Zápisky nemocniční klaunky: Lhát se nemá, ale vymýšlet si? To klidně!

Ahoj! Jmenuji se Borůvka a jsem nemocniční klaunka. Navštěvuju hlavně oddělení, kde se děti léčí dlouhodobě. Umím dělat zvířátka z balónků (dost obstojně), hraju na ukulele, housle a flétnu (dost mizerně) a taky hrozně ráda zpívám (ne tak ráda, jako spíš hrozně). Tento blog bych chtěla využít k tomu, abych se tak nějak „vypsala“ ze své práce a trochu ji přiblížila všem, kdo se o podobné věci zajímají.

Jsem klaunka. Ráda si vymýšlím, ale nikdy nelžu. A nemám ráda, když to dělají ostatní. Chápu, proč to ti rodiče dělají. Chtějí svoje dítě uklidnit a podpořit, chtějí, aby nemělo strach. Jenže jsem přesvědčená, že není správné dítěti tvrdit, že injekce je „jako když píchne včelička“. Děti z nemocnic těch „píchnutí od včeličky“ zažily víc než dost. A moc dobře vědí, že je to kec. Že to ve skutečnosti fakt bolí. A když se k té bolesti přidá ještě lež od rodičů, bolí to dvakrát.

Kromě toho – děti vždycky poznají, když jim dospělí kecají. Jsem nemocniční klaunka a mám jedno pravidlo: nelžu. Můžu zkusit zabavit, odvést pozornost, zahrát na hudební nástroj nebo zazpívat. Ale lhát? To ne.

Když se mě dítě v hospicu zeptá: „Já umřu?“, nikdy neřeknu: „Ale prosím tě, nech těch hloupostí, určitě se uzdravíš.“ Řeknu: „Hele, všichni jednou umřeme. Někdo dřív, někdo později.“ Není to kruté. Je to upřímné. A ty děti to vědí. A vděčně přikývnou.

Děti milují rituály. A sliby. Když jim člověk řekne, že přijde ve středu, tak středa prostě platí a přes to nejede vlak. Jenže co když mě skolí rýma? Nebo mě zdrží dopravní zácpa? Nebo – nedejbože – vybuchne sopka? Proto nikdy neslibuju. Řeknu: „Když všechno půjde dobře a podle plánu, dorazím ve středu.“

Upřímně a férově.

Jednou chtěl Áďa zelený balónek. Takový ten úplně obyčejný, ale musel být zelený. Chodil s ním po oddělení jako s pokladem. Jenže pak musel na důležitý zákrok, kam měl balónek vstup zakázán. Áďa se na mě pozorně podíval (asi zjišťoval, jestli jsem dost důvěryhodná osoba) a přikázal:

„Hlídej!“

Přišla sestřička, která s sebou přivedla malou Peťulku z procedur, a odvedla Áďu. Ještě než se za nimi zavřely dveře, Peťa šla po balónku. Jenže já měla jasný úkol, takže jsem balónek musela bránit:

„Nenene, ten je Ádi. Nafouknu ti jiný, chceš?“
„Chci tenhle!“
„Co třeba červený?“
„Néééééé! (přechází na ultrazvuk) Zelený, zelený, zelený, zelený!“

Všichni se ji snaží přesvědčit, že červený je lepší než zelený – je větší a hezčí, ten zelený už je nějaký ošuntělý.

„ZELENÝ! ZELENÝ! ZELENÝ!“

Celé to divadlo okolo balónku přilákalo spoustu lidí. Ostatní holky z oddělení se samozřejmě zastaly Peťulky:

„Ale Borůvko, dej jí ten balónek! Vždyť jí jsou tři, a Áďovi devět! A navíc je fakt protivnej!“

(Tady na oddělení ti mladší mají skoro vždycky přednost.)

A tak je rozhodnuto. Dávám Peťulce zelený balónek a na židli vedle sebe pokládám červený. Sestřička, co celou scénku sledovala, si povzdechla:

„Áďa bude zas vyvádět…“

Po chvilce se Áďa vrací. První otázka zní:

„Kde je můj balónek?“
„Tady!“ odpovídám a ukazuju na židli.
„Ale ten je červený a můj měl být zelený!!!“
„To víš… Zrál. A zrál. Až uzrál!“

A víte co? Celý se rozzářil:

„Já mám uzralej balónek!“

Výmysl, pohádka, fantazie, představivost. Říkejte tomu, jak chcete. Ale lež to podle mě rozhodně není.

(Jasně, měla jsem i záložní plán. Věděla jsem, že v tašce v šatně stoprocentně mám ještě jeden zelený balónek. Kdyby historka s uzráním neklapla, doběhla bych pro další zelený a udělala bych z toho detektivní pátračku.)

Všechny děti jsou tak trochu detektivové. A taky jsou hrozně zvídavé. Jednou mě Daneček načapal v šatně bez kostýmu. Chvíli mě pozoroval, pak vítězně – ale trochu smutně – prohlásil:

„Aha! Nejseš žádnej klaun! Jsi člověk a jen se převlíkáš! Vždyť nemáš klaunskej nos!“

Bylo vidět, že je zklamaný.

Naklonila jsem se a zašeptala:

„Pšššt… Chceš znát tajemství?“

Pochmurně přikývl, ale bylo vidět, že už mi moc nevěří. Tak jsem spiklenecky šeptala:

„Víš, já totiž nosím lidskej nos přes ten klaunskej. Aby mě na ulici nikdo nepoznal.“

Chvíli přemýšlel. Pak se doširoka usmál a znovu kývl. Pakt uzavřen, tajemství zůstává zachováno.

A já si říkám – byla to lež, nebo ne? Kdo ví… Popravdě občas sama nevím, který kostým nosí moje pravé já.

Děti v nemocnici nečekají, že jim budete slibovat zázraky. Nechtějí lži, které mají uklidnit. Potřebují pravdu – ale podanou s láskou a nadhledem. A taky chtějí svět, ve kterém balónek může dozrát, lidský nos se dá sundat a pověsit na hřebík, a bolest se dá překonat hraním si a smíchem.

Fantazie totiž dokáže víc než lhaní. A někdy i víc než léky.