Článek
Loňský nástup premiérky Giorgie Meloni k moci vyvolal v Evropě oprávněné obavy o budoucnost demokracie a právního státu v Itálii. Vedle současné premiérky, bývalé členky neofašistického hnutí, ve vládě zasedly strany Putinova obdivovatele (a Okamurova spojence) Mattea Salvini a dnes již zesnulého bývalého premiéra a mafiánského kolaboranta – Silvia Berlusconi.
A skutečně, Meloni na sebe v potlačování práv a svobod nenechala dlouho čekat. Své o tom ví například italští investigativní novináři, kteří za zveřejnění příběhů o klientelismu a vazbách vládních politiků na podsvětí čelí policejním raziím i soudům. V nejistotě o svá práva žijí také rodiče stejnopohlavních párů.
Kdo naopak tichou válku Meloni proti právnímu státu bezostyšně ignoruje, jsou evropští konzervativci. V létě jsme mohli být svědky toho, kdy premiér Fiala v Praze opěvoval italskou premiérku během své snahy vytvořit „Osu Řím-Praha-Varšava“, které se měla účastnit dnes už poražená polská ultrakonzervativní PiS. Běžný argument konzervativců i dodnes vlastně zní něco jako „Meloni žádnou diktaturu v Itálii netvoří, tudíž není co řešit“.
To se teď ale nezvratně změnilo. Současná vláda schválila Meloni návrh na zcela zásadní reformu, která by nejenže zavedla přímou volbu premiéra, ale především by vítězné straně, ať už získá sebemenší počet procent, automaticky garantovala většinu všech křesel v dolní komoře sněmovny. Podobný zákon, takzvaný „Acerbův volební zákon“, přitom přesně před 100 lety zavedla tehdejší vláda diktátora Mussolini. Podtrženo a sečteno – pokud by nová reforma skutečně prošla (o tom později), Itálie by se mílovými kroky vzdálila moderní evropské demokracii a zahnízdila by přinejmenším na úrovni dnešního Orbánovského Maďarska.
Dobře míněná reforma, nebo snaha o uchopení moci?
Kde se ale takový návrh reformy vzal? Georgia Meloni správně identifikuje problém, který sužuje italskou politiku prakticky už od konce druhé světové války. Jen za posledních 20 let měla Itálie celkem 12 premiérů, zatímco Německo mělo za stejné období premiéry 3, Francie zase 4.
Skutečně, neustále rotující vlády jsou pro Itálii obrovský problém, který je třeba začít řešit. „Matka všech reforem“, kterou nabízí premiérka Meloni, ale skutečně není cestou vpřed… Tedy pokud by se v Itálii měla zachovat demokracie.
Když Mussoliniho vláda před 100 lety přijala Acerbův zákon, Itálie hned o rok později přestala být demokracií. Zákon, kterého se následně už fašistická diktatura zase zbavila, svědčil prostředkům – nezvratně uchvátit moc nad Itálií.
Tři jednoduché recepty na to, jak zničit právní stát
Návrh italské premiérky počítá s tím, že by voliči získali možnost přímo volit svého premiéra. Šlo by vlastně o velice unikátní systém, který před pár dekádami vyzkoušel Izrael. A následně ho zrušil, protože nefungoval. Premiérova strana by navíc získala druhou možnost sestavit vládu, pokud by ta první nezískala důvěru Parlamentu. Prezident by totiž musel jmenovat druhého premiéra z té samé vítězné strany. Z vyslovení nedůvěry se tak stává jakýsi podivný hybrid, který postrádá smysl.
Ta nejdůležitější věc, kterou ale Meloni navrhuje, je automatická garance 55 % křesel ve sněmovně vítězné straně. Nezáleží vůbec, kolik získala ve volbách skutečně procent.
Naprosto snadno se může stát, že například strana, která ve volbách zvítězí se 21 %, bude najednou mít v parlamentu pohodlnou většinu. Jen pro představu, Mussoliniho zákon byl rozdílný prakticky jen v tom, vítězná strana musela získat alespoň 25 % hlasů, a za ty dostala automaticky dokonce ⅔ křesel ve sněmovně.
V poslední řadě reforma umožní potenciální vládě mít obrovský vliv na italského prezidenta, který je volený na 7 let. Vzhledem k tomu, že prezidenta v Itálii volí parlament, získá vláda značnou výhodu. Podobně, jako třeba v Orbánovo Maďarsku po nástupu Fidesze k moci.
Jako v Budapešti…
Když se na možné dopady navrhované reformy podíváme znovu, není zase tak těžké rozklíčovat, že právě k současnému Maďarsku má skutečně blízko. Z poslanecké sněmovny by se kvůli garantovaným 55 % křeslům vládě stala továrna na schvalování vládních návrhů a zároveň by vláda neměla příliš daleko k tomu se svými spojenci získat pro své návrhy ústavní většinu. Prezident, který by mohl v některých případech překážet, ztratí prakticky všechny legislativní funkce a po skončení mandátu může být nahrazen někým, kdo je vládě pohodlnější.
S takto nastavenými podmínkami je jen otázkou času, než vláda začne zneužívat svoji moc k podrývání jednotlivých demokratických institucí, jako jsou nezávislé soudy nebo svobodná média. Je pak také mnohem jednodušší omezovat lidská práva těch, kteří se vládě zrovna znelíbí. Jakmile se něco takového jednou podaří rozjet, šance na to zatáhnout za brzdu začnou rychle mizet. Jako v Maďarsku.
Blíží se konec demokracie v Evropě?
Existují šance na to, že by „matka reforem“ skutečně prošla a vešla v platnost? Zatím tolik ne. Šance ale není tak mizivá, jak se může zdát. Ačkoliv reformu schválila současná vláda, potřebuje také souhlas ⅔ obou komor Parlamentu, a to hned dvakrát. A to se Meloni jen tak nepovede, vzhledem k tomu, že opoziční strany se od reformy hlasitě distancovaly.
V rukávu má ale italská premiérka druhé eso, které může kdykoliv zkusit. Pokud totiž reforma projde pouze nadpoloviční většinou, Meloni získá místo přesvědčování politiků možnost vyhlásit celostátní ústavní referendum.
Jestli takové referendum uspěje, nikdo neví. Pokud by se tak ale skutečně stalo, italskou demokracii budou čekat velmi temné časy. Pravděpodobně za hlasitého potlesku politiků ODS, Orbána, Le Pen a dalších evropských ultrakonzervativců, ostatně jak tomu bylo s vítězstvím nizozemského krajně-pravicového populisty Geerta Wilderse.
