pěti stran, který by disponoval obrovskou politickou silou a především intelektuální převahou. Taková koalice by měla ústavní většinu. Byla by to vláda, kde by se Babiš nemohl chovat jako autokrat, protože by byl neustále kontrolován svými partnery. Demokratické strany by měly sílu obsadit klíčová silová ministerstva – vnitro a spravedlnost – a tím zajistit, že nedojde k ovlivňování kauz, čehož se tak báli.
Navíc, volič ODS nebo TOP 09 je diametrálně odlišný od voliče ANO. Pravicový volič by nikdy nezačal volit Babiše jen proto, že je jeho strana s ním ve vládě. Naopak, takový volič by ocenil, že jeho zástupci nerezignovali na odpovědnost a šli přímo do centra dění hlídat demokracii a prosazovat svůj program. ODS by v takové vládě mohla garantovat nezvyšování daní, Piráti transparentnost, STAN rozvoj regionů. Místo toho se všichni rozhodli pro pohodlí opozice, kde sice mohou hlasitě křičet, ale nemají absolutně žádný vliv na to, jestli zítra Motoristé prosadí nějaký lobbistický nesmysl.
Pokrytectví „slušných“ stran a jejich vlastní kauzy
Je také nejvyšší čas přestat si idealizovat strany bývalé pětikoalice a podívat se pravdě do očí. Celé volební období jsme poslouchali kázání o morálce, o tom, že oni jsou „ti slušní“ a Babiš je „ten zlý“. Realita však ukázala, že máslo na hlavě mají všichni. Hnutí STAN se dodnes nevzpamatovalo z kauzy Dozimetr, která odhalila prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater politiky způsobem, který si nezadal s devadesátými lety. Šifrované telefony, pytle s penězi, konspirace v bytech – to nebyl Babiš, to byli lidé Víta Rakušana. A přesto nám tento člověk kázal o politické kultuře.
A co ODS? Ministr spravedlnosti Pavel Blažek, přezdívaný „Don Pablo“, jehož schůzky s lobbistou Nejedlým a podivné aktivity v brněnské komunální politice byly veřejným tajemstvím, zůstal ve funkci jen díky krytí Petra Fialy. To jasně ukázalo, že pro ODS je stranická loajalita a mocenské zájmy důležitější než proklamovaná čistota. Ani Piráti, kteří do vlády vstupovali s vizí digitální revoluce, se nevyhnuli klopýtnutí. Start digitalizace stavebního řízení pod vedením Ivana Bartoše provázely technické komplikace a zmatky, které dočasně znejistily úřady i veřejnost. Ačkoliv se ukázalo, že systém byl v jádru připraven a po personálních změnách se jej podařilo stabilizovat, politická škoda už byla napáchána. Tento moment narušil auru Pirátů jako neomylných technologických expertů a ukázal, že střet s realitou státní správy je mnohem tvrdší oříšek než opoziční kritika. Předchozí vládní konstelace nebyla prostá chyb. Hlavním svorníkem této koalice bylo po dlouhou dobu především silné vymezení se vůči společnému rivalovi. Jakmile však volební aritmetika tento tmel rozbila, ukázalo se, že pouhá negace Andreje Babiše nestačí k tomu, aby tyto strany dokázaly v krizový moment jednat jednotně a najít pragmatické řešení pro budoucnost.
Osobní nenávist, která zničila šanci na stabilitu
Když odstraníme všechny vrstvy výmluv, programových zástěrek a marketingových hesel, zbyde nám holá a smutná pravda: Za současný stav může osobní nenávist. Petr Fiala si postavil celou svou politickou existenci na vymezení se vůči Andreji Babišovi. Napsal o tom knihy, objížděl s tím republiku, udělal z toho své jediné téma. Jeho ego mu nedovolilo přiznat, že v politice neexistují trvalí nepřátelé, jen trvalé zájmy státu. A zájmem České republiky bylo vytvořit stabilní vládu bez extremistů.
Fiala, Rakušan i Pekarová Adamová upřednostnili svou image „čistých bojovníků“ před špinavou, ale nutnou prací pro stát. Věděli, že jít do vlády s Babišem by bolelo. Věděli, že by museli dělat kompromisy, že by museli čelit kritice. Ale to je podstata politiky – obětovat se pro vyšší celek. Oni se neobětovali. Oni obětovali nás. Obětovali stabilitu země, obětovali prozápadní směřování a obětovali sociální smír jen proto, aby si nemuseli podat ruku s člověkem, kterého nesnáší.
Dnes tak máme vládu, kterou nikdo nechtěl, ale kterou jsme si vykoledovali. Andrej Babiš vládne s podporou lidí, kteří by měli zůstat na politickém smetišti, a Petr Macinka si hraje na státníka. Není to však vítězství Babišova génia. Je to pomník neschopnosti demokratických stran pochopit, že politika se nedělá pro laiky na sociálních sítích, ale pro budoucnost deseti milionů lidí. Místo abychom dnes měli vládu široké shody, která by tlumila vášně a spojovala rozdělenou společnost, máme zemi rozpolcenou více než kdy dřív.
