Článek
Ministr zahraničí Petr Macinka mluví o prezidentovi republiky stylem, který v české politice zní až mrazivě povědomě. Ještě výmluvnější než jeho slova je ale ticho premiéra Andreje Babiše. Na celé věci je totiž nejabsurdnější ten do očí bijící nepoměr mezi skutečnou politickou silou a mírou arogance, s níž zástupci Motoristů ve vládě vystupují.
Když Petr Macinka v pořadu Přísně tajné zcela otevřeně prohlásí, že pokud chce prezident jet na summit NATO, „říká ne“, a že jeho jméno na seznam delegace „nikdy nenapíše“, nejde už o běžný spor o kompetence. Je to ukázka hluboké politické nezralosti a hrubého pohrdání institucemi. Macinka s oblibou obviňuje Petra Pavla z toho, že si plete Českou republiku s vlastním královstvím a chová se jako monarcha. Tou největší ironií však je, že jako sebestředný vládce, který ze své vůle rozdává a odpírá výjezdní doložky, se v tuto chvíli chová právě a jen ministr zahraničí.
O to absurdněji celé toto představení působí, když si uvědomíme reálnou politickou váhu obou aktérů. Petr Pavel byl v přímé volbě zvolen 3,36 milionu hlasů a získal nejsilnější mandát v historii přímé prezidentské volby. Naproti tomu Motoristé sobě získali ve sněmovních volbách 380 601 hlasů a jsou nejmenším koaličním partnerem vlády Andreje Babiše, zatímco sám Petr Macinka obdržel 6 483 přednostních hlasů. Právě tento nepoměr ukazuje, jak přepjatě působí chvíle, kdy malá koaliční strana začne mluvit o hlavě státu jazykem zákazu a povolení. Není problém v tom, že je malá. Problém je v tom, že se začíná chovat, jako by jí stát patřil. Takto vypadá ztráta smyslu pro vlastní politické proporce.
Tady se totiž nehraje jen o mandáty a strohý výklad ústavy. Nabízí se tu mnohem osobnější rovina. Na jedné straně stojí armádní generál, který roky předsedal Vojenskému výboru NATO, jednal s lídry spojeneckých zemí a na mezinárodní scéně požívá vysoký respekt. Na straně druhé stojí Petr Macinka, jehož nejvýraznější kariérní stopou bylo dlouholeté mediální sekundování Václavu Klausovi. Z tohoto úhlu pohledu pak Macinkova snaha „zakazovat“ prezidentovi cesty nepůsobí jako promyšlená státnická strategie. Mnohem více to připomíná křečovité opojení z moci. Člověk, který léta stál v mocenském stínu, dostal do rukou ministerské razítko a s ním i možnost demonstrovat převahu nad mužem, jehož mezinárodní autoritě se zkrátka nemůže rovnat. Místo výkonu funkce tak sledujeme spíše osobní ukájení se nad tím, že lze prezidentovi republiky postavit do cesty administrativní překážku.
Ústavní souvislosti a mezinárodní kontext
Tato osobní rovina sporu by se dala přejít mávnutím ruky, kdyby se odehrávala na úrovni lokální politiky. Jenže Macinka prezidentovi nezakazuje cestu na otevírání dálnice. Zakazuje mu účast na summitu Severoatlantické aliance, tedy na klíčovém jednání organizace, která je pro bezpečnost České republiky zásadní. Právě proto celá věc působí tak nepatřičně.
Lze si jen domýšlet, jak to asi musí vypadat v bruselské centrále NATO i v očích našich spojenců. Český ministr zahraničí veřejně, skrze internetový pořad, vzkazuje, že nepustí vlastního prezidenta na summit, protože s ním jeho vládní koalice zrovna vede domácí válku. Tím se Macinka nedopouští jen ústavně agresivního gesta. Navenek vysílá obraz země, která si z nejvyšších bezpečnostních zájmů státu dělá hřiště pro vlastní vnitropolitické ego. To už není pouhá drzost. To je selhání vládní odpovědnosti a hazard se státní vážností.
Zdaleka nejodpudivějším aspektem této kauzy je ovšem do nebe volající historické pokrytectví. Macinka se dnes snaží prezidenta verbálně redukovat na pouhého ceremonialistu, který má jen jmenovat velvyslance a poslušně mlčet. Křičí tu přitom přesně ten samý politický a názorový tábor, který celou dekádu tiše tleskal nebo aktivně asistoval Miloši Zemanovi, když z české ústavy dělal trhací kalendář.
Při pohledu do nedávné minulosti jsou fakta neúprosná. Miloš Zeman si bez mrknutí oka jmenoval Rusnokovu vládu proti vůli tehdejší většiny ve Sněmovně a později odmítal jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí, kvůli čemuž vláda Petra Fialy otevřeně zvažovala kompetenční žalobu. Spor tehdy neskončil nálezem Ústavního soudu jen proto, že Zeman nakonec ustoupil a Lipavského jmenoval. Vedle Zemana, který si ústavní pravidla ohýbal podle momentální potřeby, působí Petr Pavel skoro jako institucionální purista. Vytahovat přísnou obranu vládních kompetencí jen tehdy, když se to hodí k útoku na politického rivala, je ukázkou naprosté rezignace na principy. Celá tahle ústavní šaráda Motoristů je jen cynická póza spoléhající na krátkou paměť voličů.
Prezident Pavel na Macinkovy výroky reagoval přesněji než jeho oponent. Připomněl, že ústava říká, že prezident zastupuje zemi navenek, a že ministr zahraničí může vládě doporučovat nebo mít vlastní názor, ale nemůže prezidentovi účast povolit či zakázat, protože by tím popíral jeho ústavní pravomoci. Pavel v tu chvíli nebránil sebe. Bránil ústavu před ministrem, kterému funkce zjevně stoupla do hlavy.
Vnitropolitické důsledky a pozice premiéra
Tím se celé téma přesouvá k nejdůležitějšímu politickému aktérovi současnosti – Andreji Babišovi. Ve standardně fungující vládě by podobný exces jednoho z ministrů okamžitě vyvolal zřetelný zásah premiéra. Nemusel by být hysterický, ale musel by jasně nastavit hranice. Jenže ticho, které z čela vlády zní, není projevem síly ani strategického vyčkávání. Je to ukázka politické kapitulace. Babiš, oligarcha zvyklý řídit své firmy jako jednu divizi s absolutní poslušností, se najednou ocitl v nedůstojné pozici.
Mýtus o silném manažerovi, který stát řídí pevnou rukou, se hroutí v přímém přenosu. Suverénní majitel hnutí ANO dnes tiše sleduje, jak mu státní diplomacii a politickou kulturu diktuje koaliční přívěsek. Vypadá to jako tolerance z čiré politické nutnosti, jenže i ta se ve světle tvrdých dat mění v naprostou absurditu. Motoristé se totiž podle dubnového modelu agentury NMS propadli na 4,4 procenta. Babiš tak kvůli projektu, který sám balancuje pod hranicí volitelnosti, obětuje autoritu vlastní strany.
Při pohledu na současnou vládní dynamiku se nabízí velmi třaskavé srovnání. Zatímco Tomio Okamura a jeho SPD ve vládě působí především pragmaticky a hlídají si své pozice, Motoristé se chovají jako utržení ze řetězu. Právě v tom je vidět, jak destruktivně tato skupina vstoupila do vládní kultury: nejmenší partner je zároveň nejhlučnější, nejagresivnější a nejméně disciplinovaný. To, že dnes Okamurovo vládní angažmá působí ve srovnání s Macinkou a Turkem skoro jako etalon institucionální předvídatelnosti, je samo o sobě zdrcující vizitka celé situace.
Nejde tu totiž jen o jeden zákaz cesty na summit. Jde o salámovou metodu rozkladu institucí. Pokud projde ministrovi takový útok na přímo voleného prezidenta, co přijde zítra? Z normalizace arogance se stává vládní doktrína a otevírají se dveře k postupnému hrubnutí veřejného prostoru. Část škody si přitom kabinet vyrábí sám. Opozice nemusí dělat skoro nic. Největší rány si tato vláda dává ve chvíli, kdy její vlastní ministři začnou vystupovat způsobem, který zpochybňuje základní ústavní kulturu a oslabuje její vlastní pozici i mezi voliči.
Zde proto leží plná politická odpovědnost na premiéru Andreji Babišovi. Jako předseda vlády musí garantovat stabilitu ústavního systému. Pokud nedokáže zkrotit okrajové hráče, kteří si pletou státní úřad s osobním pašalíkem a výjezdními doložkami, stává se za jejich aroganci plně spoluodpovědným. Macinka svým vzkazem nevystavil účet jen sobě. Vystavil ho i Babišovi. A ten zatím sedí v čele stolu a předstírá, že atmosféru v místnosti stále ještě určuje on. Pravda je přitom taková, že o tuto výsadu už dávno přišel.
ZDROJE:
Deník N – Nikdy! Macinka vzkazuje prezidentovi, že zabrání jeho cestám na summity NATO i OSN (za placenou branou)
