Článek
Po skončení války se Georgij Žukov stal symbolem sovětského vítězství. Jeho oblíbenost u vojáků i veřejnosti však neskutečně vadila Josifovi Stalinovi. Ten se obával, že by Žukov mohl ohrozit jeho moc. Přímý zásah proti „Maršálu vítězství“ by veřejnost nestrávila, a tak Stalin zvolil jinou taktiku.
A tak byl v roce 1946 Žukov obviněn z nezákonného přivlastnění válečné kořisti a z přehánění svého podílu na porážce Němců. Oficiálně byl vyslán do Oděsy, aby se tam vypořádal s kriminalitou. Ve skutečnosti šlo o vyloučení z mocenského centra – tichou, ale důslednou degradaci.
Boj s podsvětím v Oděse
Oděsa byla po válce městem zločinu, korupce a neklidu. Policie neměla situaci pod kontrolou a mafie ovládala ulice. Žukov se rozhodl jednat rázně a ve válečném stylu. Spustil operaci s názvem „Maškaráda“: vojáci a policisté z jiných regionů se převlékali za civilisty, předstírali opilost a v noci se pohybovali v odlehlých ulicích, kde se stávali návnadou pro lupiče. Jakmile se zločinci pokusili zaútočit, „oběti“ na místě „likdvidovali“ .
Výsledkem bylo výrazné snížení kriminality – a také noví nepřátelé. Žukov si svou tvrdostí znepřátelil jak mafii, tak zkorumpované úředníky. Výsledky však mluvily samy za sebe, a zak Žukov doufal, že se bude moci vrátit do Moskvy a v únoru 1947 napsal Stalinovi dopis, v němž se kál ze všech svých chyb a požádal o obnovení důvěry. Stalin reagoval tvrdě – novými obviněními z plýtvání a zneužívání pravomocí. V lednu 1948 byl Žukov převelen do Uralského vojenského okruhu – ještě dál od Moskvy, ještě hlouběji do vyhnanství.
Jaderný test, který měl ohromit svět. A zničil vlastní vojáky
V roce 1954 sehrál Žukov jednu z nejtemnějších rolí svého života. Stal se hlavním velitelem vojenského cvičení na Točském polygonu, kde byla v rámci simulace odpálena jaderná bomba o síle 40 kilotun – tedy silnější než ta svržená na Hirošimu.
Cílem bylo zjistit, jak by sovětská armáda fungovala v reálných podmínkách jaderné války. Výbuch byl následován přesunem desítek tisíc vojáků a tanků přímo do oblasti výbuchu. Bez ochranných prostředků, bez informací o riziku.
Ilustrační obrázek
Dopady byly děsivé: tisíce vojáků čelily smrtícím dávkám radiace, desítky zemřely a tisíce dalších si nesly vážné zdravotní následky po zbytek života. Zatímco sovětská propaganda mluvila o triumfu vojenské připravenosti, historici dnes tento test označují za krutý experiment na lidech – a přirovnávají ho k válečnému zločinu.
Návrat, který netrval dlouho
Po Stalinově smrti se Žukov dočasně vrátil do politiky. V roce 1955 se stal ministrem obrany a významně zasáhl při potlačení maďarského povstání v roce 1956. Jeho rostoucí vliv ale znepokojoval i Nikitu Chruščova. V roce 1957 byl znovu obviněn – tentokrát z „bonapartismu“, tedy přílišné samostatnosti – a znovu odstraněn z veřejného života. Tentokrát definitivně.
Žukov zemřel v roce 1974. Přestože na sklonku života se začal hlásit k pravoslaví (což u stranických lídrů nikdy nebylo vítané) a přál si být pohřben podle církevních tradic, vedení SSSR rozhodlo jinak. Jeho pohřeb byl sekulární a popel uložen u Kremelské zdi – tam, kde jsou pohřbeni i ti, proti kterým tolikrát bojoval.
Dědictví hrdiny a muže, který šel přes mrtvoly
Příběh Georgije Žukova je varováním o křehkosti slávy ve světě diktatur. Byl to hrdina, ale i nástroj režimu. Generál, který porazil Hitlera, ale obětoval vlastní vojáky ve jménu loajality k moci. A nakonec muž, který zjistil, že ani vítězství v největší válce nestačí k tomu, aby se zachránil před vlastními ambicemi.
Seznam použitých zdrojů:
