Budíček pro Evropu: Ruský rozpočet a výdaje na armádu rostou, sankcím navzdory

Od počátku Putinovy invaze na Ukrajinu uplynuly skoro dva dlouhé roky. Zatímco Ukrajina denně čelí ruským vojskům, Evropa také přispěla na obranu Ukrajiny svým dílem. Kromě poskytování vojenské techniky a finanční pomoci začala intenzivně pracovat na osamostatnění se od ruských paliv a zavalila Kreml obrovským množstvím sankcí – s cílem oslabit Putinovu schopnost financovat ruskou válečnou mašinérii.

Přestaňme ale chodit okolo horké kaše a pojďme si přiznat hořkou pravdu – sankce evidentně nestačí. Kreml ve svém nově schváleném rozpočtu na rok 2024 počítá s výdaji až ve výši 36,6 bilionu rublů, což je asi o 25 % více, než tomu bylo letos. Předpokládaný ruský rozpočtový deficit by se měl také pohybovat jen okolo 0,8 % hrubého domácího produktu, což je znatelně méně, než se předpokládalo.

Navíc má být příští rok až rekordních 40 % rozpočtu vyčleněno na armádu a bezpečnost. V porovnání s vojenskými výdaji před začátkem války jsou tyto částky až trojnásobné. Poprvé historicky tak na financování války míří více peněz než na sociální oblast.

Takové závěry, který přinesly prognózy ruského rozpočtu, jsou nemilé zprávy – a zároveň budíček pro Evropu, která si sama sobě za poslední 2 roky nalhávala , že sankce přece nějak Rusko nakonec udolaj. Když ne dnes, tak třeba zítra. Nebo za rok. Nebo dekádu. Samozřejmě, sankce svoji roli hrají. Spoléhat jen na ně se ale zdá, jak je vidno, vcelku naivní.

Růst ruského rozpočtu tvoří pro Evropu a Ukrajinu obrovské riziko. Rusko pružně reaguje na aktuální situaci a transformuje svoji ekonomiku na válečnou. Všechna odvětví spojená s válkou zaznamenávají obrovský růst – zatímco nezaměstnanost klesá. Ovšem je otázkou, jak dlouho si Kreml takovou ekonomickou strategii udrží. A hlavně, jestli ji udrží v běhu déle, než kolik vydrží Ukrajina. Zatím se totiž zdá, že Rusko nehodlá jen tak polevit.

Pupeční šňůrou, která drží ruskou ekonomiku, a tedy i Putinovu válku, naživu, jsou zejména ruské obchodní vztahy s dalšími zájemci o nerostné suroviny. Zejména Čína a Indie, dvě nejpočetnější země na světě, totiž narozdíl od Evropy zájem o ruskou ropu a plyn nesnížily. Znenadání se jim otevřel obchod s ruskou ropou, kterou skupují za velmi nízké částky, a následně ji zpracovanou odvážejí do Evropy. Tyto země jsou pravděpodobně hlavním důvodem, proč si Kreml může dovolit vyšší výdaje než doposud.

Nehledě na to, že pokud se jako Evropa chceme zdržet nákupu surovin od nedemokratických režimů, takový Ázerbájdžán, obzvláště po své invazi na Náhorní Karabach, skutečně není hvězdou mírumilovné liberální demokracie.

Jiné země, zase do Ruska prodávají součástky, které zakoupily v Evropě. Vezměme si jako příklad třeba takový Kyrgyzstán, ve kterém se příhodně od počátku války zněkolikanásobil vývoz z Unijních zemí. Jen v případě vývozu z Německa se bavíme o až sedminásobném nárůstu. V případě obchodu s jinými Unijními zeměmi se trend pouze potvrzuje.

Dokonce i Evropa přispívá nemalými částkami Rusku. Pouze z exportu zkapalněného zemního plynu letos Rusko získalo z Evropy kolem 6,1 miliardy eur. Obrovské částky směřují do Ruska skrze ruské firmy v Evropě, které si za prvních 9 měsíců od začátku války přišly na cca 2,5 miliardy eur z evropských zakázek.

Vskutku, vyhlídky na lepší zítřky se kolem války na Ukrajině bohužel zatím příliš nekonají. Rusko se evidentně dokázalo adaptovat na západní sankce tak efektivně, že by mohlo válku na Ukrajině dokončit dříve, než by sankce zasáhly ruskou státní pokladnici.

Teď, téměř dva roky od vypuknutí války, je nejvyšší čas se podívat na naše dosavadní postupy a zamyslet se, zda není potřeba zvolit jiný přístup.

Odpověď musí být jasná – zvýšení přímé podpory Ukrajiny, a to všemi dostupnými prostředky. Pokud má Putin zatím navrch v konfliktu opotřebování nepřítele, už nesmíme dále otálet. Upadající podpora Ukrajiny v průzkumech veřejného mínění mezi členskými státy Unie to jen podtrhuje.

Evropa se sice může sebevíce snažit nebýt závislá na Rusku a obchodem s ním, pravda je ale taková, že to se, i přes prozatimní radikální kroky, jen tak ze dne na den nestane. Než se ale takové závislosti skutečně zbavíme, včetně odkupování nerostných surovin skrze třetí země, Ukrajina už nemusí být nezávislá.

Pokud tedy chceme skutečně přitvrdit a pomoct Ukrajině co nejrychleji vyštípat ruské vojáky ze svého právoplatného území, musíme překonat určitý pocit skepse a znechucení. V Evropě se rozjíždějí iniciativy jako akt na podporu výroby munice, na Ukrajinu jsme zaslali i řadu své vojenské techniky.

Zásadním milníkem může být i schválení finančního Nástroje pro Ukrajinu, kdy by Evropa poskytla Kyjevu 50 miliard eur po dobu následujících čtyř let.

Ačkoliv je efekt sankcí na ruský rozpočet spíše minimální (odráží se spíše na životní úrovni ruských občanů, a to zatím dokonce ani ne tak zásadně, jak se předpokládalo), je potřeba v nich i nadále pokračovat a především zakročit tam, kde to bude mocichtivého diktátora z Kremlu bolet nejvíce.

Přísnější sankce musí nutně zahrnovat snížení cenového stropu ropy za barel, zavést restrikce globálního paliva rafinovaného z ruské ropy třetími zeměmi a obzvláště si pak došlápnout na export ruského zkapalněného zemního plynu (LNG). Ačkoliv se snažíme zbavit závislosti na ruském plynu jako takovém, a to přesto, že není na seznamu sankcí, v případě LNG to neplatí. Evropa dokonce nakupuje až o 40 % více LNG, než tomu bylo před vypuknutím války.

Musíme zajistit důslednost ve vymáhání již uvalených a plánovaných sankcí proti Rusku a dalším účastníkům ruské invaze. To se týká například různých dceřiných společností, skrze které ruští oligarchové získávají peníze z evropských zakázek. Je nezbytné vytvořit mechanismy pro prevenci a monitorování obcházení sankcí a učinit obcházení sankcí trestným v celé Evropě – stejně jako je tomu v Česku.

V Evropském parlamentu tlačím na Komisi, aby poskytla Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO) pravomoc vyšetřovat a stíhat i nelegální udělování evropských grantů společnostem ve třetích zemích s vazbami na ruské oligarchy.

Nový, již dvanáctý, sankční balíček, na kterém Komise několik měsíců pracuje, se zdá být mírnější. Hledání kompromisu mezi všemi 27 členskými státy komplikuje maďarský premiér Viktor Orbán, který blokuje různé návrhy. Stalo se tak u schvalování podob dřívějších sankčních balíčků, děje se tak i u návrhu zahájit rozhovory o členství v EU s Ukrajinou. Stejně tak i Orbán vyhrožuje, že bude vetovat zmíněnou alokaci 50 miliard Ukrajině.

Pokud chceme zasáhnout do ruské válečné mašinérie a pomoci Ukrajině, musíme provést reformy uvnitř Unie. To zahrnuje změnu hlasování v Radě z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu.

Orbán už dal dávno jasně najevo, že pokud se objeví jen sebemenší možnost hodit zbytku Evropy klacky pod nohy, aby získal pro sebe a Putina další výhody, tak to prostě udělá. Alternativy na to, jak maďarské veto obejít, už existují. Jak Evropě, tak hlavně Ukrajině by ale prospělo, kdyby Evropa byla schopna jednat tak jednotně a razantně, jako tomu bylo při schvalování sankcí na začátku války.

Pokud ale necháme do té doby Ukrajinu padnout kvůli naší neschopnosti ji podpořit, vše bude zbytečné. Pojďme se proto místo nekonečných debat o tom, jak zranit Rusko, začít bavit o tom, jak podpořit Ukrajinu.