Článek
Od 31. července letošního roku má v celé Evropské unii platit, že výrobce musí opravit vybrané spotřebiče i po skončení zákonné odpovědnosti za vady. Týká se to praček, sušiček, myček, chladniček, mobilních telefonů, displejů nebo datových úložišť. Oprava má být za přiměřenou cenu a v přiměřené lhůtě a výrobce ji nesmí odmítnout jen proto, že do přístroje předtím sáhl jiný servis.
To datum nebylo překvapení. Směrnice o společných pravidlech podporujících opravy výrobků byla přijata v červnu 2024, ještě v době mého mandátu v Evropském parlamentu, a hlasoval jsem pro ni. Členské státy pak měly dva roky a měsíc na to, aby ji převedly do svého práva.
Česko to nestihlo.
Kde zákony jsou
Do českého práva směrnici převádějí dva vládní návrhy. Zákon o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku předložila vláda Sněmovně 11. prosince 2025, novelu zákona o ochraně spotřebitele a občanského zákoníku o tři dny dřív. Oba prošly prvním čtením 25. března, oba projednal hospodářský výbor a u obou proběhlo druhé čtení 24. června.
Pak se to zastavilo. Oba jsou ve třetím čtení a ani jeden ho nestihl. U zákona o opravě výrobku stojí v evidenci Sněmovny, že ho garanční hospodářský výbor neprojednal; u novely se koncem června zpracovaly pozměňovací návrhy a dál se nepokračovalo. Senátu nebyl postoupen ani jeden, ve Sbírce zákonů nejsou. Lhůta mezitím uplynula.
Na tom není nic dramatického ani skandálního. Zákony se zdržují běžně a ani jeden z těch dvou není politicky sporný - prošly prvním i druhým čtením, aniž by se kolem nich strhla debata. Právě proto ale stojí za to říct nahlas, co to znamená, protože se to nedozvíte odnikud jinud.
Co to znamená pro člověka s rozbitou pračkou
Kolem toho data se objevila řada textů v duchu „od 31. července máte právo na opravu“. V Česku to zatím není pravda a je užitečné vědět proč.
Když stát nestihne převést směrnici do svého práva, může se jí občan dovolávat vůči státu a jeho institucím. Vůči soukromé firmě ne. Soudní dvůr to potvrdil už v roce 1994 ve věci Faccini Dori a od té doby na tom trvá: směrnice sama o sobě nemůže ukládat povinnosti jednotlivci, tedy ani výrobci pračky. Kdo se dnes u výrobce dovolá opravy s odkazem na evropskou směrnici, nemá se o co opřít.
Zbývají dvě cesty a obě jsou pro běžného člověka nepoužitelné. Soud má vykládat existující české právo v souladu se směrnicí, což je slabá pomoc tam, kde české právo tu povinnost vůbec nezná. A stát odpovídá za škodu, kterou opožděnou transpozicí způsobil - jenže vymáhat po státu náhradu za neopravenou myčku nikdo nebude.
Prakticky tedy platí: dokud zákony neprojdou, je právo na opravu v Česku informace z evropského tisku, ne nárok.
Co se tím odkládá
Změna, kterou by běžný člověk poznal nejdřív, je jedna věta v občanském zákoníku. Dnes můžete vytknout vadu, která se na věci projeví do dvou let od převzetí. Novela k tomu přidává odstavec: byla-li vada odstraněna opravou, je ta doba tři roky.
Zní to jako detail, ale mění to úvahu na obou stranách pultu. Když po opravě běží ochrana o rok déle, přestává být oprava pro prodejce tou nevýhodnější variantou, kterou je lepší obejít výměnou za nový kus. A zákazník, který dnes váhá, jestli má věc vůbec reklamovat, dostane důvod opravu preferovat.
Stojí za tím i docela obyčejná ekonomika. Opravny jsou drobné živnosti a menší firmy rozeseté po celé republice. Peníze za opravu zůstávají v místě, kde se oprava dělá, na rozdíl od peněz za nový spotřebič. Francie zavedla povinný index opravitelnosti už v roce 2021 a rozšířila ho směrem k trvanlivosti, právě proto, že vidí obojí naráz - míň odpadu i práci, která nejde přesunout jinam.
Co s tím
Oba zákony leží pár kroků od konce. Chybí u nich třetí čtení, pak Senát a podpis. Nic z toho není spor o hodnoty, je to fronta v pořadu schůze.
Za sebe bych čekal dvě věci. Aby Sněmovna oba návrhy dotáhla na nejbližší schůzi, klidně i za cenu přeskládaného programu. A aby ministerstvo průmyslu řeklo, kdy pravidla reálně nabudou účinnosti, protože výrobci, prodejci i opravny se na to potřebují připravit.
Zpoždění o pár týdnů samo o sobě nikoho nezabije. Horší je, že o něm skoro nikdo neví - včetně lidí, kteří si právě teď čtou, že od 31. července mají právo, které v Česku zatím nemají.
