Článek
Jde především o selhání právního státu, segregaci a systematický rasismus zakořeněný ve francouzských institucích.
Francií nedávno otřásly rozsáhlé nepokoje, které vyvolala vražda mladého Francouze severoafrického původu, Nahela M., místní policií. Násilné protesty, rabování, vypalování aut, a dokonce útok na dům jednoho pařížského starosty je třeba jasně odsoudit. Agresivní reakci na mladíkovu vraždu dokonce vehementně odsuzují i jeho blízcí pozůstalí, kteří opakovaně volali po uklidnění situace.
Nelze si ale nepovšimnout, jak situaci jeden za druhým zneužili francouzští i evropští krajně-pravicoví a ultrakonzervativní politici, kteří se jeden za druhým předhánějí s tím samým vysvětlením problému – migrace. Hotovo a podtrženo, jedeme dál. Obdobně se například nechal slyšet jak Le Penin europoslanec Jordan Bardella, tak i známá dvojka premiérů Maďarska a Polska, Orbán s Morawieckým.
Tvrdit, že za protesty ve Francii může migrace, je ale neskutečně zabedněný postoj. Takový názor totiž, za cílem vytvoření vlastního narativu, nestydatě ignoruje širší kontext. Faktorů je ve skutečnosti přitom hned několik – od obecně neřešeného rasismu a diskriminace menšin veřejností, francouzskými institucemi a bezpečnostními složkami přes narůstající frustraci společensky „odsunutých“ komunit až po rostoucí normalizaci krajní pravice a neschopnost Macronovy vlády problémy v zemi konstruktivně řešit.
Kolotoč diskriminace
Oficiální motto Francouzské republiky je „liberté, egalité, fraternité“ – tedy svoboda, rovnost, bratrství. Jak je nejen z nedávných událostí patrné, taková hesla ale zjevně neplatí pro všechny Francouze stejně. Stačí se podívat na další francouzský princip „laïcité“ – sekularizaci náboženství a zákaz jeho projevování ve veřejných prostorech. Zatímco například muslimská symbolika, kultura nebo události nejsou v zemi příliš tolerované, ty křesťanské jsou viditelné všude, kam oko dohlédne. Tolik k rovnosti a svobodě.
V případě sociální politiky se Francie navíc drží svého principu „barvosleposti“ – tudíž že záměrně ignoruje společenské kategorie, jako je etnicita nebo rasa. Důsledkem toho je neskutečně slabá antidiskriminační politika, která v zemi odvádí neskutečně mizernou práci v ochraně Francouzů s neevropskými kořeny před nespravedlností.
Faktem totiž je, že naprosto drtivá většina Francouzů neevropského původu má ambice se ve Francii plně integrovat a žít běžný život jako jakýkoliv jiný Francouz. Problém ovšem je, že hluboko zakořeněný systematický rasismus, který prorůstá skrz na skrz veškerými francouzskými institucemi, jim jejich sen odmítá povolit. Francie nejenže nezvládá integraci, ale ona ji aktivně znemožňuje.
Zásadním nedostatkem francouzské „barvosleposti“ je, že samotná země nesbírá při sčítání lidu žádné údaje o etnicitě svých občanů, narozdíl například od Anglie nebo USA. Taková data jsou ale naprosto klíčová k pojmenování skutečných problémů, které by se mohly vázat na diskriminaci běžných Francouzů na základě rasy nebo etnicity.
Pokud neexistují žádná oficiální data, která by jasně prokazovala diskriminaci nebo rasismus v některých institucích, nemůže existovat řešení problému. Tečka.
Nemožnost integrace
Mnozí Francouzi neevropského původu žijí ve Francii už po několik generací. Často pocházejí z dřívějších francouzských kolonií, například z Maghrebu a západní Afriky. Přestože se sami považují za Francouze a narodili se ve Francii, stále nedosáhnou na uznání kulturní národnosti – totiž, že by byli sami chápáni jako Francouzi. Společnost na ně neustále nahlíží jako na cizince, ačkoliv jimi nejsou o nic víc než kdo jiný.
Protesty, jako byl ten aktuální, se ve Francii odehrály už mnohokrát předtím. V banlieues, tedy na francouzských předměstích, kde mnoho neetnických Francouzů bydlí, se například podobná událost odehrála v roce 2005 – kdy byly policií zastřeleni dva mladíci nebílé pleti.
Právě segregace neetnických Francouzů do obdobných extrémně chudých čtvrtí jen prohlubuje frustraci, kterou místní obyvatelé zažívají. Více jak polovina obyvatel těchto čtvrtí si za rok vydělá méně než 258 tisíc korun. Paradoxně, těmto čtvrtím se dostává méně státního financování než jiným oblastem ve Francii.
Násilná policie
Pokud je ale někdo plně spoluzodpovědný za podobné protisystémové protesty, je to samotná francouzská policie. Ta si v sobě už odnepaměti přechovává rasistické a diskriminační chování vůči osobám jiné barvy pleti. Mladí muži, kteří jsou vnímáni jako Arabové/Maghrebové nebo lidé černé pleti, mají 20krát vyšší pravděpodobnost, že budou kontrolováni policií než ostatní Francouzi. Naprostá většina policejních kontrol totožnosti přitom zůstala bez následných opatření. Pouze 5,9 % kontrolovaných osob bylo předvedeno na policejní služebnu.
Důvody, proč jsou častější policejní kontroly u nebílých Francouzů špatně, snad vysvětlovat nemusím. Co je ale absurdní, je tvrzení, že by se jednalo o problém způsobený migrací. Stačí se podívat například na fungování bezpečnostních složek ve Spojených státech. Vážně byste se odvážili říct, že například lidé černé pleti, často kontrolováni místní policií, jsou také migranti?
Ničemu ani nepomáhá, že má francouzská policie obecně velké sklony k násilí, zejména během protestů. V posledních letech se událo mnoho případů, kdy došlo k nadměrnému použití síly ze strany policie, ať už jde o využití slzného plynu, vodních děl, nebo třeba i těžké techniky.
Namísto deeskalace policie situaci často jen zhoršuje.
Krajní pravice
Neopomíjitelnou roli za antisystémové protesty hraje také rostoucí normalizace politiky a názorů francouzské krajní pravice. Marine Le Pen, ještě do minulého roku předsedkyně strany Národní Sdružení, se dvakrát utkala s Emmanuelem Macronem o prezidentské křeslo. V obou případech neuspěla. V prvních volbách v roce 2017 získala 33,9 procent hlasů, v těch dalších pak už dokonce 41,5 procenta.
Je to právě Le Pen, její strana a jí příslušní politici, kdo staví svoji kariéru na otevřené nenávisti vůči nejen migrantům, ale jakýmkoliv nebílým Francouzům. Jak už jsem ale v článku několikrát zmínil – protestující teenageři v ulicích ani zdaleka nebyli pouze migranti, většina z nich byli Francouzi. Jiní krajně pravicoví politici zase hlásají o „válce cizích enkláv“ uprostřed Francie. Ty enklávy ale neexistují – jedná se o běžné Francouze.
Politici krajní pravice pravidelně odmítají uznat, že na multirasových předměstích žijí miliony těžce pracujících lidí – většinou francouzského původu. Naopak, nadále přikládají pod kotel systematického rasismu a diskriminace, který ve Francii začíná hořet čím dál tím víc.
Co na to Macron?
Ačkoliv se odpověď vlády na protesty nedá přímo považovat za důvod jejich samotného vzniku, její nepovedená reakce v lecčems vysvětluje, proč takové protesty i nadále vznikají. Prezident Macron na jednu stranu vraždu 17letého Nahela M. odsoudil jako „neomluvitelnou“ a „nevysvětlitelnou“. Na druhou stranu také označil protestující a nepokoje za „nepřijatelnou manipulaci se smrtí teenagera“. Z protestů navíc obvinil „násilné videohry“ a vinu připsal i sociálním sítím, jako je TikTok nebo Snapchat.
Právě proti sociálním sítím se Macron údajně chystal zasáhnout. Pokud by se protesty vymkly kontrole, nebránil se ze dne na den přerušit přístup k určitým sociálním sítím. Někteří francouzští zákonodárci se zase během protestů pokusili utáhnout šrouby na platformách sociálních sítí. Jeden návrh vyzýval k tomu, aby sítě odstranily násilný obsah označený úřady do dvou hodin, když zemi sužují nepokoje nebo sociální hnutí.
Takové postupy a návrhy, byť se nakonec neuskutečnily, jsou hodny cenzury na úrovni diktátorů, nemají ale místo ve svobodné a demokratické zemi v srdci Evropské unie. Francie by to měla moc dobře vědět – sama podpořila několik rezolucí OSN, které odsuzují omezení internetu cizími vládami, například z důvodu zabránění přístupu k informacím.
V neposlední řadě se problémy motají i kolem soudů a znovu – policie. Zatímco policista, který Nahela zavraždil, půjde k soudu až za měsíce, možná později, stovky zadržených protestujících už byly zatím odsouzeny a poslány do vězení. Na prosbu OSN, aby se Francie věnovala rasismu a diskriminaci u svých policejních složek, francouzské autority odpověděly, že „jakékoli obvinění z rasismu nebo systémové diskriminace ze strany policejní síly ve Francii jsou zcela nepodložené“. Já se omlouvám, ale ne. To, co se událo ve Francii, by mělo být pro policejní složky v demokratické zemi zásadní výstrahou.
Právní stát má platit všude. I ve Francii
Skutečně, faktorů, které mohou za vznik nedávných protestů ve Francii, je vážně velice mnoho. V závěru můžeme říct, že migrace samotná je jen střípek v mozaice, která ve Francii tvoří velice výbušnou atmosféru. Především jde o neschopnost francouzských institucí a vlády řešit nerovnost a problémy Francouzů a menšin, které jsou tím pádem den co den frustrovanější ze své situace.
Jestli si můžeme jako Evropa něco z nedávných protestů vzít, tak je to především potřeba nadále bojovat proti diskriminaci a dál hájit právní stát i společné evropské hodnoty, které stojí hned v článku 2 Smlouvy o Evropské unii.
Zatímco v některých členských zemích jako Maďarsku a Polsku je trouchnivění demokratických hodnot všem na očích, určitě bychom neměli zapomínat i na jiné, možná o něco demokraticky stabilnější země na Západě. To platí i o Francii.