Článek
Tento rozsáhlý rozbor odkrývá brutální realitu mobiliárních exekucí, mýty o nedotknutelnosti cizích bytů i nebezpečné omyly právních poradců, kteří dlužníky i jejich okolí konejšili falešným pocitem bezpečí. Přinášíme pohled do zákulisí práce exekutorů, kteří dnes disponují technologiemi a pravomocemi k prolomení těch nejsofistikovanějších podvodných schémat, a zároveň návod pro poškozené, jak v této džungli efektivně bojovat o svá práva.
Stojíme na prahu doby, kdy se český právní stát přestal omlouvat za to, že vyžaduje plnění povinností. Zatímco dříve byl dlužník často vnímán jako slabší strana, které je třeba pomáhat, rok 2026 jasně odděluje zrno od plev. Na jedné straně stojí lidé, kteří se do pasti dluhů dostali nešťastnou shodou okolností a mají zájem situaci řešit skrze poctivé oddlužení, na straně druhé pak figuruje specifická kasta chronických neplatičů a manipulátorů. Tito jedinci vyvinuli za poslední dekádu neuvěřitelně drzé metody, jak obcházet exekuční příkazy, mařit soudní rozhodnutí a žít v nadstandardním luxusu, zatímco jejich děti strádají nebo jejich věřitelé krachují. Základním kamenem jejich strategie je vytvoření paralelní reality, ve které oficiálně nic nevlastní, nemají žádné příjmy a jejich jediným majetkem je oblečení, které mají na sobě. Celý jejich životní styl – od nájmu v luxusní vile přes splátky Mercedesu až po provozování firmy – je delegován na třetí osoby, nejčastěji nové partnerky, které v tomto systému fungují jako živé štíty. Tato strategie však v roce 2026 naráží na nové legislativní mantinely a především na změnu praxe exekutorských úřadů, které se naučily tyto struktury rozbíjet silou.
Klíčovým bodem konfliktu je vstup exekutora do obydlí. Mezi dlužníky i laickou veřejností přežívá nebezpečný mýtus, že exekutor je vázán údajem o trvalém bydlišti v občanském průkazu. Skutečnost je však taková, že trvalý pobyt je pouze evidenční údaj a pro výkon exekuce je naprosto irelevantní. Rozhodující je faktický stav, tedy místo, kde se dlužník skutečně zdržuje, kde spí, kde má své osobní věci a kde vykonává svůj každodenní život. Podle ustanovení paragrafu 325a Občanského soudního řádu má exekutor právo zjednat si přístup do bytu nebo jiných prostor dlužníka, a to i v případě, že dlužník není přítomen nebo odmítá otevřít. Pokud má exekutor důvodné podezření, že se dlužník zdržuje v bytě své přítelkyně, zákon mu dává plné zmocnění tam vstoupit, klidně i za pomoci zámečníka a policie. Pro přítelkyni, která má nájemní smlouvu na své jméno, je to často šokující zjištění, ale její domovní svoboda v tuto chvíli ustupuje zákonnému postupu při výkonu rozhodnutí. Exekutor neporušuje zákon; on zákon vykonává na základě indicií, které mu dlužník svým faktickým pobytem poskytl.
V momentě, kdy exekutor překročí práh takového bytu, dochází k nejkontroverznější části procesu – k soupisu movitých věcí, lidově zvanému „polepování“. Zde se objevuje zásadní rozpor, který často mate i právníky. Pokud dlužníkova partnerka tvrdí, že veškeré vybavení bytu, hotovost v trezoru a drahá elektronika patří jí, a ohání se čestným prohlášením, exekutor na to v terénu nesmí a nemusí brát zřetel. Je tragickým omylem některých právních zástupců, pokud svým klientům tvrdí, že čestné prohlášení stačí k tomu, aby se exekutor věcí nedotkl. V praxi mobiliární exekuce má takové prohlášení nulovou váhu. Exekutor vychází z logické a právní domněnky, že věci v bytě, který dlužník užívá, jsou jeho majetkem nebo je má v držení. Pokud by exekutor věřil každému tvrzení na místě, nevykonal by nikdy nic, protože každý dlužník by prohlásil, že i jeho ponožky patří někomu jinému. Exekutor věci sepíše a povinnost prokázat opak se přenáší na třetí osobu. Ta musí následně podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu podle paragrafu 68 Exekučního řádu a své vlastnictví doložit neprůstřelnými důkazy, jako jsou faktury na její jméno, výpisy z bankovních účtů nebo darovací smlouvy s datem prokazatelně předcházejícím exekuci. Čestné prohlášení v tomto procesu funguje pouze jako doplňkové tvrzení, které samo o sobě bez listinných důkazů u soudu neobstojí.
Tento tlak na okolí dlužníka je záměrný a v roce 2026 ještě zesílil, zejména v souvislosti s vymáháním alimentů. Novela platná od 1. ledna 2026 přináší tvrdší postihy pro ty, kteří se placení výživného vyhýbají účelově. Stát už nerozlišuje jen to, zda dlužník má nebo nemá peníze na účtu, ale zkoumá jeho celkovou životní úroveň a potenciální možnosti výdělku. Pokud dlužník oficiálně vykazuje minimální mzdu, ale jeho životní styl odpovídá příjmům v řádech statisíců, soudy i exekutoři k němu přistupují jako k podvodníkovi. Nejdrtivějším nástrojem v těchto případech zůstává pozastavení řidičského oprávnění, které je specificky navázáno na dluhy na výživném. Pro muže, který staví svou image na drahém voze, je ztráta řidičáku sociální smrtí, která ho často donutí peníze „najít“ během několika hodin, přestože rok tvrdil, že je na mizině. Tato psychologická válka je nezbytná, protože tito dlužníci nereagují na prosby ani standardní dopisy; reagují pouze na ztrátu vlastního komfortu a ohrožení svého okolí.
Vztah dlužníka a jeho partnerky v těchto případech připomíná kriminální spolčení, i když si to dotyčná žena často neuvědomuje. Pokud na sebe nechá přepsat firmu, kterou dlužník dříve vlastnil, nebo se stane majitelkou vozu, který dlužník výhradně užívá, vystavuje se riziku odpůrčí žaloby. Podle paragrafu 589 a následujících Občanského zákoníku může věřitel napadnout právní úkony, kterými dlužník zkracuje své věřitele. Pokud dlužník převedl majetek na přítelkyni bezúplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek v posledních letech, může soud rozhodnout, že tento převod je vůči věřiteli neúčinný. To v praxi znamená, že exekutor může zabavit auto nebo podíl ve firmě, jako by stále patřily dlužníkovi. Přítelkyně dlužníka se tak stává nikoliv ochránkyní, ale obětí dlužníkových machinací, protože v konečném důsledku může přijít o vše a ještě čelit trestnímu stíhání pro nadržování nebo poškození věřitele podle paragrafu 222 Trestního zákoníku.
Situace se stává ještě vyhrocenější v momentě, kdy se takový dlužník pokusí o „únik vpřed“ skrze insolvenci. Oddlužení je v roce 2026 nastaveno tak, aby pomáhalo lidem v reálné nouzi, ale pro dlužníky s luxusním životním stylem se stává nebezpečným bumerangem. Klíčovou podmínkou pro schválení insolvence je sledování poctivého záměru. Insolvenční soudy mají dnes díky digitalizaci státní správy a součinnosti s bankami mnohem širší přehled o pohybech peněz. Pokud dlužník v návrhu na oddlužení zamlčí existenci majetku, který užívá přes třetí osoby, nebo pokud se prokáže, že jeho výdaje neodpovídají přiznaným příjmům, insolvence je pro nepoctivý záměr zamítnuta. Takový dlužník pak zůstává napospas exekutorům bez možnosti jakékoliv ochrany, a navíc se vystavuje riziku trestního stíhání za podvodný úpadek. Zejména u alimentů je zákon nekompromisní; dluh na výživném je v insolvenci prioritou a dlužník se ho nezbaví ani po úspěšném ukončení splátkového kalendáře, pokud nebyl splacen v plné výši.
Často se setkáváme s případy, kdy poškozená strana, například matka dětí, chce změnit exekutora, protože ten stávající je nečinný. Je to legitimní krok, ale provází ho byrokratické a finanční pasti. Původní exekutor má totiž nárok na náhradu nákladů, které mu v řízení vznikly, a tyto náklady často požaduje po věřiteli jako podmínku pro postoupení spisu. Je to frustrující, ale nejsnazší cestou je skutečně konzultace s novým, „dravějším“ exekutorským úřadem. Nový exekutor dokáže posoudit, zda se mu vyplatí případ převzít a zda je schopen náklady původního úřadu vyřešit v rámci vymoženého plnění. Věřitel by se neměl bát volat do různých kanceláří a ptát se přímo na jejich strategii v terénu. V praxi se setkáváme s exekutorskými úřady, které se zaměřují primárně na administrativní lustrace od stolu, a těmi, které se specializují na přímé exekuční operace v terénu a fyzickou konfrontaci dlužníka v místě jeho faktického pobytu. Pro boj s dlužníkem v Mercedesu potřebujete ten druhý typ.
Právník, kterého v takové situaci potřebujete, není specialista na trestní právo (ten řeší pouze to, zda dlužník půjde do vězení), ale specialista na právo exekuční a civilní proces. Musí to být někdo, kdo rozumí detailům Exekučního řádu a nebojí se podávat podněty k mobiliárním exekucím nebo odpůrčí žaloby. Role právníka v roce 2026 není jen psát dopisy, ale aktivně spolupracovat s exekutorem na dohledávání majetku a prokazování faktického pobytu dlužníka. Poškozený musí být v tomto procesu aktivním hráčem; dodávat fotografie, svědectví o pohybu dlužníka a informace o jeho aktivitách na sociálních sítích. Právě digitální stopa je dnes pro dlužníky nejsmrtelnější pastí. Každá fotka z večeře nebo nového iPhonu je pro exekutora důkazem, který dříve nebo později povede k otevření dveří bytu, i kdyby na nich bylo napsáno jméno kohokoliv jiného.
Závěrem je nutné říci, že systém exekucí v České republice přestal být v roce 2026 bezzubý. Chroničtí neplatiči, kteří sází na „papírovou chudobu“, hrají hru s ohněm, která dříve nebo později spálí i jejich nejbližší okolí. Přítelkyně dlužníků by si měly uvědomit, že poskytování azylu a majetkového krytí člověku, který neplní své zákonné povinnosti, není aktem lásky, ale vstupenkou do světa exekučních soupisů, soudních sporů a možná i trestních stíhání. Právo na ochranu dětí a vymahatelnost dluhů dnes stojí nad komfortem dlužníka. Pokud dlužník tvrdí, že vše patří přítelkyni, stát mu odpovídá: „Dobře, tak nám to u soudu dokažte, zatímco my ty věci odvezeme do skladu.“ To je nová realita, ve které se slušnost a odpovědnost vymáhají silou, pokud nejsou plněny dobrovolně. Pro každou maminku a každého věřitele je to zpráva naděje; dlužník se může schovávat, může lhát, může přepisovat majetky, ale v roce 2026 už nemá kam definitivně utéct.
