Článek
V září 2017 jmenovalo Dánsko velvyslance, který nebyl akreditovaný u žádné země. Casper Klynge, kariérní diplomat s praxí z Kypru, Indonésie, Východního Timoru a Papuy-Nové Guineje, dostal mandát u odvětví. Jeho protistranou nebyla vláda, ale Apple, Google, Amazon, Facebook a další firmy ze Silicon Valley.
Sám to vysvětlil věcně: je to pokus zacházet s technologickými firmami způsobem srovnatelným s tím, jak se zachází s bilaterálním vztahem k zemi nebo s mezinárodní organizací. A důvod pojmenoval ještě přímočařeji. Tyhle firmy jsou také politickými aktéry, a to aktéry zahraniční politiky ve vlastním právu.
Dánové té funkci dali jméno TechPlomacy a nebylo to gesto. Úřad fungoval ve třech časových pásmech naráz, v Silicon Valley, v Kodani a v Pekingu, s asi dvanácti lidmi v Kalifornii, čtyřmi v Kodani a třemi v Číně, a chystal zastoupení v Nairobi. Měl čtyři úkoly: budovat partnerství, ovlivňovat postoje technologických firem, včas rozpoznávat trendy a přebudovat samotné ministerstvo zahraničí. Když Klynge v roce 2020 odešel, funkce nezanikla, převzala ji Anne Marie Engtoft.
Evropa to po pěti letech napodobila
Unie otevřela úřad v San Franciscu 1. září 2022. Do té doby neměla v Silicon Valley formální zastoupení od devadesátých let. Vedení dostal Gerard de Graaf, do té doby ředitel v generálním direktorátu pro digitální agendu odpovědný za nařízení o digitálních službách a o digitálních trzích, tedy člověk, který ta pravidla psal, ne jen prezentoval.
Rozsah byl skromný: tři lidé v propůjčeném koutě irského konzulátu ve třiadvacátém patře. Že to přesto někdo bere jako moc, a ne jako PR, dokazuje nejlíp reakce z druhé strany. Americký senátor Ted Cruz poslal v roce 2023 dopis s tím, že ten úřad vypadá především jako regulační vymáhací kancelář na americké půdě.
Podotýkám, že tyhle údaje jsou z let 2022 a 2023 a personální obsazení se od té doby mohlo změnit. Podstata ale zůstává: Unie usoudila, že se s technologickými firmami musí mluvit tam, kde jsou.
Co má Česko
Tady je potřeba být poctivý, protože není pravda, že nemáme nic.
Máme vědeckou diplomacii a je vystavěná rozumně. Mezirezortní řídící skupina při Radě pro výzkum, vývoj a inovace, kde sedí RVVI, ministerstva školství, průmyslu a zahraničí, agentury GAČR a TAČR i Akademie věd. Na ministerstvu zahraničí oddělení vědecké diplomacie v rámci Odboru ekonomicko-vědecké diplomacie. A v prioritních zemích tři vědečtí atašé plus další diplomaté, kteří to mají v portfoliu.
Koncepce zahraniční politiky navíc technologie zmiňuje mezi prioritami strategických partnerství, vedle obrany, kyberbezpečnosti a mezinárodních standardů.
A máme digitální diplomacii. Jen je dobré vědět, co to na ministerstvu zahraničí znamená: je zařazená pod veřejnou diplomacii a rozumí se jí prezentace České republiky na internetu, včetně portálu Czechia.eu. Je to komunikační agenda. Není to vyjednávání.
Co jsem nenašel, je funkce ani strategie, která by měla v úkolu vztah k technologickým firmám samotným. Pokud existuje, není veřejně pojmenovaná, a to je u zahraniční politiky skoro totéž jako neexistovat: protistrana potřebuje vědět, komu má zvednout telefon.
Proč to není akademická otázka
Rozdíl mezi vědeckou a technologickou diplomacií není jazykový. Vědecká diplomacie pomáhá českým vědcům dostat se do mezinárodních projektů. To je užitečné a má to zůstat. Technologická diplomacie řeší něco jiného: co se stane, když stát vyjednává s protistranou, která je větší než jeho rozpočet.
A stát s ní vyjednává pořád. O licencích pro státní správu, o tom, kde leží data občanů, o identitě, o cloudu, o podmínkách, za jakých se do systémů dostane někdo třetí. Jenže se to děje v jednotlivých zakázkách, každá na svém úřadě, každá s vlastní právničkou a bez společné pozice. Firma na druhé straně stolu má jednu strategii pro celý region a instituce proti ní má tolik strategií, kolik má tendrů.
Tohle jsem viděl zblízka. Když se v Evropském parlamentu psala pravidla pro digitální trh, protistranou nebyl jiný stát s ambasádou a protokolem. Byly to firemní policy týmy, které mají na jednu normu víc lidí než celý výbor, který ji připravuje. Není to spiknutí, je to rozdíl v kapacitě. A rozdíl v kapacitě se vyrovnává jedině tím, že si ho pojmenujete a někoho jím zmocníte.
Co by to stálo
Nemluvíme o novém úřadě. Dánský tým měl dohromady kolem dvaceti lidí a v českých rozpočtových poměrech je to sotva zaokrouhlovací chyba.
Jde o 3 věci. Pojmenovat funkci, aby bylo komu volat, a to na obou stranách. Dát jí mandát napříč resorty - zahraničí, průmysl, vnitro a NÚKIB, protože jinak z toho bude referent, který obchází kolegy s prosbou o stanovisko. A uložit jí veřejné výroční hlášení, s kým mluvila a co z toho vyplynulo, protože diplomacie, kterou nikdo nevidí, se snadno zvrhne v obchodní zastoupení jedné firmy.
Kde bych sám sobě odporoval
Poctivá námitka zní: malý stát může být ignorován. Dánský velvyslanec měl otevřené dveře i proto, že Dánsko je v technologické debatě dlouho slyšet, a české ministerstvo by v Palo Altu snadno skončilo v čekárně.
Souhlasím, a proto hlavní pracoviště české technologické diplomacie neleží v Kalifornii. Leží v Bruselu. Skutečnou vyjednávací silou vůči těmhle firmám je evropský trh a evropská pravidla, ne bilaterální zdvořilost. Užitečná česká funkce by tedy měla mít jako první úkol být účinná v evropských nástrojích, které existují, a ne stavět jejich malou národní kopii.
Ale i to je práce, kterou musí někdo mít v popisu. Zatím ji, pokud se nemýlím, nemá nikdo.
