Článek
Seznam Zprávy minulý týden napsaly, že se na účtech za elektřinu objeví nová položka. Peníze z ní půjdou na nové elektrárny. Zní to jako technický detail v regulované složce ceny, kterých už tam pár je. Jenže tenhle je postavený jinak než všechny předchozí a stojí za to se u něj zastavit dřív, než se objeví na faktuře.
Jmenuje se to kapacitní mechanismus. Evropská komise ho Česku schválila v polovině července jako vůbec první svého druhu podle nového rámce pro státní podporu. Odhadovaný objem je 75 až 150 miliard korun rozložených do více let. Poplatek bude vybírat provozovatel přenosové soustavy ČEPS, jeho výši stanoví Energetický regulační úřad.
Za co se vlastně platí
Nejde o platbu za elektřinu. Jde o platbu za jistotu, že elektrárna bude k dispozici, i když zrovna nevyrábí. Stát nekupuje megawatthodiny, kupuje pohotovost.
Důvod je věcný a nemá smysl ho zlehčovat. Do konce příštího roku má skončit uhelných bloků o výkonu zhruba 1 900 megawattů a do prosince 2028 dalších 2 900. Evropské posouzení zdrojové přiměřenosti upozorňuje, že od roku 2028 mohou nastat hodiny, kdy české zdroje nepokryjí spotřebu. Někdo musí postavit zdroje, které pojedou jen v zimě a ve špičkách, a takové zdroje se z prodeje elektřiny nezaplatí.
Na uhlí to nepůjde, to je dobré říct rovnou: zdroje nad limit 550 gramů oxidu uhličitého na kilowatthodinu jsou z kapacitních mechanismů podle unijních pravidel vyloučené. Půjde hlavně o plyn, baterie a řízení spotřeby.
Otázka tedy nezní, jestli něco takového potřebujeme. Otázka zní, kdo to zaplatí a podle jakého klíče.
Klíč je špička
A tady začíná to zajímavé. Podle evropských pravidel se nejméně devadesát procent nákladů musí rozdělit podle spotřeby odběratelů v hodinách s nejvyšší cenou elektřiny - v rozsahu jednoho až pěti procent hodin roku. To je nanejvýš zhruba 440 hodin ze všech 8 760.
Zimní špička je předvídatelná. Spotřeba se v mrazech drží nad 9 500 megawatty od osmi ráno do osmi večer a vrcholí kolem šesté hodiny odpolední. To je chvíle, kdy se lidé vracejí z práce, rozsvítí, zapnou troubu a začnou vařit večeři. Podle propočtů Ekonomického deníku by cena v těchto hodinách mohla stoupnout o tisíc až dva tisíce korun za megawatthodinu.
Logika toho opatření je přitom naprosto pochopitelná: kdo umí odběr posunout, ať ho posune a ušetří. Kdo ho posunout nechce, ať zaplatí za to, že pro něj musí být připravená elektrárna. Trh v nejčistší podobě.
Jenže tahle logika předpokládá, že odběratel má na výběr.
Kdo posunout může
Fotovoltaických elektráren je v Česku připojených zhruba 239 tisíc, převážně na střechách rodinných domů. Vztaženo na čtyři a půl milionu domácností jde řádově o pět procent. Tepelné čerpadlo, které s akumulační nádrží dokáže topení skutečně přesunout mimo drahé hodiny, má zhruba pět a půl procenta domácností. Elektromobil, u něhož je nabíjení nejsnáz posunutelnou spotřebou vůbec, necelé jedno procento vozového parku.
Není to náhoda ani lenost těch ostatních. V bytových domech je 54 procent všech českých bytů. Tam střecha ani rozvody nepatří jednotlivci, ale společenství vlastníků nebo pronajímateli. Nájemník nerozhodne o ničem. I vlastník bytu potřebuje souhlas shromáždění a společnou investici. A výzkum Fakulty elektrotechnické ČVUT ukázal, proč se fotovoltaika drží u vyšších příjmů: instalaci musí člověk nejdřív celou zaplatit sám a dotace přijde až zpětně.
Rodina v paneláku, která v šest večer vaří a svítí, nemá co posunout. Její špičková spotřeba není volba. Je to život.
To je jádro problému. Opatření odměňuje flexibilitu, ale flexibilita v Česku dnes není otázka vůle. Je to otázka majetku. Konkrétně toho, jestli člověk vlastní střechu.
Devět z deseti domácností nemá čím měřit
A pak je tu druhá věc, o které se skoro nemluví, a která je podle mě vážnější.
Aby se dalo účtovat podle spotřeby v konkrétní hodině, musí ji někdo v konkrétní hodině změřit. K tomu je potřeba průběhové měření, tedy chytrý elektroměr. U největšího distributora ho má zhruba tři procenta odběrných míst. Napříč republikou se odhaduje kolem sedmi procent. V západní Evropě je to osmdesát až sto procent.
Zbytek, tedy zhruba devět z deseti domácností, se vyhodnocuje přes takzvaný typový diagram dodávky. To je statistický průměr. Operátor trhu vezme roční spotřebu z odečtu a rozpočítá ji do jednotlivých čtvrthodin podle modelového průběhu celé skupiny odběratelů.
Znamená to, že když taková domácnost v drahou hodinu spotřebu sníží, systém to nezaznamená. Přiřadí jí průměr.
Že to takhle nefunguje, uznává i samotný zákon. Novela energetického zákona účinná od začátku roku 2024 zakázala nabízet domácnostem bez průběhového měření spotové a dynamické tarify - právě proto, že dodavatel bez čtvrthodinových dat neví, kdy zákazník skutečně odebíral.
Plošná výměna elektroměrů u běžných domácností přitom potrvá zhruba do roku 2032. První dodávkové období kapacitního mechanismu začíná v listopadu 2030. Je tam tedy okno, ve kterém budou lidé platit poplatek navázaný na hodiny, které jim nikdo neměří.
Ministerstvo průmyslu zatím nezveřejnilo, jak to u těchto domácností spočítá. Jenže odpustit jim to nemůže - to by si chytrý elektroměr nenamontoval nikdo. Zbývají tedy dvě možnosti. Buď dostanou paušál, a pak to není motivace k ničemu, ale plošná daň. Nebo se jim přiřadí statistický průměr, a pak platí za chování, které jim nikdo nezměřil a které nemohou ovlivnit.
Není to hypotéza. Ve Flandrech, kde podobný poplatek zavedli, se odběratelům bez chytrého měřiče přiřazuje paušální špička dva a půl kilowattu. V Polsku platí domácnosti kapacitní poplatek paušálně podle pásma roční spotřeby. Nikde se to nedělá podle skutečnosti, protože to bez měření nejde.
A ještě jedna věc. Chytrý elektroměr si sice člověk může vyžádat sám, ale mimo pořadí ho to stojí kolem pěti a půl tisíce korun jednorázově a dalších patnáct set až dva tisíce ročně. Takže domácnost, která by se arbitrární částce chtěla vyhnout, si musí nejdřív koupit přístroj. Kdo na to nemá, platí dál podle domněnky.
Nedoplatky za energie u domácností s příjmem pod šedesáti procenty mediánu vzrostly z pěti a půl procenta v roce 2019 na třináct a půl procenta loni. Za celou populaci to přitom vypadá klidně, jsou to necelá tři procenta. Průměr tady lže a ti lidé, o kterých je řeč, se v něm ztrácejí.
Kdo to odhlasoval
Tohle není rozhodnutí Evropské unie. Unijní právo kapacitní mechanismus umožňuje - výslovně jako krajní řešení poté, co stát napraví selhání trhu - a klade na něj podmínky. Rozhodnutí zavést ho a nechat ho zaplatit odběratelům je české.
Zmocnění pro ministerstvo je v novele energetického zákona z června loňského roku, tedy ještě z minulého volebního období. Vlastní pravidla financování se do zákona dostávají teď, a to jako pozměňovací návrh k novele stavebního zákona. Předložil ho předseda sněmovního podvýboru pro energetiku Roman Kubíček. Sněmovna zákon schválila desátého července poměrem 88 ku 79 hlasů při potřebných 86. Teď je v Senátu.
Stojí za zmínku, co se veze ve stejném balíku: zúžení Rady Energetického regulačního úřadu z pěti členů na tři. Tedy ve chvíli, kdy tenhle úřad dostává pravomoc rozhodovat o desítkách miliard, se mu zmenšuje kolektivní vedení. Obojí prochází novelou stavebního zákona, bez samostatné rozpravy o energetice.
Mimochodem, regulovaná složka ceny letos klesla, protože podporu obnovitelných zdrojů převzal státní rozpočet. Kapacitní platba míří do téže složky. Rozdíl je v základu: podporu obnovitelných zdrojů platíme jako daňoví poplatníci, tedy zhruba podle příjmu. Kapacitní platbu zaplatíme jako odběratelé, tedy podle toho, jestli máme baterku.
Dvě otázky, které by měly padnout v Senátu
Neříkám, že by se kapacitní mechanismus neměl zavést. Bez nových řiditelných zdrojů se po konci uhlí neobejdeme a platit se za ně bude tak jako tak. Mám ale za to, že způsob, jakým se rozděluje účet, je politické rozhodnutí, ne technický detail - a že se o něm nemá rozhodovat v přílepku ke stavebnímu zákonu.
Před hlasováním v Senátu by proto měly zaznít dvě konkrétní otázky.
Za prvé: jak ministerstvo spočítá kapacitní platbu domácnostem, které nemají průběhové měření, tedy zhruba devíti z deseti? A dokud ho nemají, na základě čeho je vlastně platba oprávněná?
Za druhé: co Česko udělalo pro nápravu selhání trhu, než sáhlo po nejdražším nástroji, který unijní pravidla označují za krajní řešení? Kolik se investovalo do akumulace, řízení spotřeby a propojení sítí?
Na obě odpovědi mají lidé, kterým ta položka přistane na účtu, docela slušný nárok. Zvlášť ti, kteří s ní nemohou udělat vůbec nic.
