Článek
Máme jasný rámec pro komunitní energetiku, omezili jsme závislost na dovozu ruského fosilního plynu a naopak jsme umožnili vznik nové infrastruktury, ať už pro dobíjení elektroaut, tak pro průmyslové využití zeleného vodíku. Přesto jsme teprve v poločase a potřebujeme skutečně celoevropské reformy, aby tu i za dvacet let byl konkurenceschopný a udržitelný průmysl, dobrá pracovní místa a nové podnikatelské příležitosti.
V první řadě je potřeba si nalít čistého vína. Evropský průmysl na tom není dobře a koronavirová pandemie i energetická krize v důsledku války na Ukrajině jenom podtrhly jeho slabá místa. Ani ekonomická věda se dlouhé roky nezabývala tím, co se stane, když si vypěstujeme silnou dovozní závislost na klíčových surovinách a komponentech, ať už jde o ruský fosilní plyn, nebo o sofistikované čipy (a mohl bych pokračovat třeba vzácnými kovy nebo některými druhy léčiv).
Dovozní závislost se dá řešit větší diverzifikací zdrojů a šetrnějším zacházením s tím, co už na trhu máme. Právě k tomu směřovala většina opatření, na kterých se podařilo najít širokou shodu mezi europoslanci: od těch liberálních až po středově-konzervativně orientované.
Krásným příkladem je zmíněná komunitní energetika – tím, že lidem ve větším měřítku umožníme, aby měli energeticky soběstačné domácnosti, snižujeme jak potřebu dovážet plyn z Ruska, tak většinou i zbytečné plýtvání energií.
Je to navíc jedno z opatření, které se v Česku podařilo implementovat relativně včas a snad i funkčně, jak se ostatně budeme moct přesvědčit už v polovině roku, kdy se tu naplno rozběhnou první větší projekty.
Závislost na dovozech ale není jediný problém, se kterým se evropská ekonomika potýká. V posledních letech se stalo celkem pravidlem, že když se některý průmyslový sektor v nějakém členském státě dostane do potíží, najdou se ve státní kase (nebo v evropských dotačních titulech) peníze na jeho podporu. To může být na první dobrou hodnocené pozitivně, ve skutečnosti ale takové subvence poškozují evropský trh a ve výsledku prodražují služby i chod státu nám, občanům. Důsledkem není záchrana průmyslu, ale jeho zakonzervování ve starých technologiích, které v globální konkurenci jen těžko udrží dech.
Dobrým příkladem mohou být evropské automobilky. Zatímco na světových trzích (ostatně už i na tom evropském) proráží stále intenzivněji americká Tesla nebo čínský Byd, automobilový průmysl v Evropě si na elektroauta pořád teprve zvyká. A nejde jen o samotná auta: ve hře jsou i inovace v bateriích a možnostech ukládání energie, v nových modelech řízení nabídky a spotřeby elektrické energie, v potenciálu digitalizace energetiky jako takové. To všechno se dnes vymýšlí a aplikuje především mimo Evropu a my prakticky jen čekáme, až si na náš trh takový inovátor přijde vydělat.
Ano, schválili jsme dobrá pravidla pro dobíječky nebo moderní rámec pro využití alternativních nízkoemisních zdrojů, jako je zelený vodík. Ale to je jen jedna část mozaiky. V příštím funkčním období bude potřeba to dotáhnout a zapracovat na tom, aby byl obrat k zeleným technologiím skutečnou příležitostí pro evropský průmysl, inovátory i zákazníky.
Dobrou inspirací může být americký Inflation Reduction Act (známý pod zkratkou IRA), který pomohl nakopnout průmysl v USA k inovacím nevídaným tempem. Klíčový rozdíl oproti evropskému přístupu je, že jde o plošné celoamerické schéma postavené na daňových úlevách, ne na dotacích – takže si mimo jiné samo na sebe vydělá. Problém při implementaci podobného přístupu v Evropě se přímo nabízí: členské státy by musely souhlasit s tím, že budou po celé EU platit pro všechny stejná pravidla. A že vlády nebudou selektivně dotovat vybrané firmy z kapes daňových poplatníků.
Evropská ekonomika je na rozcestí a pokud si má vybrat cestu prosperity a konkurenceschopnosti, nemůže dál hrát hru na to, zda své průmyslové firmy lépe zadotuje Německo, Francie nebo Česko. Na drahé experimenty není čas. Ať se nám to líbí, nebo ne, příští evropský parlament bude rozhodovat o tom, zda budou další dekády pro Evropu časem příležitostí, modernizace a udržitelného růstu, nebo obdobím stagnace, krizí a propadů. Žádné populistické sliby přitom ještě dobrou budoucnost nezajistily, to dokážou jen dobré a promyšlené reformy.
