Článek
Pár dní před summitem NATO v Ankaře se v Česku nemluví o obraně, o Ukrajině ani o tom, jak udržet alianci pohromadě. Mluví se o tom, kdo poletí, kdo usedne na české křeslo a kdo bude u večeře. Zkusme se na to podívat očima občana, který tu zemi platí: jakou přidanou hodnotu mu tahle pře přináší? Upřímná odpověď zní žádnou.
Spor, který se opakuje
Připomeňme si ho stručně. Prezident Petr Pavel zastupoval Česko na posledních summitech NATO - ve Vilniusu, ve Washingtonu i loni v Haagu. Vláda Andreje Babiše to letos vidí jinak a trvá na tom, že delegaci má vést premiér. Když koncem června rozhodla, že prezident do delegace nepatří, obrátil se Pavel na Ústavní soud s kompetenční žalobou; ten obratem nařídil, aby mu byla účast umožněna. Že je to ostuda, přiznává i sám premiér, který varuje, že kvůli sporu „budeme známí po celém světě“.
A není to nový žánr. Polsko zažilo skoro identickou scénu v roce 2008. Za kohabitace premiéra Donalda Tuska a prezidenta Lecha Kaczyńského vypukl spor o to, kdo reprezentuje zemi na summitech, a vyvrcholil v Bruselu epizodou, které se dodnes říká „spór o krzesło“, spor o křeslo - protokolárním chaosem o to, kdo sedí na polském místě a kdo kam patří na společné fotografii. Trvalo roky, než se obě strany naučily vystupovat koordinovaně.
Stojí za to nevidět v tom jen domácí trapas. Je to symptom. A nemoc leží jinde, než se zdá.
V čem je ta nemoc
Proč se vůbec můžeme hádat o to, kdo „reprezentuje zemi“ na summitu? Protože Evropa do aliance nevstupuje jako jeden hráč, ale jako téměř tři desítky samostatných států, z nichž každý si řeší vlastní křeslo, vlastní hlas a vlastní protokol. NATO je dodnes uspořádané jako struktura, která stojí vedle Evropské unie a nezávisle na ní - jako paralelní bezpečnostní patro nad kontinentem, který se jinak postupně integruje.
A právě tahle paralelnost tu hádku plodí. Dvacet sedm zemí u jednoho stolu znamená dvacet sedm příležitostí přít se o to, kdo za koho mluví. Spor o jedno české křeslo je jen miniatura téhož problému ve velkém.
Přestaňme si lhát
Někdo by to měl říct nahlas: tahle paralelní struktura není řešení, je to ta potíž. Potřebujeme Evropu, která svou obranu řeší sama a jedná se Spojenými státy jako rovný s rovným - ne jako sbor juniorů, kteří se před vstupem do sálu dohadují o pořadí.
Reforma, o které mluvím, proto nezní „méně summitů“. Zní: pojďme integrovat evropskou část NATO do Evropské unie. Aby evropskou obranu zastřešovala EU - se společným rozhodováním, společným velením a jedním křeslem - a aby aliance se Spojenými státy byla tím, čím by spojenectví mělo být: partnerstvím dvou rovnocenných stran. Evropy na jedné, Ameriky na druhé.
Ať je to jasné: tohle není odchod z NATO ani vyhánění Američanů. Je to opak rozkladu - je to dospění. Tak jako Spojené státy jednají s každým pevným spojencem jako jeden partner s druhým, měla by i Evropa mít jeden hlas, který jejím jménem mluví. Silnější evropský pilíř NATO neoslabí. Udělá z něj spojenectví, které drží i ve chvíli, kdy se nálada ve Washingtonu otočí.
Proč to dává smysl právě malé zemi
Mohlo by se zdát, že zemi velikosti Česka se hodí spíš svět mnoha malých hlasů, ve kterém se snáz schováme. Je to naopak. Čím je struktura roztříštěnější, tím víc se o nás rozhoduje jinde a bez nás. Naše bezpečnost je dnes vydaná napospas dvěma věcem, které neovlivníme: tomu, kdo zrovna vyhraje americké volby, a tomu, jestli se doma Hrad s vládou dohodnou, kdo poletí. Ani jedno není základ, na kterém se dá stavět reálná obrana a bezpečnost.
Evropa s vlastní obranou tohle mění. Naše bezpečnost by stála na struktuře, kterou spolurozhodujeme a ve které máme své pevné místo - ať se ve Washingtonu děje cokoli. To je pro malou zemi nesrovnatelně bezpečnější svět než ten dnešní.
Zpátky do Ankary
Spor o to, kdo povede delegaci, za pár dní nějak skončí - dohodou, verdiktem soudu, v nejhorším případě „pravou výsadkářskou“ při slavnostní večeři u stolu. Ale je to malá ochutnávka velké otázky, kterou před sebou tlačíme roky: chce Evropa zůstat sborem rozhádaných hlasů, které se přetahují o křesla, nebo se stát hráčem, který má křeslo jedno a ví, co s ním?
Já vím, kterou odpověď bych volil. A vím, že čím dřív ji zvolíme, tím dřív přestane být důležité, kdo poletí do Ankary - protože poletí za nás za všechny.
