Mikuláš (ne)skutečně svatý

Kdo by nechtěl nějaký dárek? Když se setká dítě s důstojným vousatým starcem ve vysoké čepici, s berlou a v dlouhém ornátu, který k němu promlouvá o tom, co dělá dobře a co špatně, protože to má zapsané ve své zlaté knize, ze které čte, a když potom dítě, které slíbí, že už nebude zlobit, obdaruje, prožije malý človíček posvátnou bázeň a současně vděčnost. Jen těžko pak chápe, že ta bytost má představovat stejnou postavu jako dobře živený americký Santa Claus jezdící v barvách Coca-Coly ve vysokých holínkách na saních tažených soby a rozdávající cukrátka. Holandsky se totiž Mikuláš řekne Sinterklaas, z čehož „Santa Claus“ vznikl, byť se jeho svátek neslaví v předvečer úmrtí Mikuláše 5. 12., ale 24. 12.

Všude čteme, že předlohou Mikuláše je historická postava, biskup Nikolaos či Nicholas, řecký křesťan žijící v letech 280/286 až 6.12. 343, který se narodil ve městě Patara v Lýkii (dnešní Turecko) zámožným věřícím rodičům, a když zdědil jejich majetek, rozdával z něho štědře chudým. Stal se vůdcem křesťanského shromáždění ve městě Myra, což je dnešní turecké město Demre. Byl vězněn, ale zastával se nespravedlivě obviněných a řadu lidí zachránil svým statečným zásahem a někdy i s pomocí zázraků, divů a nadpřirozených znamení.

Byl také obhájcem pravého biblického učení, když se na Nicejském či Nikajském koncilu roku 325 n. l. postavil celou vahou své osobnosti proti tvrzení pyšného kněze Areia z Alexandrie, který učil, že Ježíš není Bůh, a podle tradice mu uštědřil facku. Politickým důsledkem ariánské hereze, která Ježíše chápala jako stvořeného a podřízeného Bohu Otci, bylo podřízení církve světské moci – panovníkovi jako otci.

Je pozoruhodné, že jde o prvního „svatého“, který nikdy nebyl katolickou církví prohlášen za svatého, možná proto, že jako jeden z mála neskončil mučednickou smrtí. Úcta k němu ale zaplavila nejen západní a severní Evropu až po Island, ale i východní země. Ve středověku bylo na jeho počest pojmenováno přes 2000 chrámů v německy a francouzsky mluvících zemích, 400 v Anglii a v carském Rusku byl dokonce prohlášen za patrona celé země. Jen v Praze jsou po něm pojmenovány tři chrámy.

Jak k tomu mohlo dojít?

Hagiografie (legendy) se shodují v řadě údajů o jeho životě i na řadě zázraků, které Mikuláše provázely. Shodně svědčí o jeho záchraně tří dcer zchudlého muže, kterým hrozilo, že skončí v nevěstinci, kde si měly vydělat na věno, na které otec neměl. Mikuláš inkognito v noci hodil oknem do otcovy místnosti třikrát váček se zlaťáky, za něž otec všem dcerám postupně vystrojil svatbu.

Legenda, kterou sepsali řečtí učenci z Argosu, říká o Mikulášovi toto: Když volili v Myře nového biskupa, dostal jejich vedoucí shůry pokyn, aby vysvětili toho, kdo ráno přijde do kostela jako první, a že jeho jméno je Mikuláš. Když se pak zeptal prvního, který přišel, jak se jmenuje, a byl to náš Mikuláš, vysvětili ho hned za biskupa.

Zachránil také lodníky v nebezpečí na moři, mezi něž se nadpřirozeně dostal a pomohl jim. S jeho příchodem se bouře utišila. Když přišel hlad, zachránil před ním lidi z celé oblasti tak, že přesvědčil posádku lodí s nákladem pšenice z Alexandrie pro císaře, aby mu z každé lodi věnovali sto měřic pšenice, že jim ve jménu Božím přísahá, že jim nebude při předávání nic chybět. Skutečně se to stalo a Mikuláš místním pšenici rozdělil. Stačila pro všechny na dva roky a ještě zbylo na setí.

Při jedné vzpouře poslal císař tři své vojevůdce, aby povstání potlačili. Vítr je zanesl do přístavu, kde se setkali s Mikulášem. Ten za jejich přítomnosti zabránil popravě tří nevinných vojáků, když na poslední chvíli vyrval katovi meč z rukou, vojáky osvobodil a konzula, který je nespravedlivě odsoudil, dovedl ku pokání. Ti tři vojevůdci úspěšně svou misi splnili a po návratu byli oceněni, ale závistivci je před císařem očernili a ten je přikázal bezodkladně popravit. Prosili o záchranu a Mikuláš se ve snu ukázal císaři a pohrozil mu, že pokud je nepropustí, špatně skončí. Stejně tak prefektovi, který to spiknutí zosnoval. Ráno si své sny oba sdělili, dozvěděli se, že Mikuláš skutečně existuje a provázejí ho zázraky, a císař propustil vojevůdce a poslal je, aby Mikuláše požádali jeho jménem o modlitby za něho i za jeho říši.

Zasadil se i o nápravu finančních křivd, přičemž docházelo i ke vzkříšení z mrtvých a lidé uvěřili Bohu. Mikulášův život provázely biblické zázraky včetně kříšení z mrtvých, sycení hladových a opakovaně je zaznamenáno nadpřirozené přemisťování Mikuláše i dalších „jeho“ lidí k záchraně, podobně jako byl přemístěn Filip ve Skutcích 8,39.

Když Mikuláš roku 343 zemřel a pohřbili ho v Myře, začal z jeho ostatků vytékat myrhou vonící olej nazývaný „mana svatého Mikuláše“ s léčivými účinky; vytéká z nich údajně dodnes. Když se Byzantská říše stala kořistí Saracénů, vydalo se 62 italských námořníků z města Bari k jeho hrobu a ostatky tohoto muže, stále ve vonném oleji, přivezli 9. května roku 1087 do svého města, kde pro ně vybudovali baziliku na místě bývalého paláce byzantského guvernéra. Poutníci dodnes toto město hojně navštěvují a přinášejí mu prosperitu.

Ve prospěch historické autenticity ikon zobrazujících Mikuláše svědčí to, že jsou si navzájem velice podobné. Také rekonstrukce obrazu jeho hlavy podle jeho lebky pomocí moderních forenzních metod jim odpovídá.

Zdroje: