Článek
Abychom pochopili, proč se věci mají tak, jak se mají, musíme zabrousit do historie. První hnutí za práva žen se objevila na přelomu 19. a 20. století. Tehdy ale aktivistkám šlo o změnu postavení žen v politické a sociální rovině (usilovaly o rovný přístup ke vzdělání, stejná práva v sociálních, volebních a jiných oblastech). Mnohem významnější z hlediska sexuální revoluce byla takzvaná druhá vlna feminismu. Ta se zaměřila na boj proti nerovnosti zakotvené ve společenských normách a morálce. Na první místo se dostala témata jako je diskriminace na pracovišti, domácí násilí a otázky související s intimitou.
Ať žije antikoncepce!
Jedním z tahounů sexuální revoluce se stal vynález antikoncepčních pilulek. První kombinované perorální antikoncepční pilulky se objevily na americkém trhu v roce 1960. V následujících letech už je mohly koupit ženy v Kanadě, Velké Británii, Německu a v dalších evropských zemích.
Antikoncepce
Důležitým feministickým textem té doby se stal román The Feminine Mystique (Záhada ženství) z roku 1963, jehož autorkou je americká spisovatelka a aktivistka Betty Friedanová. Hlavní myšlenkou románu je, že role manželky a matky jsou pro ženy hodně omezující a brání jim v možnosti realizovat sebe sama a dělat to, co chtějí. Poznamenala, že „žádná žena nedosáhne orgasmu z leštění podlahy v kuchyni“.
V roce 1968 ve Francii bylo založeno Hnutí za osvobození žen (Mouvement de libération des femmes, MLF). Stoupenci MLF se mimo jiné postavili za to, aby měly ženy právo samostatně rozhodovat o svém těle - například podstoupit interrupci. V roce 1971 byl publikován Manifest 343, který známý provokatérsky francouzský časopis Charlie Hebdo přejmenoval na Manifest 343 děvek. V tomto dokumentu se psalo o nebezpečí nelegálních interrupcí. V následujících letech byly interrupce dekriminalizovány v několika evropských zemích, včetně Francie, Západního Německa, Itálie a Španělska.
Změna přístupu společnosti k sexu se odráží i v populární kultuře. V roce 1965 byla Helen Gurley Brownová jmenována hlavní redaktorkou časopisu Cosmopolitan. Byla rozhodnuta, že promění tento „časopis pro hospodyňky“ na magazín pro svobodné, silné a nezávislé ženy, které milují svou kariéru, zajímají se o módu a baví je sex.
Zajíček ušáček jako nový symbol pro erotiku
Díky sexuální revoluci se na veřejné prostranství dostává erotika a dokonce i pornografie. Významnou roli zde sehrál časopis Playboy, jehož první číslo vyšlo v USA v roce 1953. V roce 1960 jeho vydavatel Hugh Hefner otevřel první Playboy Club v Chicagu, kde hosty obsluhovaly přívětivé slečny v dosti sporých kostýmcích. Podnik si získal obrovskou popularitu a brzy začaly tyto kluby vznikat i v jiných městech napříč USA.
Zakladatel Playboye Hugh Hefner a jeho „bunnies“
Bezpochyby sexuální revoluce měla i svou odvrácenou stránku. Například typická „Cosmo girl“ (tzn. dívka z obálky časopisu Cosmopolitan) na jednu stranu symbolizuje moderní styl života, zároveň ale stále zdůrazňuje, že se musí líbit mužům. Psala o tom i Naomi Wolfová ve své knize Mýtus krásy: „… listovala jsem si novým číslem časopisu Cosmopolitan, kde jsem narazila na článek, ve kterém byly rady pro ženy. Psalo se tam, jak se mají správně svlékat, chovat se a hýbat se v posteli během sexu, aby zamaskovaly kila navíc.“
Odvrácená strana zajíčka ušáčka
Novinářka a feministická aktivistka Gloria Steinem se v roce 1963 nechala najmout do klubu Playboy, aby o tom později mohla napsat reportáž. V článku pak popisovala, že tamější dívky pracovaly do úmoru, měly i 14 hodinové služby a špatně se stravovaly. Zároveň vydělávaly opravdu málo, protože jim z výplaty odečítaly pokuty za sebemenší pochybení či porušení přísných pravidel (např. za nedostatečně čisté vlasy).
Odvrácena stránka práce pro Playboy
Rozpor mezi sexuální svobodou a sexuální exploatací vedl v 70. a 80. letech k rozbrojům uvnitř feministického hnutí. Feministky, které zastávaly antisexuální pozici, tvrdily, že erotika i pornografie odráží maskulinní kulturu. Byly přesvědčeny, že se jedná o nemorální až ponižující praktiky, co objektivizují ženy a zkreslují násilí, které se podává jako něco běžného a normálního. Sex-pozitivní feministky zas tvrdily, že pornografie je způsobem vyjádření sexuality. Věřily, že ženy hrají v pornu dobrovolně, a tím pádem proměňují svou lásku k sexu na povolání. Zákaz pornografie či erotiky pak omezuje svobodu slova a právo na vyjádření své sexuality.
Sex prodává
Mezitím na Západě se konal boom sexualizované reklamy. Zobrazení nahého (nebo alespoň poodhaleného) těla se pochopitelně využívalo i dříve, ale až nyní se reklama stala skutečně provokativní záležitostí.
Jedním z průkopníků v této oblasti se stal Calvin Klein. Už v roce 1980 vydal kontroverzní reklamní kampaň s americkou herečkou Brook Shields, které v té době bylo pouhých 15 let. V jednom z videí říkala: „Víte, co mám pod svými džínami Calvin? Nic.“
V roce 1992 vznikla další provokativní reklama od Calvina Kleina na spodní prádlo s herci Markem Wahlbergem a Kate Mossovou, které v té době bylo 17 let.
mladá Kate Moss
Sexualizace a objektivizace žen je v dnešních médiích zcela běžnou záležitostí, nad kterou se nikdo nepozastavuje. Nemůžeme samozřejmě tvrdit, že tento jev dříve neexistoval. V západní kultuře, která hodně staví na patriarchátu, ženy a jejich těla byly vždy vnímány jako objekt pro získání potěšení. Avšak s rozvojem kinematografie, televize, reklamy a dalších médií se podobné zobrazení stalo naprosto běžným, normálním a přirozeným.
Sexualizované zobrazení ženského těla dobře vynáší - ať už se jedná o reklamu pneumatik nebo zábavných akcí. Kolektivní poselství, které z reklam číší, je že hodnota ženy spočívá v jejím mládí, kráse a sexualitě, nikoli v jejich schopnostech, zálibách či vnitřním světě.
Temná stránka krásy
Organizace UNICEF ve své zprávě uvádí, že mediální objektivizace a sexualizace dívek je přímo spojená s násilím vůči ženám a dívkám po celém světě.
Velice znepokojivé jsou i tendence zkresleného a nereálného (a všelijak upravovaného) zobrazení ženského vzhledu a vytváření nereálných standardů krásy a ženskosti. Tento trend velice negativně ovlivňuje psychické zdraví nejen dospělých žen, ale i mladých dívek (dle nejnovějších dat WHO věk slečen, které mají psychické problémy kvůli svému vzhledu, neustále klesá). Opěvování dokonalého vzhledu (který se často podává jako vzhled „normální“) nutí ženy stále přemýšlet o své vlastní nedokonalosti, srovnávat se s nedosažitelným ideálem a pořád do kola přemýšlet, jak vypadají. To vede ke vzniku poruch příjmu potravy, úzkostem a depresím.
Jak poznamenala redaktorka deníku The Guardian Van Badhamová, díky sexuální revoluci získaly ženy právo na aktivní roli v sexu. Zároveň si ale muži začali myslet, že ženský proaktivní přístup k sexu znamená větší poddajnost a povolnost.
Stává se tedy z práva na svobodný sex jakási povinnost? A žena, která sex odmítá, se automaticky stává puritánkou, frigidní amébou či upjatou starou pannou? Dokáže západní společnost najít zdravý přístup k sexu a vytvořit si zdravý pohled na ženské tělo? Kde je ona rovnováha mezi sexuální svobodou a sexuální exploatací? Musíme jenom doufat, že jednou na všechny tyto otázky nalezneme odpovědi.
Zdroje:
