Článek
Která holčička nemiluje svého tatínka? Pro mě to byl Bůh. Doslova. Velký, silný, veselý. Ale taky nedostupný a zaneprázdněný. Byli jsme tři sourozenci, já nejstarší a trpěla jsem nedostatkem jeho času. Když zrovna nebyl v práci, tak se věnoval svým koníčkům, sportu a občas – abych mu nekřivdila – i nám. Táta byl pro mě pán s kufříkem, který chodil pozdě domů na večeři. A večer, když nás mamka uložila ke spánku, se pak spolu hádali. Byl svátek, když bylo zrovna ticho a nic se neřešilo. Ale to byly spíše výjimky.
Uzavírala jsem se do svého světa klidu a knih. Do světa fantazie a splněných přání. Později jsem začala číst knížky pro holky, dospívala jsem. Tehdy jsem se dozvěděla něco, co by se v tom věku neměl dozvědět nikdo. Byla jsem prý nehoda. Nebyla jsem v plánu. To kvůli mně se museli brát. Moje už tak nízké sebevědomí získalo další ránu. Kladla jsem si otázku za otázkou. Takže jsou spolu jen kvůli mně? Beze mě by spolu nebyli a byli by třeba šťastnější? Otec si moc přál syna, ale jako druhá se narodila zase dcera. Vyšlo mu to až do třetice. Když jsem viděla jeho nadšení ze syna, pokládala jsem si další otázky. Třeba kdybych se narodila jako kluk, tak by mě měl víc rád a víc by se mi věnoval? Třeba by se mnou sportoval. Ránu tak dostala i moje psychika a já už v pubertě trpěla prvníma depresema. Ale rodiče připisovali moji plačtivost tomu, že jsem jen v pubertě.
Tu lásku jsem hledala všude
Už jsem to tu v jiném příspěvku psala. Tak moc jsem toužila po otcově lásce a uznání, že když jsem ji nedostala od něj, začala jsem ji hledat jinde. Zprvu ve vztazích s opačným pohlavím, pak v kariéře, v ezoterice, ve víře. Nevím, zda je to dobrá nebo špatná zpráva. Až s odstupem času jsem pochopila, že to, co hledám není tam, kde to hledám, ale celou dobu to bylo ve mně. Láska, uznání, štěstí. Hluboko uvnitř sebe jsem to měla schované. Protože jsem to já, kdo se musí mít nejprve rád, sama se pochválit, dát si uznání, znát svoji hodnotu, umět si nastavit hranice. Špatné je, že někdo na tohle nepřijde třeba za celý život, a tak ho promarní hledáním toho štěstí a lásky v okolních věcech nebo lidech. Ženatí chlapi nebo i ženy opouští své rodiny, protože si myslí, že konečně potkali někoho, kdo jim dá to, po čem jejich srdce touží. Je to jedna z největších lží, kterým můžeme uvěřit. Ani víra za nás ale nemůže udělat něco, co se musíme naučit sami – přijmout vlastní hodnotu. Je to v každém z nás. Jen jsme si přestali naslouchat.
No a jak to bylo dál s mým otcem? Šlo to s ním z kopce. Když jsem byla na brigádě ve firmě, kde pracoval, seznámil mě se svou mladou kolegyní. Byla jen o dva roky starší než já. Později se provalilo, že byla jeho milenkou. Pak jsem ho přestávala chápat a poznávat. Z každé práce odešel, začal podnikat. Myslím, že zkrachoval celkem tři firmy. Nebylo mu ani padesát, když se střelil z legálně držené pistole, podepsal totiž směnku a hrozilo, že přijdeme o dům. O dům, kde žila celá rodina. Dávali mu jedno procento šanci na přežití. Ve vojenské nemocnici ležel na oddělení ICU, oddělení s nepřetržitým dohledem sester a lékařů. Jeden velký otevřený prostor, kde vedle sebe na postelích bojovali lidé o život. Vždy nás tam pustili jen na pár minut. Neustálé pípání přístrojů a mnoho slz. Vidět ho na smrtelné posteli bolelo. Toho velkého chlapa, který to chtěl vzdát. Nevím, kde máma sebrala tu sílu a stála při něm dál. Každý den ležel na okolních postelích někdo jiný, umíralo se tam jako na běžícím pásu. Byl jeden z mála, kdo se z toho pokoje dostal živý. Byl to zázrak. Dnes je z něj celkem zdravý chlap.
Došla mi trpělivost
Propustili ho. Odpustila jsem mu. Myslela jsem, že se vše změní. Že si k sobě třeba najdeme cestu. Na kratičký okamžik jsem zahlédla otce, kterým by býval mohl být. To, když se nechal po svém uzdravení pokřtít. Tehdy byl takový měkký, všímavý. Poprvé jsem od něj cítila skutečný zájem o moji osobu. Ale netrvalo to dlouho. Starosti tohohle světa a jeho pokusy dál podnikat z něj udělaly opět tvrdého člověka. Pak se mi narodila dcera. Psal dopisy, omlouval se za to, co udělal i neudělal. Jsem měkota, zamávalo to se mnou a odpustila jsem mu znovu. Narodil se syn. Udržovala jsem s ním vztah víceméně kvůli dětem, nechtěla jsem je připravit o dědu a jeho o vnoučata. V té době se s ním nebavila jak moje sestra, tak bráška. Není divu, po tom, co jim provedl, ale to zde rozebírat nebudu. Ztvrdlo mu srdce na kámen. Dnes ví všechno nejlíp, jde mu kritizovat druhé, vidí, kde druzí dělají chybu, ale hledat ji u sebe? To ho ani nenapadne. Ani moje mamka s ním nevydržela. Manželství se rozpadlo. Dlouho jsem byla poslední, kdo s ním udržoval kontakt, ale když začal kritizovat mě, můj život i manžela, rozloučila jsem se s ním. Budou to asi dva roky, co jsme se neviděli. Děti si ho nepamatují. Když o tom píšu, je mi to líto. Je mi smutno, z toho, že nikdy neobjevil to, co jsem objevila já sama v sobě. Nakonec mi nezbývá než říci jen – „děkuji, otče, v podstatě tím, co jsi mi nedal, jsi mi daroval ten největší dar“. Schopnost najít lásku, štěstí a spokojenost v sobě.
PS: Děkuji, otče je i pracovní název mého čtvrtého rukopisu, který aktuálně píšu. Zpracovávám zde, jak jinak, téma složitého vztahu dcery a otce.
Zdeňka Mičková
