Článek
Každý rodič sní o tom, že za domem bude mít krásné, čisté hřiště. Takové, kde si děti najdou kamarády, rodiče si na chvíli sednou do stínu, vypijí kafe a na chvíli vypnou. A víte co? Taková hřiště existují. Není jich málo. Ale fungují právě proto, že i návštěvníci – tedy my všichni – dodržují pravidla. Nepopiji tam alkohol, nezanechávají po sobě bordel (a nedovolí to ani svým dětem), své ratolesti řádně hlídají a tak dále. Prostě dodržují základní pravidla normálního lidského chování. Konec konců, když chceme mít prostor plný radosti, her a pohody, musíme se o to aspoň trochu zasloužit.
A proto mě neskutečně mrzí až irituje, že se na dětském hřišti občas připadám jako na survival tréninku. A já jsem zkrátka přesně ten typ matky, co neváhá zmáčknout tlačítko pro přivolání městských strážníků. Ano, tohle přiznávám bez uzardění – a rozhodně se za to nestydím.
Cedulka s pravidly tu není na ozdobu
Naše hřiště tímto tlačítkem disponuje. Během „letní sezony“ (tedy zhruba od dubna do října) ho zmáčknu několikrát. Ne proto, že bych si to užívala a měla rády konfliktní situace či skándály. Ale přesně naopak. Protože chci, aby místo, kam chodím s dětmi, zůstalo bezpečné a příjemné. Pravidla jsou přece jasná, cedulka, kde jsou uvedená, visí hned u vchodu. Platí pro všechny. Tak proč jsem já ta otravná, když chci, aby se dodržovala?
Nehlídané děti nejsou v pohodě
Mám tři děti a za ty roky už přesně vím, kdy se situace na hřišti začíná vymykat kontrole. U dvou starších dětí jsem nejčastěji volala strážníky kvůli dětem, které tam byly samy nebo pod „dohledem“ starších sester (asi nemusím zmiňovat,o jaké etnikum se jedná). Starší ségry řešily mobily, šminky, kecaly spolu na lavičce a o mladší sourozence se nikdo nestaral. Lítali jak splašení, občas do někoho strčili (otázka je, jestli to bylo omylem), někdy ostatním brali hračky, chovali se drze. Jasně, děti mají mít místo, kde se mohou vyřádit, děti mají být živé. Ale ne agresivní a bez dozoru.
Nově? Přistěhovalci z východní Evropy a jejich „pikniky“
V posledních letech se přidal nový fenomén – rodiny, které se sem přestěhovaly kvůli válce. A teď si na mě klidně nasaďte nálepku xenofoba (to je ten důvod, proč opět uvádím národnost), ale rodiče, co si s sebou na hřiště přinesou lahváče, fakt nechci mít metr od svých dětí. Nezajímá mě, odkud jsou, ale že porušují pravidla a dělají z hřiště hospodu pod širákem.
A ano – ani psi na hřiště nepatří
Plně si uvědomuji, že teď naštvu i ten zbytek čtenářů, kteří se mnou doposud souhlasili. Ale ani psi nemají na hřišti co dělat. Hlavně ti bez náhubku. Chápu, že pro každého majitele je ten jeho chlupáč ten nejmilejší mazlík na světě, co by mouše neublížil, ale upřímně – tohle je prostor pro děti, ne pro čtyřnohé kamarády (mimochodem, jak by asi reagovali majitele psů, kdybych s dítětem přišla na hřiště pro psy - jedno takové máme kousek od baráku, směr Motol). I když pes zrovna nekadí uprostřed pískoviště a „jen se kouká“, pořád tam nemá co dělat. Takže ano, i v tomhle případě jsem ta otravná, co řekne nahlas, že pravidla platí pro všechny. A že hřiště je pro děti. Ne pro psy. A pokud se s majitelem nedohodnu, tak holt opět mačkám tlačítko.
Úplně nejvíc mě ale dostává věta: „On si jen chce hrát.“ Jo, to možná ano. Ale když si chce hrát metrový ovčák a tříleté dítě při tom brečí a tiskne se mi ke kolenům, tak mám trochu jinou představu o tom, jak vypadá pohodové odpoledne na hřišti.
Jo, jsem ta problémová. A co má být?
Ano, za ta léta, co chodím na toto hřiště, už se s některými „štangasty“ dobře znám. S někým vycházím dobře, jiní mě (slušně řečeno) nemají moc v lásce. „To je ta problémová.“ „Ta, co furt otravuje a bonzuje.“ No a co? Mně je to jedno. Místo, kde si hrají moje děti, má být bezpečné. Ne přelidněná džungle bez pravidel.
Takže ano – jsem ta matka, co mačká tlačítko. A klidně ho zmáčknu znovu. I desetkrát. Klid na hřišti mi za to stojí.
