Článek
Život obyčejných občanů Severní Koreje je pro zbytek světa tak trochu velkou neznámou. Je pravda, že o diktatuře vládnoucí dynastie Kimů, o nedostatku potravin a omezení lidských práv toho víme poměrně hodně – i když zdaleka ne všechno. Avšak o tom, jak se umí (nebo neumí) bavit běžní Severokorejci, se toho moc neví. Z médií dobře známe, jak vypadají oficiální stranické oslavy. Ale co ty neoficiální?
Když se slaví Eumjugamu, režim jde stranou
Svátek Eumjugamu (doslova „pití, hudba a tanec“) je tradice stará jako Korea sama. Původ těchto slavností najdeme už mezi šamanskými rituály původního obyvatelstva. Dnes je to však především záminka, jak si užít noc plnou alkoholu a zpěvů navzdory režimu, který oslavám (až na ty stranické) moc neholduje.
I přes velice omezené možnosti Severokorejci nacházejí způsoby, jak si to užít plnými doušky, protože i přes veškerá omezení zůstává Eumjugamu živou součástí společenského života. Pořádají se městské slavnosti (i když skromnější, než ty stranické) a festivaly. Lidé se navzájem navštěvují, aby společně pili, zpívali a tančili, čímž si udržují pocit sounáležitosti a radosti.
Domácí lihovina? Domácí pálenka Nongtaegi jede!
Sehnat alkohol v Severní Koreji je pomalu nadlidský úkol. Oficiálně je sice k mání, ale ve velmi omezeném množství – a v obchodě, pokud tam nemáte známé, ho téměř neseženete. No, a když něco nejde koupit, člověk si to musí vyrobit sám. Nongtaegi je domácí alkohol z kukuřice, ženšenu, ale také jablek, fermentovaný v lahvích zakopaných pod hromadou hadrů. Nelegální? Jo. Ale běžné natolik, že to tolerují i příslušníci státní správy. Severokorejci zkrátka vědí, že bez panáka je život v diktatuře ještě horší.
Státní svátky: Ve jménu Vůdce, ale s rumem
Jeden z mála svátků, které jsou oficiálně schválené vládou, jsou narozeniny všemocného Kim Čong-una. A neznamená to jen vojenskou přehlídku. Znamená to také alkohol, jídlo a volno. Rodiny si dělají hostiny, lidé tančí a pijí. Krátce před narozeninami nejsvětlejšího Vůdce se obchody zčistajasna zaplní zbožím, které po zbytek roku člověk jen tak nesežene.
Většina lidí se na oslavu začíná připravovat i měsíc předem. Na den D dělají pořádné zásoby – občas se dá sehnat i ten alkohol. Zkrátka, když přijde příležitost, i za železnou oponou to umějí roztočit.
Když za steak vydáte mzdu za půl roku
Jak už to bývá, v Pchjongjangu (hlavním městě) život funguje jinak než na venkově. Barů, mikropivovarů a restaurací je tu relativně hodně – ale jen pro turisty a elitu. Proč? Především kvůli vysokým cenám. Průměrná mzda v Severní Koreji činí 10 dolarů. Šálek kávy v kavárně vás vyjde na 4–8 dolarů a steak s přílohou v lepší restauraci zhruba na 48 dolarů.
A co prostí smrtelníci? Ti mají karaoke. Noraebang (doslova „zpěvárny“ neboli karaoke), kde se zpívají revoluční hity i populární pop. Průměrný obyvatel si tu může dovolit jeden drink za večer. Hudební skupiny jako Moranbong Band, který sestavil samotný Kim Čong-un, to rozbalují s vizuálem ve stylu jihokorejského K-popu. Ano, funguje to v režii režimu. Ale podle hudby byste to nejspíš ani nepoznali.
Alkohol jako mazivo totality
Pije se skoro všude. Muži pijí denně, někdy i v práci. Existuje dokonce písnička, která poslouchaře vyzývá, aby pili sedm dní v týdnu. Alkohol je nejen způsob, jak se odreagovat, ale taky společenská měna. Chceš lepší práci? Rok šetři, kup flašku lepšího alkoholu a dej ji tomu správnému člověku. Chceš se vyhnout potížím? Opět stejný postup. Alkohol tu funguje tak trochu jako olej v zrezivělé mašině diktatury.
Bonus navíc – výpadky elektřiny
A musíme zmínit i „třešničku na dortu“ – neustálé výpadky elektřiny. Kvůli úsporám se městské osvětlení vypíná po desáté hodině večer (v menších městech ihned po setmění).
Výjimkou jsou snad jen hlavní třídy v centru Pchjongjangu. Opět pro turisty a ty vyvolené. A všichni ostatní ať si zůstanou doma. A to také obyčejní Korejci většinou dělají – během pracovního týdne po osmé hodině večer většina obyvatel Severní Koreje obvykle vůbec nevychází. Spát chodí v deset a vstávají v šest ráno.
Vzácné oslavy – o to vzácnější radost
Navzdory stereotypům život v Severní Koreji není jen o pochodování ve formaci. I tady, stejně jako všude jinde po celém světě, si lidé chtějí užívat života, rádi zpívají, tancují a smějí se. A dělají to i přesto, že jim to režim zrovna dvakrát neusnadňuje. Nebo to dělají právě režimu navzdory. Každý panák, každá oslava a každý tanec je malým vzdorem proti realitě, kde vládne strach, totální kontrola a ticho.
Seznam použitých zdrojů:
