Když cukr vládl světu: největší bitvy, zrady a statisíce mrtvých. To všechno kvůli sladkému zlatu

Dlouhou dobu kolovalo přesvědčení, že cukrová třtina byla objevena v Indii. Poslední poznatky z historie a archeologie však dokazují, že domovinou cukrové třtiny je Nová Guinea. A právě odtud se rozšířila do nejbližších států včetně Indie, kde se jí opravdu dařilo. V Indii se sladilo už před 2500 lety, tehdy to ale ještě nebyl krystalizovaný cukr, používal se totiž v podobě sirupu.

Evropané (máme-li být konkrétní, tak Řekové) se s cukrem poprvé seznámili během tažení Alexandra Velikého. Tenkrát to byl zas jen sladký sirup a moc je nenadchl. Avšak v 7. století během dalšího tažení do Persie mohli již ochutnat krystalický cukr. Ten je uchvátil natolik, že brzy se cukrový průmysl začal šířit po Středomoří.

Byzanc vs. Persie

Už tehdy byl cukr cennou komoditou a býval často důvodem k rozepřím mezi různými státy. V té době proti sobě stály Byzantská a Perská říše, které měly zájem o cukrové plantáže. Válka byla dlouhá, armády se neustále střetávaly a ekonomiky obou států dramaticky upadaly. Jak to všechno skončilo? Oslabené válkou se obě dvě říše staly snadnou kořistí pro Araby, které vedla jejích nová víra - islám. Arabové si však hodně rychle uvědomili význam cukru a rozšířili ho po celém islámském světě i v sousedních státech, čímž výrazně přispěli k rozvoji vlastní ekonomiku.

Po 10. století Arabové začali ztrácet své pozice ve Středomoří. A nemalou roli v tom hrál cukr, který se pěstoval na ostrovech a přímořských regionech, kvůli čemuž se z těchto oblastí stal cíl častých útoků. V letech 960-961 Arabové ztratili Krétu a Kypr a v roce 1066 Normané dobyli Sicílii, což byly všechno velmi důležité centra zpracování třtiny. Díky křížovým výpravám si Evropané podmanili Palestinu - další důležitou oblast produkce cukru.

První „cukrové“ otroky

Postupně se cukr stal čistě evropskou záležitosti. Zejména na začátku se dařilo Benátčanům, kteří ve městě rozvinuli výrobu prvotřídního krystalického cukru. Byl to ale neuvěřitelně náročný a nebezpečný proces, srovnatelný s prací ve středověkých dolech. Arabové vymysleli elegantní řešení a začali na tuto práci dovážet otroky - zajaté Řeky a Armény. Portugalci se pro tyto „bohulibé“ účely rozhodli využít Židy, kteří odmítli přijmout křesťanství.

Brzy se však objevil nový zdroj téměř bezplatné pracovní sály - otroky z Afriky.

Cukr byl jednou z prvních věcí, které Evropané přivezli do Ameriky. Říká se, že se v tom angažoval samotný Kryštof Kolumbus. A téměř okamžitě Evropany začali nutit k práci na plantážích místní obyvatele. Byli to však dost mizerní otroci (neustále se vzpírali a utíkali), a tak je brzo nahradili otroci z Afriky.

Odhaduje se, že mezi lety 1450 a 1900 bylo z Afriky do severní a jižní Ameriky vyvezeno zhruba 11,7 milionů otroků. A pouze 8,7 milionu dosáhlo opačné strany Atlantiku (tato čísla uvádí například Peter Macinnis ve své knize „Historie cukru: sladká a hořká“). Stejně šokující je i jiný údaj nemilosrdné statistiky - a to cena lidského života. Za 10 let práce (obvyklá délka života na plantážích) průměrně každý vyrobil 450 liber cukru (204 kg) a sud rumu, který se získal z melasy („zbytky“ z výroby cukru). Tolik tehdy stal lidský život.

Války v plném proudu

Je těžké vyprávět o nejdůležitějších a nejkrvavějších bitvách o cukr, protože jich byly stovky. Jakmile lodě naložené sladkým sirupem a cukrovými homolemi opouštěly přístavy v Karibiku, ihned se stávaly terčem pirátských útoků. Kdykoliv vypukla válka, nepřátelská flotila jako první začínala rabovat na plantážích nepřítele. I pár dní rabování byly nesmírně výnosné - takže stačilo jenom najít důvod k neshodám.

Triky s rabováním cukru se osvědčily ještě před tím, než se z něj stal poklad Karibiku. V roce 1522 britský kapitán John Hawkins opakovaně přepadával Kanárské ostrovy a plnil podpalubí cukrem. Takže se dá říct, že tradiční zobrazení piráta s paskou přes oko a zkaženými zuby nevzniklo jen tak náhodou.

Je zcela jasné, že de facto všechny vojenské operace Karibiku byly vlastně bitvami o cukr. Byly tu ale i jiné politické tahy - například Francie po prohrané válce v roce 1763 se raději vzdala Kanady, jen aby si uchovala pár malých ostrůvků v Karibském moři. A ano, ty ostrůvky byly zdrojem cukru. Voltaire tuto dohodu označil jako „výměna sněhu za cukr“.

Ještě výmluvnější je statistika. Z 89 tisíc vojáků, kteří sloužili u Východoindické společnosti v letech 1793-1801, jich 45 tisíc zemřelo, 14 tisíc bylo demobilizováno ze zdravotních důvodů a 3000 dezertovalo. Tuto cenu byla Británie ochotna zaplatit za udržení  „cukrových ostrovů“. Další příklad: během revoluce na Haiti v letech 1791-1803 Francie poslala na smrt 50 000 vojáků - jen aby zajali vůdce hnutí Toussainta Louverturea. Ale ani to nepomohlo: nejdůležitější kolonie Francie v tomto regionu byla ztracena. A co ji činilo tak důležitou? Samozřejmě, že cukr.

Řepa, která ukončila války

Jak ale tomu vždy bývá, nejtemnější chvíle nastává vždy před úsvitem. Na počátku 19. století se starý systém cukerného byznysu zhroutil. Otroctví bylo zakázáno, v Německu vynalezli způsob, jak vyrábět cukr z řepy, a cukroví baroni rychle začali chudnout. Ale pouhých pár desetiletí před tím byli pány světa, kterým se moderní miliardáře nemohou rovnat.

Na závěr popíšeme malou příhodu, která krásně ilustruje tehdejší dobu a postavení cukrových baronů. Kolem roku 1780 anglický král Jiří III. jel v kočáře společně s premiérem Williamem Pittem st. a náhle Jeho Veličenstvo spatřilo kočár, který byl mnohem bohatší, výstřednější a větší než jeho vlastní. Jiří III. se zeptal, komu tato nádhera patří, na což ministr rozpačitě odpověděl, že se jedná o kočár majitele vychodoindických cukrových plantáží. V tuto chvíli údajně došla trpělivost i panovníkovi, který byl znám pro svou prostoduchost. Jiří III. zvolal: „Cukr, zas ten cukr?! Všechno se točí jen kolem cukru! Ale co daně, Pitte, co ty naše daně?“

Zdroje:

https://sucrose.com/lhist.html

https://web.archive.org/web/20110829181738/http://www.fff.org/freedom/0498d.asp

https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_sugar