Článek
Ten den jsem si zašla do obchodu pro víno a cigarety – ano, takzvaný must-have silné a nezávislé ženy. A tak jsem skončila ve frontě u klasických pokladen, jelikož všichni dobře víme, že u samoobslužných pokladen s tímto typem zboží bývá problém. U alkoholu člověk musí počkat na schválení od obsluhy, cigarety tam nemají vůbec. Jinak ale chodím zásadně k samoobslužným. Je to rychlejší, žádný zbytečný small talk a ideální pro introverty, kteří nechtějí v obchodě trávit víc času, než je nutné.
Zatímco jsem čekala, pozorovala jsem mladou ženu s asi pětiletým klukem u samoobslužné pokladny. Chlapec byl nadšený. Pečlivě načítal jedno zboží za druhým, občas mu něco vypadlo, jednou něco načetl dvakrát. Matka syna trpělivě navigovala, zbytečně ho neokřikovala ani nepopoháněla. Spíš mu dala prostor zkusit něco nového – a klučina měl z té důvěry velkou radost.
A za mnou? Pár důchodců. Na první pohled krásný postarší pár jako ze škatulky – pán měl sako a klobouk, paní krásný kabátek a šátek kolem krku. Je vidět, že se o sebe (navzájem) starají. Jenže ta antipatie, co z nich vyzařovala, veškerý ten krásný první dojem přebila. Kritizovali maminku snad za všechny možné i nemožné rodičovské hříchy.
„Proč to dítě tahá do obchodu?“
„Proč ho nemá ve vozíku, aby nepobíhalo?“
„Zdržují, měla by ho spíš naučit, jak se chovat, než ho cpát k pokladně!“
Rýpal si důvod najde vždycky
A teď pozor – fronta u těch samoobslužných byla krátká a posouvala se rychle. Matka s dítětem nikoho nezdržovala. Navíc, díky tomu, že šli k „samoobslužkám“, nezdržovali tu naši klasickou pokladnu, kde se pípalo o sto šest. Všechno běželo hladce. A přesto – rozhořčení.
Upřímně, nechápu, co jim tolik vadilo. Že dítě existuje? Že má z něčeho radost? Že se učí být samostatné? Že matka místo hysterického napomínání projevila trpělivost? Nebo snad že někdo jiný si vybral jiný typ výchovy, než na který jsou zvyklí?
Nespokojenost: nový český národní sport
Možná je problém jinde. Možná jsme si v Česku zvykli na permanentní nespokojenost a kritiku. Vadí nám děti, které jsou hlučné – ty totiž ruší. Vadí nám děti, které jsou příliš tiché – určitě jsou ukřivděné. Vadí nám, když se rodiče věnují výchově, a vadí nám, když se nevěnují. Vadí nám pokladny s obsluhou, protože se tam čeká, a vadí nám samoobslužné, protože „nebudu vám tady dělat pokladní“. Vadí nám všechno a všichni – možná právě proto, že jsme si odvykli hledat důvody k radosti.
Je ale potřeba si uvědomit, že dítě, které sice pomalu, ale nadšeně markuje rohlíky, není nepřítelem společnosti. Je to jen malý kluk, který se učí být součástí světa.
A jestli vás to o pár minut zdrží, zkuste si raději místo rozčilování všimnout, kolik pozitivní energie a radosti má klukovo počínání. Nebo si vzpomeňte na vlastní dětství. Třeba vám to pak začne vadit o něco míň.
