Článek
V pátek se v Černínském paláci konala tisková konference ministra zahraničí Petra Macinky o budoucnosti Českých center. Reportérka Deníku N Zdislava Pokorná se na ni nedostala. Žádost o akreditaci podala v předepsaném termínu, tedy do středečních čtyř hodin odpoledne. Zamítavá odpověď přišla z akreditační adresy ministerstva bez jasného zdůvodnění. Ministr později nepřímo potvrdil, že podnět vzešel od něj.
Vysvětlení, které nakonec zaznělo, stojí za doslovné ocitování. Úřad prý „v důsledku podpory názorové rozmanitosti“ bude občas pořádat tiskové konference pro alternativní média a konspirační blogy, na které pozve i Deník N.
Tomu se dá rozumět jediným způsobem. Ministerstvo si udělalo dvě kategorie novinářů a rozhodlo se, do které kdo patří.
Proč tady nefunguje obvyklá odpověď
Obvyklá odpověď zní, že jde o novinářku z „nepřátelského“ média a že si vláda smí vybrat, komu bude odpovídat. Ta odpověď v tomhle případě naráží na fakta.
Zdislava Pokorná je autorkou zjištění o bitcoinovém daru, který ministerstvo spravedlnosti přijalo od člověka odsouzeného za provozování drogového tržiště. Ta kauza v květnu 2025 stála funkci ministra spravedlnosti Pavla Blažka, tedy člena ODS ve vládě Petra Fialy. Dostala za to Cenu veřejnosti v Novinářských cenách, předtím Novinářskou křepelku a ještě dřív ocenění za mapování kauz z éry Miloše Zemana.
Teď se dlouhodobě věnuje hnutí Motoristé sobě a chtěla se ministra zeptat na policejní rozhodnutí v kauze údajných nenávistných výroků poslance Filipa Turka.
To je popis novinářky, která hlídá tu vládu, která zrovna vládne. Odkryla ministra předchozí vlády a ptá se na politika té současné. Přesně tak to má vypadat. Nálepka „opoziční aktivistka“ na to prostě nesedí a každý, kdo si dohledá tři roky její práce, to zjistí za deset minut.
Nejde o ni
Kdyby šlo jen o jednu novinářku a jednu tiskovku, byla by to epizoda. Problém je v tom, co se tím zavádí.
Tisková konference ministerstva není soukromá akce ministra. Je to způsob, jakým veřejná instituce plní informační povinnost vůči veřejnosti, a platí se z veřejných peněz. Ve chvíli, kdy si úřad začne vybírat, kdo na ni smí, přestává to být informování a stává se z toho distribuce přístupu podle přízně.
Předsedkyně Syndikátu novinářů Ivana Šuláková to shrnula přesně: zástupci státu nemají právo rozdělovat média na vhodná a nevhodná ani určovat, kteří novináři mají přístup k informacím veřejné instituce. Syndikát vyzval redakce k bojkotu akcí ministerstva a dodal varování, na které bych rád upozornil zvlášť: diskriminace jednoho média se příště může dotknout kteréhokoli jiného. Česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu doplnila, že tisková konference ministra není prostor pro vyřizování osobních účtů.
Stojí za pozornost, kdo se ozval. Nejsou to političtí oponenti. Jsou to profesní organizace novinářů, včetně těch, které s Deníkem N nemají nic společného. Vědí totiž, že precedens se nedá zavést jen na jedno médium.
A podruhé
Tohle se navíc nestalo poprvé. Deník N se nemohl zúčastnit už lednové tiskové konference téhož ministerstva. Tehdy se ozvali šéfredaktoři deseti českých médií a ministr na to reagoval ujištěním, že úřad přístup médií omezovat nebude.
Od toho ujištění uplynulo šest měsíců.
Co s tím
Nejde o zákon, který chybí. Rovný přístup k informacím veřejné instituce plyne z Listiny základních práv a svobod a stát tuhle povinnost zná. Evropská unie k tomu od loňského srpna má nařízení o svobodě médií, které členským státům zapovídá zasahovat do redakční nezávislosti; Česko s jeho promítnutím do vlastních předpisů mimochodem nabralo skluz. Ani nejlepší nařízení ale samo o sobě nezajistí, že úředník na akreditacích v pátek ráno klikne na „schváleno“.
Co pomáhá, jsou tři obyčejné věci. Psaná a zveřejněná akreditační pravidla, aby zamítnutí muselo mít důvod, který se dá přečíst. Povinné zdůvodnění každého zamítnutí. A vědomí, že se na to někdo dívá.
To poslední je právě to, co dělá Syndikát novinářů, Mezinárodní tiskový institut a redakce, které se ozvaly, přestože se jich to tentokrát netýkalo. Demokracie není zařízení, které běží samo. Je to soustava lidí, kteří si všímají, a institucí, které to snesou.
Ministr, který nesnese otázku, si má zvyknout. Ne vybírat, kdo ji položí.
