Aljaška, Florida a další: levné, legální, pochybné. Jak USA rozšiřovaly své území za hotové

Spojené státy Americké se vždy prezentují jako ochránci svobody, lidských práv, demokracii a morálních hodnot. Pokud se však podíváme do historie, zjistíme, že pod nablýskanou maskou ideálů se ukrývá něco úplně jiného. Již během vzniku USA byla jejich politika mnohem víc o penězích než o principech. A světe div se – i  rozšiřování jejich území často připomínalo spíše odkup nemovitostí než šíření demokracie.

Aljaška

Jedná se o asi nejznámější americký kauf. Ještě v 18. století celá Aljaška bezmezně patřila Rusku. Avšak vlastnit tak vzdálené a nehostinné území, jakým je Aljaška, bylo pro Rusko čím dál těžší. A tehdy, když se ještě nevědělo, kolik pokladů Aljaška ukrývá, se prodej tohoto území jevil jako nejlepší řešení. Proto, když ze Států přišla nabídka, Rusko příliš dlouho neváhalo. K podpisu smlouvy došlo 30. března 1867 ve Washingtonu. Nyní mnoho Rusů prodeje Aljašky lituje, dokonce to označují za jeden z největších omylů v historii ruského státu – Američané totiž cenu usmlouvali na „pouhých“ 7,2 milionu dolarů. Po nějaké době bylo na Aljašce navíc objeveno zlato a tehdy započala slavná zlatá horečka. Tehdy samozřejmě hodnota vytěžených surovin mnohonásobně převýšila cenu nákupu. A to nemluvíme o ropě a jiných nalezištích, která Aljaška ukrývá. Není divu, že to Rusko mrzí dodnes.

Nejsmutnější ale je, že se nakonec do Ruska nikdy nedostalo ani to málo, co USA za Aljašku zaplatily. Sedm milionů dolarů bylo převedeno do Londýna bankovním převodem. Tam se pak za celou částku zakoupily zlaté pruty a ty měly být dopraveny lodí rovnou do Petrohradu. Jenže došlo k neštěstí – bark (typ velké obchodní plachetnice se třemi až čtyřmi stěžni) Orkney, na jehož palubě byl drahocenný náklad, se 16. července 1868 potopil kousek od Petrohradu. Zda ono zlato skutečně bylo na palubě, nebo nikdy neopustilo Anglii, dodnes není zcela jasné. V Rusku je tento příběh opředen spoustou legend a konspiračních teorií. Každopádně pojišťovna, která loď i náklad pojistila, vyhlásila bankrot a škoda byla uhrazena jen částečně.

Z nehostinné Aljašky se přesuneme rovnou na rajskou Floridu. Tu Spojené státy získaly od Španělska v souladu s Adams–Onísovou smlouvou, která byla podepsána 22. února 1819. Tato dohoda byla vskutku velmi neobvyklá – formálně totiž USA tento obrovský stát získaly zadarmo. Americkému ministrovi zahraničí Johnu Quincymu Adamsovi se totiž podařilo uzavřít dohodu, v rámci které se Spojené státy zavázaly uhradit nároky svých občanů vůči španělské vládě.

Na základě rozhodnutí vlády USA byla zřízena speciální komise, která v letech 1821 až 1824 shromáždila 1 859 stížností týkajících se 720 incidentů. Celkově bylo z rozpočtu na odškodnění vyplaceno 5,5 milionu dolarů.

Nákup Louisiany se stal největší územní transakcí v dějinách. Díky ní se USA zařadily mezi nejrozlehlejší státy světa. Tento obchod je navíc výjimečný tím, že celé to bylo pro USA naprostým překvapením – i proto se dá označit za nejvýhodnější transakci v historii země.
Louisiana to nikdy neměla jednoduché – přetahovaly se o ni Francie se Španělskem, jejichž vlajky se tu střídaly téměř každých třicet let. A tak v roce 1802 americký prezident Thomas Jefferson nařídil Jamesi Monroeovi a Robertu Livingstonovi, aby s Francií začali jednat o koupi New Orleansu a některých částí louisianského území. O to větší bylo překvapení Američanů, když Napoleon místo New Orleansu nabídl k prodeji celou Louisianu.

Šlo o obrovské území (828 tisíc km²), jež svou rozlohou více než dvojnásobně převyšovalo tehdejší Spojené státy. V současnosti zde leží státy Iowa, Arkansas, Louisiana, Missouri, Nebraska a části států Wyoming, Kansas, Colorado, Minnesota, Montana, Oklahoma a Severní a Jižní Dakota. Částka, kterou USA za takhle obrovské území vysolily, byla doslova k smíchu – jednalo se o pouhých 15 milionů dolarů. Což znamená, že cena jednoho akru tvořila zhruba 3 centy (tj. 7 centů za hektar). I když to v současnosti zní neuvěřitelně, tehdy tento obchod dával smysl: Napoleon tolik spěchal proto, že mu zoufale chyběly peníze na válku s Anglií. Navíc mu bylo jasné, že když válčí v Evropě, nedokáže udržet i zámořská území. A tak zkrátka nechtěl čekat, až mu je někdo vezme silou.

Tato transakce je dalším extrémně výhodným obchodem Spojených států. Smlouva byla podepsána po ukončení americko-mexické války v březnu roku 1848. Ve skutečnosti se však jednalo o učebnicový příklad anexe maskované za mírové urovnání. Dokument měl 23 článků a jeden dodatek. USA získaly Nové Mexiko, Texas, část Arizony a Severní Kalifornii – území o celkové rozloze více než 1,3 milionu km², což tvořilo skoro 40 % předválečného mexického území.

Celé to USA stálo 15 milionů dolarů a navíc se zavázaly uhradit finanční nároky svých občanů vůči mexické vládě (v celkové výši 3,25 milionu dolarů). Kromě nových států si Američané vydobyli i právo volného pohybu po řece Colorado a v Kalifornském zálivu.

Pouhých šest let po podepsání smlouvy v Guadalupe muselo Mexiko znovu přistoupit na významné územní ústupky. Tentokrát, opět zcela dobrovolně, Spojeným státům za 10 milionů dolarů prodalo území o rozloze 120 tisíc km² mezi řekami Colorado, Gila a Rio Grande. Dnes zde leží část států Arizona a Nové Mexiko. Smlouva je pojmenována po americkém velvyslanci Jamesi Gadsdenovi, kterého prezident Franklin Pierce pověřil domluvit koupi s mexickým vůdcem Santa Anou.

K výměně ratifikačních listin došlo 30. června 1854. Hlavním důvodem k podepsání oné dohody byla plánovaná výstavba transkontinentální železnice, která měla vést právě přes toto území. Je zajímavé, že dalším bodem smlouvy bylo i vybudování transoceánského kanálu přes Tehuantepeckou šíji v Mexiku, což se ale nikdy neuskutečnilo.

V roce 1896 došlo na Filipínách k povstání proti španělské nadvládě. Místní usilovali o nezávislost, sami by však Španělsko porazit nezvládli. Potřebovali silného spojence, a tak se na scéně objevily Spojené státy, které Filipíncům slíbily nezávislost a vyhlásily Španělsku válku. Dva měsíce před jejím oficiálním koncem Filipínská republika vyhlásila svou nezávislost, tu ale USA neuznaly.

Ba co víc – 10. prosince 1898 Washington podepsal smlouvu se Španělskem a odkoupil Filipíny za 20 milionů dolarů. Na ostrovech také nadále zůstaly americké vojenské základny. Krátce nato, 4. února 1899, došlo k převelice nepříjemné příhodě, kdy americký voják zastřelil filipínského civilistu, jenž (údajně omylem) vstoupil na území základny. Tento incident se stal rozbuškou v beztak napjaté situaci a rozpoutala americko-filipínskou válku, která trvala do roku 1903. Celé to nakonec USA stálo pěkně „pěknou sumičku“ – 600 milionů dolarů, tedy třicetkrát víc, než kolik původně zaplatily Španělsku. Navíc od roku 1946 Filipíny přestaly být součástí Spojených států.

Spojené státy dlouhou dobu jevily aktivní zájem o Panenské ostrovy, jež od roku 1733 patřily Dánsku. S první nabídkou přišly ještě před vypuknutím první světové války, jelikož měly zcela oprávněný strach z rozmístění německých ponorek na ostrovech. Smlouva ale nakonec byla uzavřena až v roce 1917 – rok poté, co v Dánsku proběhlo referendum, v němž 64,2 % občanů hlasovalo pro prodej ostrovů. Navíc výsledek neoficiálního místního referenda, jež proběhlo bezprostředně na ostrovech, byl ještě jednoznačnější – 99,8 % místních obyvatel hlasovalo pro připojení k USA.

Smlouva byla podepsána 17. ledna 1917 a za ostrovy USA vysolily 25 milionů dolarů – tato suma odpovídala tehdejšímu ročnímu státnímu rozpočtu Dánska. Místní však zažili dost velké zklamání – americké občanství jim totiž bylo uděleno až o deset let později.

Pokud budeme zkoumat historii územních akvizic Spojených států, zjistíme, že je zde patrný jeden zřetelný vzorec: vše bylo vždy provedeno „podle pravidel“ – podepsané smlouvy, oficiální transakce, doložitelné částky. Avšak za těmito formálně čistými smlouvami často stojí nátlak, vydírání nebo prosté využití slabšího postavení druhé strany. 

Ať už se jednalo o naleziště na Aljašce či železnici v Arizoně, zisk Spojených států skoro vždy znatelně převýšil původní investici. Dnešní geopolitika USA sice možná používá trochu jinou rétoriku – mluví se o bezpečnostních zájmech, mírových smlouvách či demokratizaci –, podstata však zůstává stejná: vládne tu právo silnějšího. A Spojené státy v tom dodnes hrají roli, jež není tak jednoznačně čestná, poctivá a bezúhonná, jak by se z oficiálních verzí mohlo zdát.

Seznam použitých zdrojů:

Forbes

RBC

Un Academy

Wikipedia