Článek
Ceny energií stoupaly do absurdních výšin a kdekdo strašil černými scénáři o tom, jak se prý Unie rozpadne, všichni umrzneme a státy si rozhodně v energetice nebudou pomáhat. Praxe: stal se naprostý opak. Díky jednotnému evropskému postupu ceny energií klesly a EU i státy projevily velkou schopnost kreativity a spolupráce při hledání cest, jak se obejít bez ruského plynu. A do velké míry i bez uhlí, jak nakonec ukázal vývoj emisí z energetiky, které stouply jen minimálně.
Navzdory tomu, co hlásali prorokové apokalypsy, je totiž společný energetický trh něco, co je pro Evropskou unii typické. Společenství uhlí a oceli už je sice dávno minulostí, ale je dobré si připomenout, že to byla právě společná pravidla pro nakládání s cennými surovinami, okolo kterých se v poválečné Evropě začala rodit unikátní spolupráce, v níž teď pokračujeme. Pokud je nějaká oblast, ve které si státy opravdu už desítky let uvědomují vzájemnou provázanost, je to právě energetika, nakládání se zdroji a v posledních dekádách ve stále větším měřítku i ochrana životního prostředí a klimatu. Na tom nic nemění ani odchod Franze Timmermanse z Evropské komise, ani současné snahy mých konzervativních kolegů zamést pod stůl jakoukoliv agendu, která se životního prostředí jen náznakem dotkne.
„Zelené“ nástroje nejsou problém, ale řešení
Důraz na environmentální dopady, klima a udržitelnost ve skutečnosti není nový. Princip šetrného nakládání se zdroji, prevence rizik nebo odpovědnosti za znečištění se na obecné úrovni v energetice uplatňuje nejpozději od ropného šoku v 70. letech. Ostatně proto, že není rozumné pěstovat závislost na zdrojích, které brzo dojdou, nebo na nespolehlivých dodavatelích. Co je jiné, to je míra exaktnosti a závaznosti. Bez snížení emisí se s klimatickou změnou nevypořádáme. Ochrana klimatu tak přináší do energetiky nástroje, jak emise a další negativní externí dopady měřit a umenšovat, a to je skutečně rozdíl oproti gumovým proklamacím či akčním plánům, které dobře vypadají na papíře a v praxi se nikdy nerealizují.
Větší míra exaktnosti a transparence je pro evropskou energetiku jen dobře. Díky ní se usnadní digitalizace a s ní energetické úspory, otevře se prostor pro chytrá inovativní řešení.
Jak ukazuje studie think-tanku Bruegel, ze všeho nejvíc nám v současnosti chybí jasná, jednotně spravovaná a vykazovaná data. S nimi bychom mohli zvyšovat odolnost a udržitelnost naší energetické infrastruktury ještě rychleji. A v neposlední řadě by taková standardizace pomohla i vůči našim partnerům ze třetích zemí, což je v současné geopolitické situaci jednoznačně žádoucí.
Jak jinak totiž tlačit čínské, brazilské nebo americké firmy k omezování emisí? Než právě tím, že za ně budeme CO2 počítat a silou společného evropského trhu vyžadovat jejich férové nacenění? Pokud bychom nešli touto logickou, racionálně vysvětlitelnou cestou, dřív nebo později by Evropská komise nejspíš sáhla k nějaké formě ad hoc protekcionismu. Ať už kvůli konkurenceschopnosti evropského průmyslu, nebo kvůli obavám z toho, že v dodavatelském řetězci opět vypadne nějaký „šroubek“, bez kterého se v Evropě nevyrobí ani turbína.
Potřebujeme Evropu budoucnosti
Jenže protekcionismus tohoto střihu v současnosti opravdu nepotřebujeme. Chceme v dohledné době přijmout Ukrajinu do EU? Chceme dát smysluplnou ekonomickou perspektivu západobalkánským státům? Chceme být nadále schopní dělat věci jako Černomořskou obilnou dohodu nebo třeba dovážet levné obnovitelné zdroje energie ze středomořských a severoafrických oblastí? Pak je nutný alespoň základně otevřený evropský trh, jehož obchodní hranice jsou propustné za jasně definovaných podmínek (a ne tak, jak se zrovna někdo ráno podívá z okna). A tady se nám ty jasné a měřitelné údaje z oblasti životního prostředí, jako jsou třeba emise CO2, hodí mnohem víc než neproniknutelné polotajné smlouvy s Gazpromy všech barev a národností.
Loňská energetická krize nám ukázala, jak dobrý a výkonný nástroj jsme zdědili po předchozích generacích Evropanů. Současné uspořádání energetického trhu v EU má jistě svoje mouchy, ale nechybí nám porozumění, že v otázce základních potřeb musíme najít společnou řeč, přestat se opírat o mýty a chiméry a místo toho se naučit lépe počítat. V současné situaci navíc nemůžeme skončit na půdorysu současných evropských hranic. Náš systém musí fungovat tak, aby se v dohledné době dokázala zapojit už zmíněná Ukrajina, ale i výrobci a dovozci nových komodit, jako je třeba vodík. V těžkých časech je potřeba neztrácet hlavu a přemýšlet nad lepší budoucností. A to je úkol i pro současnou Evropskou komisi – bez ohledu na to, že jí za chvíli končí mandát.
