Článek
Práce je pro Japonce víc, než jen způsob vydělat si na živobytí. Je to jejich posláním. Jejich životní filozofie je jednoduchá: pokud hodně a dobře pracujete, stane se z vás špička v oboru a dočkáte se respektu. A respekt, jak dobře víme, je pro Japonce již od středověku tou největší ctnosti.
Únava, deprese či pracovní vyhoření není v Japonsku nic neobvyklého. Dnes se ale nebudeme bavit o tom, jak se na Japoncích jejich práce podepisuje psychicky, nýbrž fyzicky. Jsou totiž některé (především tradiční) obory, kde člověk musí podstoupit řadu pěkných a především nezdravých proměn. Je to totiž jediný způsob, jak dosáhnout úspěchu ve zvoleném „oboru“.
Když na velikosti záleží
Všichni asi dobře víme, jak vypadá správný zápasník sumo. Tady by se nejvíc hodilo přirovnání „chlap jak hora“. Jeden by fakt nevěřil, že tito sportovci byli kdysi naprosto obyčejní kluci, mnozí z nich ani neměli sklon k obezitě.
V Japonsku patří sumo mezi nejvíc oblíbené sporty. A populární sporty dobře vynáší. Proto spousta mladých lidí je ochotno obětovat svůj vzhled i zdraví, aby dosáhli úspěchu v tomto pro nás velice exotickém druhu zápasení.
Sumo
Zápasníci vstávají v pět ráno a ihned po probuzení zcela nalačno musí absolvovat první několikahodinový a velice náročný trénink.Teprve poté se mohou nasnídat. Hlavním pokrmem v jejich jídelníčku je polévka chankonabe, která obsahuje mleté maso, mořské plody, nudle, houby, zeleninu a mnoho dalších vysoce kalorických přísad. Sumoistům se také doporučuje konzumace velkého množství rýže a piva. Mimochodem, pivo je mezi zápasniky sumo velmi oblíbené a jednou lahví k obědu to rozhodně nekončí.
Polévka pro zápasníky sumo
Kalorický příjem zápasníka sumo tvoří minimálně 8 000 kcal. A tak je jasné, že když si jednoho dne rozhodne se sportem skoncovat, tak si na památku odnese nejen medaile, ale i nadváhu a spoustu chorob, které ji doprovází - cukrovku, hypertenzi, problémy s játry a klouby a mnoho jiných. Mnoho z nich po ukončení sportovní kariéry sice razantně zhubne, ale zdravotní problémy se řeší podstatně méně snadno.
Mozol jako odznak
O-mikoši (nebo jen mikoši) je přenosná šintoistická svatyně. Mikoši tvoří nosítka, na které je nejčastěji umístěna miniaturní budova s pilíři, verandou i plotem. Během svátku macuri nosiči přepravují mikoši na svých zádech pomocí dvou nebo čtyř kůlů.
Na první pohled mikoši nevypadá nijak robustně, ale zdání klame. Váha tohoto posvátného nosítka je opravdu úctyhodná a může dosáhnout několika set kilogramů. Mimochodem, nejtěžší mikoši, která byla vynesena v rámci festivalu Torikoe, vážila přes 4 000 kilogramů!
Nosítko mikoši
Při zvedání i nošení mikoši se nejvíc zatěžují záda a ramena, nikoliv ruce. A jelikož slavnost může trvat i několik hodin v kuse, u profesionálních nosičů se časem vytvoří mozoly, kterým se v Japonsku říká mikoši dako.
Mikoši dako
Jsou to obrovské a (upřímně!) velice nevzhledné puchýře. Na svém těle je mají ale opravdu jen profesionální nosiči, kterým jsou svěřovány ty nejcennější a největší mikoši. Těmto nosičům se říká katsugite, kteří považují mikoši dako za symbol zdatnosti a oddanosti a jsou na ně náležitě pyšní.
Miniaturní chodidla jako symbol ženskosti
K nejznámějším tělesným deformacím mezi ženami patří bezesporu tak zvané „svazování chodidel“. Nejvíc rozšířené bylo v Číně, nějakou dobou se to praktikovalo i v Japonsku, v první řadě mezi gejšami.
Opravdu krásná chodidla by měla připomínat lotosový květ tvarem i velikosti, takže plosky místních krásek by neměly být delší, než 15 cm, za ideál se však považovala chodidla o délce 10 cm.
Tzv. lotus feet
A jak se říká - pro krásu se musí trpět. Tuto krutou pravdu holčičky v Japonsku často zjistily v hodně útlém věku. Kolem třetího roku života jim rodiče (nebo pěstouny) pevně zavazovaly jejich chodidla obinadly. Obinadla měla nejen zastavit růst chodidel, ale i zdeformovat jejich tvar - právě do tvaru lotosového květu. Nemusíme snad zmiňovat, že to navíc pekelně bolelo.
Tzv. lotus feet
Všichni ale víme, proč se to dělalo. Miniaturní dívčí noha velikosti lotosového květu byla považována za největší známku krásy, elegance, vkusu a sexuality. Ještě na počátku 20. století ženy, které neprošly rituálem „svazování chodidel“, vyvolávaly ve společnosti pohoršení.
I když se bezesporu jedná o kulturní tradici, je dobře, že zrovna tento zvyk upadá do zapomnění a že si ženy přestaly podobným způsobem ubližovat jen kvůli společenskému tlaku.
Zdroje:
