Článek
Málokdo přemýšlí o tom, kde se bere elektřina v zásuvce a co přesně předchází tomu, než je možné si doma rozsvítit. Za normálních okolností je to tak v pořádku, člověk má jen omezenou kapacitu a nemůže rozumět úplně všemu (většina lidí v letícím letadle taky neví úplně přesně, čím je způsobeno, že ten velký stroj létá). Tady ale uděláme výjimku a trochu se podíváme do procesu, který fungující elektrice předchází. Je totiž podstatný pro to, kolik za elektřinu (plyn, teplo…) vlastně platíme a proč.
Energetické soustavy u nás byly historicky budované na principu velkých zdrojů, jednosměrného dodávání energie (od elektrárny do odběrného místa) a centrálního řízení distribučních soustav a přenosové soustavy. Typicky u elektřiny totiž někdo musí zajistit, aby poptávka v danou chvíli zhruba odpovídala výrobě, protože jinak by hrozilo na jedné straně přetížení sítě, na druhé straně výpadky. Dneska se tato balance udržuje skrze řadu nástrojů, včetně třeba specifických podpůrných služeb, které tu nemá smysl rozepisovat. Důležité je, že máme soustavu, která vyžaduje aktivní centrální velín a nejlépe funguje, když si může všechno hezky rozplánovat. A odtud také plyne ta byrokracie spojená s dnešním připojováním – správce potřebuje vědět, kolik tak hodláte čeho spotřebovat a kdy.
To je samozřejmě trochu problém ve chvíli, kdy se chtějí do sítě připojit majitelé malých solárních elektráren, provozovatelé energetických úložišť nebo projekty komunitní energetiky. Tyto zdroje se totiž neřídí žádnými centrálními plány, ale zkrátka tím, jaké jsou podmínky počasí, jaká je spotřeba domácnosti nebo preference energetické komunity a také tím, jaká je zrovna cena elektřiny na trhu. I malí výrobci si totiž mohou říct, že chtějí svou elektřinu výhodně prodávat, a naopak za příznivější cenu odebírat v jinou dobu ze sítě. To je trh, zákon nabídky a poptávky.
Pryč od rakousko-uherské pošty
Dilema mezi centrálně řízenou soustavou a přirozeně tržním chováním zákazníků má z technického hlediska snazší řešení, než byste si mohli myslet. Celé je to totiž o rychlosti, s jakou „sítě“ dokážou reagovat na měnící se nabídku a poptávku. Asi už tušíte, že rychlost této reakce se dramaticky liší, pokud pro ní využíváte data a internet. Když totiž máte systém postavený na tom, že jednou ročně uděláte fyzickou kontrolu odběru spotřebované energie přímo v odběrném místě, vaše reakční schopnosti dvakrát silné nebudou. Kdežto když máte data z odběrného místa v informačním systému co čtvrt hodinu, vaše reakční schopnost je podstatně lepší.
A nejen to. Dostupnost energetických dat snižuje byrokracii a náklady na řízení energetických soustav, ale také vytváří prostor pro úplně nové služby. Vy totiž můžete agregovat data z různých energetických subsystémů a kombinovat je mezi sebou. Můj oblíbený příklad je motorest s dobíjecí stanicí, která má inteligentní obousměrný systém dobíjení. Přijedete s elektroautem, dáte si kafe a vaše auto v mezičase slouží jako úložiště/zdroj, podle toho, co je zrovna potřeba. Za tu půlhodinku v síti vám využití jeho baterie vydělá na to kafe – a regulátor je spokojený, protože nemusí aktivovat další službu pro obnovení balance.
Kdybyste si dnes v Česku postavili na zelené louce barák a chtěli v něm svítit a topit, narazíte na hromadu byrokracie s připojením. Ta je daná z části historicky, v dnešní digitální době ale nemá opodstatnění. Pojďme se podívat, jak se to dá změnit.
Vydělá na tom zákazník, protože bude mít víc možností, jak se dobrat k tomu, že mu doma jde proud a svítí světla, navíc bude mít o dost víc informací, kdy se vyplatí spotřeba a kdy naopak třeba prodej energie. A vydělají na tom kromě toho všichni, kteří si na nově dostupných datech vyvinou vlastní digitální služby posilující efektivitu. Kouzlo digitálních nástrojů spočívá mimo jiné v tom, že tam, kde jste potřebovali čtyři razítka a dvě povolení, nově stačí databáze a datové záznamy v reálném čase.
Že to zní jako sci-fi? První kroky jsme k tomu už na domácí i evropské úrovni udělali. V klíčové směrnici o obnovitelných zdrojích jsme prosadili právě povinnou transparentnost dat v energetice a jejich dostupnost v téměř reálném čase. Připravují se na to i české úřady, první využití datových řešení uvidíme snad už v polovině roku s nástupem komunitní energetiky. A pevně věřím, že tím to neskončí – potenciál dat je obrovský v energetických úsporách, v efektivní dopravě, v ukládání energie. Češi si obecně s daty a internetem rozumí, stačí se podívat na úspěšné české startupy. Digitální energetika nám myslím půjde moc dobře, pokud k ní co nejvíc pustíme lidi a nebudeme si sami vymýšlet další zbytečná razítka.
