Článek
Dohodli se na tom představitelé téměř 200 států, víc jich ostatně na světě moc není. Jasnou dekarbonizační linku prosazovala mimo jiné Evropská unie a výslednou podobu kompromisu je potřeba brát jako náš úspěch.
Jistě, závazky by mohly být ambicióznější. Klimatickému summitu nemusel předsedat člověk, který zpochybňuje vědecký základ globálního oteplování. Spojené arabské emiráty, kde se konference konala, nemusely dávat takový prostor ropným a jiným lobbistům a místo toho mohly třeba aspoň deklarovat, že se budou zabývat dodržováním lidských práv.
Nežijeme ale v ideálním světě. Jak připomínají i mnozí konzervativci, pokud má být globální úsilí o zpomalení změny klimatu úspěšné, je potřeba, aby v něm Evropa nebyla sama. A právě to je ta slibná část, kterou klimatický kompromis z Dubaje přináší. Dohoda obsahuje celou řadu konkrétních závazků: ztrojnásobit podíl obnovitelných zdrojů energie, ukončit využívání všech typů fosilních paliv, směřovat ke klimatické neutralitě, ale také řešit sociální únosnost změn nebo zajistit, aby se transformace odehrála i v chudších zemích, které na ni nemají dost prostředků.
S tím vším souhlasily i státy jako Čína, Indie, USA nebo Brazílie, abych zmínil ty, které v různých diskuzích často slýchám jako argument, proč je boj s klimatickou změnou zbytečný. Není, právě proto, že se i tyto země daří dostat „na palubu“.
Za pozornost stojí i zmínka o tom, že je potřeba ukončit neefektivní financování fosilních projektů. Je dobře, že se to do závěrečné deklarace dostalo, protože to připomíná jednu důležitou věc: současný model založený na spalování velkého objemu fosilních paliv neběží na principech volného trhu. Naopak, je plný (bývalých) státních monopolů a velkých hráčů s nadnárodním významem, na jejichž činnost velmi často přispíváme z veřejných prostředků.
Spoustu škodlivých emisí si tak pomyslně „platíme“ my sami, jenže na daňové poplatníky dolehne i zátěž spojená s řešením negativních následků, které spalování fosilních paliv zanechává.
Ukončení veřejné podpory „spalování pro spalování“ proto mělo být na stole už dávno a hlavně by se mělo důsledněji projevit i v samotných národních a evropských politikách. Je to ostatně cesta, jak snížit veřejné výdaje a zmenšit dluhy, které nikdo nevidí rád.
Právě praktické naplnění závazků ze společné deklarace bude největším úkolem v nejbližších dvou letech, a to nejen v Evropě, ale i v ostatních částech světa. Pokud někdo doufal, že se po evropských volbách rozhlédne a problémy s klimatem zmizí, letošní klimatický summit ho nutně musel vyvést z omylu. Klimatická změna tu s námi je, děje se a jediný odpovědný přístup je vyhrnout si rukávy a zkusit s tím něco udělat.
