Článek
Pokud úřadující hlava státu veřejně hovoří o „pokusu o vydírání“ ze strany člena vlády, v jakékoliv zavedené západní demokracii by takový výrok vyvolal okamžité politické zemětřesení. Premiér by musel konat, koaliční mechanismy by hledaly krizová východiska a mediální prostor by byl saturován diskuzí o ústavní krizi. V České republice roku 2026 však sledujeme jiný scénář: premiér volí strategii mlžení, extremistické křídlo koalice situaci relativizuje a veřejnost je svědkem degradace politické kultury na úroveň trhového handlu.
Střet mezi Petrem Pavlem a Petrem Macinkou nelze redukovat na osobní animozity. Jde o strukturální problém. Je to mrazivý důkaz, že vláda je paralyzována strachem z kriminálních kauz svých lídrů a že malá, ideově neukotvená skupina lidí začíná vnímat státní instituce pouze jako kořist.
Abychom pochopili genezi tohoto úpadku, musíme se vrátit před moment, kdy Petr Macinka a Filip Turek usedli do vládních lavic. Jejich tehdejší působení v online prostoru, charakteristické okázalou konzumací alkoholu a agresivní rétorikou, nebylo jen formou zábavy. Bylo to varování. Signalizovalo to příchod stylu, který pohrdá standardními procedurami a nahrazuje je performativním cynismem. Část společnosti tento styl mylně interpretovala jako autenticitu či „svěží vítr“. Nyní však vidíme důsledky této tolerance: metody, které dříve patřily do sféry internetového bizáru, se staly normou pro komunikaci s hlavou státu. Hranice mezi politickým jednáním a hospodským nátlakem byla smazána.
To, co se odehrálo koncem ledna, představuje bezprecedentní útok na integritu ústavních funkcí. Prezident Petr Pavel na mimořádném brífinku oznámil, že ministr Macinka se pokusil vynutit jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí nátlakem, a celou věc předal k posouzení právním autoritám a bezpečnostním složkám.
Zveřejněná komunikace, která putovala přes prezidentova poradce Petra Koláře, odhaluje mentalitu odesílatele a díky uniklým screenshotům známe i přesné znění těchto výhrůžek. Nabídka „klidu“ pro prezidenta výměnou za „Turka na MŽP“, doplněná o varování před „spálením mostů“ a hrozbou, že případná kohabitace vejde do učebnic jako extrémní případ, není politickým vyjednáváním, jak tvrdí Macinka. Macinka doslova píše, že je připraven bojovat „brutálně“ a „bez skrupulí“ a že pokud Hrad neustoupí, důsledky prezidenta „velice překvapí“.
Je to transakční pojetí moci v té nejhrubší podobě. Podmiňovat výkon ústavní pravomoci prezidenta (jmenování ministra) příslibem klidu, respektive hrozbou neklidu, připomíná spíše logiku výpalného než demokratický dialog. Přistoupit na takovou hru by znamenalo legitimizovat princip, že instituce se řídí právem silnějšího, nikoliv ústavou.
Exekutiva v pasti imunity
Nabízí se zásadní otázka: Jak je možné, že premiér Andrej Babiš takové jednání toleruje? Proč svého ministra, který ohrožuje reputaci celé vlády, okamžitě neodvolal? Vysvětlení musíme hledat v pragmatické rovině parlamentní aritmetiky a trestního práva. Andrej Babiš se ocitl v dokonalé politické pasti. Ačkoliv disponuje nominálně nejsilnějším mandátem, fakticky se stal rukojmím svých koaličních partnerů.
S blížícím se jednáním mandátového a imunitního výboru, který má řešit žádosti o vydání premiéra i předsedy SPD Tomia Okamury k trestnímu stíhání, se mění dynamika moci. V situaci, kdy lídři vládních stran hrají o svou osobní svobodu a politickou budoucnost, se stává každý hlas ve Sněmovně nepostradatelným. Petr Macinka a jeho Motoristé si jsou této zranitelnosti vědomi. Kalkulují s tím, že Babiš si nemůže dovolit rozpad koalice, protože by tím ztratil kontrolu nad procesy, které se ho bezprostředně dotýkají (koaliční partneři již avizovali, že pro vydání hlasovat nebudou). Vzniká tak paradoxní mocenské vakuum, kde agendu neurčuje vítěz voleb, ale vyděračský potenciál nejmenšího koaličního partnera.
Zarážející je v tomto kontextu i absolutní fixace na osobu Filipa Turka. Proč je tento člověk pro Macinku tak nepostradatelný, že je kvůli němu ochoten riskovat otevřený konflikt s Hradem? Odpověď ukazuje na institucionální prázdnotu projektu Motoristů. Nejedná se o standardní politickou stranu s vybudovanou strukturou a programovým zázemím, nýbrž o marketingový konstrukt postavený na jediné tváři a sentimentu. Bez Filipa Turka ve vládní funkci ztrácí tento projekt svou podstatu i relevanci. Macinka tedy nehraje o kvalitu resortu životního prostředí, ale o holé přežití své politické značky, přičemž neváhá využít metod, které si osvojil v prostředí prosyceném vlivem zájmových skupin z okruhu Václava Klause.
V pozadí však může být i čistě pragmatický zájem o kontrolu penězovodů. MŽP kontroluje Modernizační fond a miliardové dotace do energetiky. Tlak na obsazení resortu může souviset se snahou ovládnout tyto toky, což by vysvětlovalo Macinkovu ochotu jít do konfliktu „bez skrupulí“.
Hnědý stín a institucionální eroze
Do této toxické konstelace vstupuje SPD. Tomio Okamura, který sám čelí právním problémům (Sněmovna se jeho vydáním začala zabývat), volí strategii bagatelizace. SPD dlouhodobě funguje spíše jako podnikatelský projekt zaměřený na maximalizaci státních příspěvků než jako konstruktivní státotvorná síla.
Uniklé zprávy však odhalují, že nejde jen o peníze, ale i o obrovské pokrytectví. V jedné ze zpráv Macinka explicitně zmiňuje, že by Okamuru dokázal „přesvědčit“ k souhlasu s dodávkou bitevníků L-159 na Ukrajinu, stejně jako s ním řešil muniční iniciativu. To demaskuje SPD před vlastními voliči: jejich hlasitý odpor k pomoci Ukrajině je jen divadlo. V zákulisí je Okamura svolný ke kšeftům se zbraněmi, pokud to zůstane utajeno.
Mnohem nebezpečnější než samotný populismus je však posun, který vnášejí do vládnutí lidé v pozadí, jako je Radim Fiala. Jejich pojetí politiky, balancující na hraně autoritářství, ve spojení s Macinkovým cynismem a Babišovou zranitelností, vytváří nebezpečný precedens. Dochází k postupné erozi demokratických brzd a protivah.
V tomto marasmu představuje postup prezidenta Petra Pavla nezbytnou korekci. Tím, že odmítl přistoupit na zákulisní handl a věc zveřejnil, narýsoval jasnou demarkační linii. Odmítl přistoupit na tezi, že politika je jen špinavý obchod bez pravidel. Představuje institucionální paměť a systém, kde ústava není jen doporučením.
Útoky na Pavlovu minulost v KSČ, které v této souvislosti zaznívají, jsou jen kouřovou clonou. Jde o účelový argument, který má odvést pozornost od podstaty problému. Zatímco prezident se se svou minulostí vyrovnal dekádami služby demokratickému světu a strukturám NATO, jeho současní kritici zavádějí do české politiky metody, které by si nezadaly s praktikami totalitních aparátčíků či veksláckých struktur pozdního socialismu.
Současná situace je kritickým testem pro českou společnost. Nejde o ideologický střet pravice s levicí. Jde o střet dvou fundamentálně odlišných přístupů ke státu. Na jedné straně stojí snaha o zachování procedurální demokracie a respektu k institucím. Na straně druhé vidíme snahu unést stát pro partikulární zájmy, krytou imunitou a agresivním marketingem. Pokud jako společnost akceptujeme, že vydírání hlavy státu je legitimní politickou metodou, rezignujeme tím na samotnou podstatu právního státu. Následky takové rezignace by byly pro politickou kulturu v této zemi devastující a dlouhodobé.
