Článek
Sovětský svaz se vždy tvářil jako nejvíc puritánský stát všech dob. Avšak i v zemi Sovětů žili lidé, kteří si chtěli okořenit svůj sexuální život. Takže tu bylo i porno. Do rukou sovětských občanů se nejčastěji dostávaly zahraniční časopisy pro dospělé a snímky z ciziny. Neznamená to ale, že v SSSR se netočilo lokální porno. Ano, tato industrie se tu objevila mnohem později než v USA nebo v západní Evropě. Důvod je prostý – oficiálně bylo porno zakázané a dobré fotoaparáty a kamery se v oběhu objevily až v polovině 80. let. A právě tehdy se v Sovětském svazu začaly postupně objevovat domácí pornografické snímky, časopisy a dokonce i filmy.
Sovětští občané, kteří byli po letech puritánství a budování komunismu značně unavení, totiž lačnili po erotice v jakékoli podobě. A když se vznikne poptávka, objeví se i nabídka. Takže se našli lidé, kteří byli ochotni tuto poptávku uspokojit – a tím si zároveň dobře vydělat.
První režiséři, kameramani, fotografové, herci a modelky domácí porno scény si vydělávali závratné částky, zároveň ale také hodně riskovali. Trestní zákoník SSSR obsahoval paragrafy, v souladu s nimiž mohl za výrobu a šíření pornografie každý zúčastněný jít sedět.
Pokud si myslíte, že u zrodu sovětského porna stáli jen devianti a kriminální živly, jste na omylu. Do tohoto podnikání se pouštěli různí lidé – často měli rodiny a naprosto bezúhonnou pověst.
Rodinné porno od dětského fotografa
Ukázkový je v tomto směru příběh jednoho z nejznámějších fotografů, režisérů a kameramanů erotického žánru 80. let, Sergeje Vasiljeva. Tento muž se stal jedním ze zakladatelů sovětského a postsovětského porna — a začalo to velmi nevinně.
Sergej pracoval v jednom moskevském fotoateliéru a specializoval se na focení ve školách a mateřských školách. Jednou v podvečer, když se vracel domů s fotoaparátem přes rameno, ho v trolejbusu oslovil mladý pár. Prý by chtěli pořídit nějaké snímky do rodinného fotoalba, a tak pozvali fotografa k sobě domů.
Kdo by odmítl skvělý přivýdělek bokem? Zpočátku vše vypadalo hodně nevinně. Pak ho ale manželé poprosili, jestli by je nevyfotil nahé. Sergej tvrdil, že byl v šoku z toho, jak uvolněně působili a co všechno před kamerou vyváděli.
Fotograf dostal velmi slušný honorář a rozhodl se zkusit štěstí v novém žánru. Hned druhý den umístil do novin neutrální, ale lehce dvojsmyslný inzerát: „Nafotím vše, co jste chtěli vyfotit, ale styděli jste se.“ Sergeje překvapilo, kolik lidí v hlavním městě si přálo mít doma erotické až pornografické snímky. Po několika foceních si spočítal svůj výdělek a měl jasno, že právě tomu se bude v následujících letech věnovat.
První pornostudia
Fotografie měly velký úspěch – ale co teprve erotická videa? Ta vyvolala v puritánském SSSR obrovský poprask. V polovině 80. let v Moskvě a Leningradě fungovalo několik nelegálních pornografických studií a na přelomu 90. let už jich byly desítky.
Studia se většinou nacházela ve sklepech, kde nebylo možné zajistit normální podmínky ani pro herce, ani pro štáb. Světlo nešlo pořádně nastavit a vybavení bylo amatérské. Tomu pak odpovídala i kvalita výsledných filmů. To ale nikoho netrápilo. Po nahrávkách byl enormní zájem – i když se do záběrů mohla dostat druhá kamera nebo bylo slyšet, jak se kameraman hádá s režisérem.
Hon na čarodějnice a… porno
Ano, v SSSR se dalo díky pornu zbohatnout – ale také skončit ve vězení. A to nejen za výrobu nebo šíření pornografie, ale i za její sledování. I přesto bylo v 80. letech největším přáním každého nadrženého sovětského občana zhlédnout nějaké to péčko. A tak se VHSky s filmy pro dospělé ve velkém dovážely ze zahraničí a točila se i vlastní videa. A jelikož videopřehrávače byly tehdy opravdu vzácné, objevil se v SSSR nový druh podnikání – soukromá kina. Tedy, kinem to můžeme nazvat jen s velkou nadsázkou. Zkrátka ti, co měli vytoužený přehrávač, pořádali tajná promítání u sebe doma. A ano, promítalo se zde i porno.
Pochopitelně, jak už to bývalo zvykem, sovětské úřady se pokoušely s tímto jevem bojovat. Na nelegální kina se pořádaly zátahy. Postup byl jednoduchý: pokud si v noci hlídka všimla v nějakém okně světla z televizoru (připomínáme, že v SSSR noční vysílání neexistovalo), bylo jasné, že si někdo pouští film na VHS. A tak hlídkující policisté bez varování vypnuli elektřinu v daném bytě. Tím se VHSka zablokovala uvnitř videopřehrávače – a později mohla být použita jako důkaz v trestním řízení podle paragrafu o pornografii.
Zajímavé je, že do hledáčku sovětských expertů se kromě klasické erotiky nebo porna dostaly i tituly, které už tehdy patřily na seznam filmové klasiky. Například Kmotr, Poslední tango v Paříži nebo Tenkrát v Americe. I tyto filmy by zřejmě mohly ohrozit něžnou psychiku sovětských občanů.
Postsovětské porno v 90. letech: liliputi, BDSM a věci za hranou
Po rozpadu SSSR nastalo výrazné uvolnění a v mnoha bývalých republikách erotika i porno už nebyly tabu. Tedy – porno bylo sice formálně zakázané, ale filmy pro dospělé se daly koupit téměř veřejně — na tržišti nebo v trafice.
Zároveň ale klesla poptávka po běžné „klasice“ — lidi už nebavilo koukat na pár v misionářské poloze, na jejich nezáživné přirážení a předstírané orgasmy. Publikum chtělo tvrdé porno – a producenti mu ho ochotně nabídli. Obyvatelé postsovětského prostoru poznali širokou škálu intimního života, od homosexuálních a bisexuálních zápletek až po drsný BDSM nebo dokonce zoofilii.
Velké oblibě se těšily filmy s netradičními herci, ba dokonce i těmi, co měli nějaký zdravotní handicap. Hermafroditi, liliputi a trpaslíci, lidé s amputovanou končetinou nebo vrozenou vadou – to vše tehdejší publikum strašně lákalo. To, co se dříve vnímalo jako prokletí – třeba právě nanismus – se nyní jevilo jako příležitost si dobře vydělat. Pokud tedy dotyčný měl dost odvahy.
Na úsvitu postsovětského porna si dobrý herec mohl za jediný rok vydělat tolik, že mu to vystačilo na deset až patnáct let spokojeného života. Nebo také mohl začít podnikat, aby se nemusel vracet k pornu. Současné výdělky v ruském pornoprůmyslu se s honoráři „hvězd“ 90. let nedají srovnat.
Dnes ruský trh zaplavila západní produkce – je kvalitní, velice rozmanitá a velmi dostupná. Přestože ruská studia používají moderní techniku a herci podávají solidní výkony, nemohou však konkurovat západním (a především asijským) kolegům.
Seznam použitých zdrojů:
https://web.archive.org/web/20101207155351/http://www.freetowns.ru/ru/projects/demography/-/love_poll
