Článek
Ahoj! Jmenuji se Borůvka a jsem nemocniční klaunka. Návštěvuji především oddělení, kde se dětí léči dlouhodobě. Umím dělat zvířátka z balónků (dost obstojně), hraju na ukulele, housle a flétnu (dost mizerně) a také hrozně ráda zpívám (ne tak ráda, jako spíš hrozně). Tento blog bych chtěla využít k tomu, abych se tak nějak „vypsala“ ze své práce a trochu ji přiblížila všem, kdo se o podobné věci zajímá.
Práci nemocničního klauna dělám na zkracený uvázek. Má to hned několik důvodů. Zaprvé, kdybych toto povolání vykonávala na plný úvazek, tak mě to neuživí. Je to smutné, ale je to tak. Na druhou stranu, třeba je to takhle dobře - možná mě to chrání před psychickým vyčerpáním a vyhořením. Říkám to na rovinu - stát se to může, i když svou práci bezmezně miluji. Z pochopitelných důvodů nebudu uvádět své pravé jméno, ani své pravé klaunské jméno (i když to je také „ovocné”), ani jména mých kamarádů z dětských oddělení.
Většinou pracuju až odpoledne – dopoledne mají děti různé zákroky, prohlídky a procedury a pak je polední klid. Samozřejmě zdaleka ne všechny dětí v „po-o“ spí, ale je to takové nepsané pravidlo. Někdo odpočívá, někdo jen nechce rušit ostatní. A kolik že času věnuji každému dítěti? Je to hodně individuální. Většinou tak deset až patnáct minut, jinak bych to zkrátka nestihla. Ale když je dítě moc malé, rychle se unaví nebo je čerstvě po zákroku, tak návštěvu samozřejmě zkrátím. A někdy je to naopak - prcek ví, že mám přijít, a od rána se na mě těší. Tak pak zůstanu třeba i půlhodiny. Je tu ale jedno zásadní pravidlo - nikdy nikomu svou přítomnost nevnucuji a bez povolení do pokoje nikdy nevlezu. Že by dítě odmítlo klauna? No, možna byste se divili…
Když si dítě nechce hrát
Popravdě, nikdy přesně nevím, co mě čeká. A to ani u dětí, se kterými se znám delší dobou. Natož u nováčků. Celá moje práce je o improvizaci - a to od začátku až do konce. Samozřejmě si ty návštěvy a společné hry předem promyslím. Nikdy to však nejde podle plánu. Ale začíná to vždycky stejně – zaklepu a zeptám se, jestli můžu dovnitř. A někdy práce skončí ještě dřív, než začne.
V nemocnici totiž děti nemůžou říct „ne“. Nemohou odmítnout odběr krve, bolavou injekci nebo nějaké vyšetření. Ale u klaunů to neplatí, my jsme totiž (a to říkám s nadsázkou) uplně vespod té „nemocniční hierarchie“. Děti nám mohou „rozkazovat“, dáváme jim možnost volby. Takže když mi dítě řekne „ne“, tak prostě dál nejdu.
Jednou mě takhle holčička odmítala pustit dál téměř tři čtvrtě hodiny. Přišla jsem, zaklepala, zeptala se: „Můžu dál?“
A ona: „Ne!“
Tak jsem řekla: „Jasně, tak nic,“ a odešla jsem.
Za chvíli za mnou vyběhla její maminka, že je malá hrozně smutná, prý nečekala, že fakt odejdu. Tak jsem to zkusila znovu – zaklepala, a zase: „Ne, za mnou nesmíš!“
A tak jsme si hrály těch 40 minut. Holčička byla nadšená, že má konečně možnost něco odmítnout, říct „ne“ – a že ji někdo opravdu poslechne.
Někdy pomůže, když odejdu… a zas se vrátím
Jindy zase jiná slečna jménem Lucinka (jméno jsem pochopitelně změnila), která se léčila s fakt ošklivou chorobou a se kterou jsme byly dobré kamarádky, mě najednou uprostřed hry odstrčila a řekla, ať odejdu. Nafoukla jsem tedy balonek pro další holku, co tam byla na pokoji, rozloučila se a šla. A hned v ten okamžik jsem slyšela řev:
„Proč Borůvka odešla?!“
Maminka se Lucinku snažila uklidnit, že přece sama chtěla, abych šla pryč, ta však byla k neutěšení:
„Ale já ji chci zpátky!“
A tak maminka navrhla, ať mě zkusí zavolat. A Lucka volala. A já jsem se vrátila.
Abych předešla otázkám - ne, Lucinka opravdu není zlá ani rozmazlená. A opravdu se máme rády. Avšak možnost mít nad něčím v nemocnici kontrolu, říct „ne“ a alespoň něco si vybrat (třeba jestli přijde klaun nebo jaké si ráno vezme tričko) je pro každé dítě nesmírně důležité. Takže když mi Lucka řekne, ať odejdu – poslechnu. Není to rozmar, je to nutnost.
Jenže Lucinka je fakt zlatíčko a vždy se na mě upřímně těší a ráda si se mnou hraje. A já ji mám také moc ráda. Takže se vracím. A v jejích očích se můj návrat stává opravdovým zázrakem. Protože ví, že jsem tu pro ni.
