Článek
Vláda usnesením číslo 172/2026 přesouvá protidrogovou agendu z Úřadu vlády pod jednotlivá ministerstva - politiku závislostí pod resort zdravotnictví, a to k prvnímu červenci. Zaměstnanci Strakovy akademie kvůli tomu vyhlásili historicky první stávku, do protestu se zapojilo kolem šedesáti lidí. Adiktolog Viktor Mravčík varuje, že za přesunem může být tlak na návrat k prohibici. A přesně o tom je řeč: o tichém kroku od pomoci zpátky k zakazování. Stojí za to si připomenout, jak takové kroky končí.
Lekce, kterou jsme měli umět už sto let
V roce 1920 zakázaly Spojené státy alkohol. Záměr zněl ušlechtile - skoncovat s opilstvím a zločinem. Výsledek byl pravý opak. Lidé pít nepřestali, jen si pití začali kupovat od pašeráků. Trh, který do té chvíle patřil hospodám, se přes noc přesunul do rukou gangů. Pojem organizovaný zločin v Americe prakticky neexistoval, dokud ho prohibice nestvořila: Al Capone a chicagské podsvětí na ní vybudovali impéria. Počty vražd v zemi vzrostly ze 7,2 na 9,7 na sto tisíc obyvatel. Po třinácti letech Amerika zákaz zrušila jako prokazatelné selhání.
Poučení je prosté a platí dodnes. Zákaz nezruší poptávku, jen rozhodne o tom, kdo ji obslouží - jestli lékaři a sociální pracovníci, nebo dealeři. A nelegální zboží je vždycky špinavější a nebezpečnější než to, na které dohlíží stát.
Co funguje - a my to máme
Česko se vydalo opačnou cestou a vyplatilo se to. Už od roku 1992, na evropské poměry velmi brzy, u nás funguje síť výměny injekčního materiálu a substituční léčba. Princip se jmenuje snižování rizik: cílem není předstírat, že drogy zmizí, ale chránit zdraví a životy a držet uživatele v kontaktu s pomocí.
Čísla jsou výmluvná. HIV se mezi injekčními uživateli drog drží kolem 0,2 procenta - jeden z nejnižších podílů v celé Evropě. Počet úmrtí spojených s drogami máme dlouhodobě hluboko pod evropským průměrem, který se pohybuje kolem 22 mrtvých na milion obyvatel. Tohle není náhoda ani národní povaha. Je to výsledek odborné, věcné politiky, kterou nám zbytek Evropy spíš závidí. Během těch pěti let v Evropském parlamentu jsem se drogové politice věnoval opravdu hodně a vím, jak často česká praxe sloužila jako příklad, ne jako varování.
Důkaz, který přišel z Portugalska
Kdo si myslí, že tvrdší ruka pomáhá, ať se podívá na Portugalsko. Na přelomu tisíciletí na tom byla země nejhůř v Unii - nejvíc nemocných AIDS kvůli drogám, prudce rostoucí počty mrtvých. V roce 2001 udělala radikální krok: přestala uživatele trestat a začala s nimi zacházet jako s pacienty, ne jako se zločinci. Co následovalo, je dnes učebnicový příklad. Úmrtí z předávkování klesla o více než osmdesát procent - z 369 ročně na pouhých 30. Počet nových nákaz HIV mezi lidmi, kteří si drogy píchají, spadl z víc než tisíce případů na několik desítek.
Žádný zázrak, jen důsledná politika postavená na důkazech místo na hesle „drogy jsou zlo, tak je zakažme“.
Krok špatným směrem
A do téhle situace přichází česká vláda s opačným signálem. Přesun protidrogové agendy pod jediný resort není administrativní detail. Adiktologie totiž zdaleka není jen medicína - velkou částí je sociální a terénní práce, kontaktní centra, streetwork, programy, které žádná zdravotní pojišťovna neproplácí. Právě proto agenda léta patřila pod nadresortní koordinaci, která propojovala zdravotnictví, sociální věci, školství i justici. Pod jedním ministerstvem tahle vazba mizí.
Zapadá to do širšího obrázku. Vláda souběžně ohlásila osmnáct opatření „proti drogám“ a zpřísňování pravidel. Jednotlivě to může vypadat neškodně. Dohromady je to ale pomalý obrat od snižování rizik zpátky k represi - tedy ke krabici, na které je velkým písmem napsáno Prohibice a kterou už jednou celý svět otevřel a zase zavřel.
Navíc se to celé děje bez vážné odborné debaty a přes stávku lidí, kteří tomu rozumí. I premiér přiznal, že ho to „mrzí“ - a přesto to udělal.
Neopakujme chybu, kterou jiní zaplatili za nás
Máme doma systém, který funguje, šetří peníze i životy a který si jiní teprve pracně budují. Bylo by trestuhodné ho vyměnit za starou ideologii, o které dějiny dávno rozhodly. Experti radí jasně: zachovat nadresortní koordinaci, přijmout adiktologický zákon a zajistit přechodné financování mimo rozpočet zdravotnictví.
Al Capone je nejdražší učebnice prohibice, jakou kdy někdo napsal. Studovali jsme ji sto let. Byla by ostuda zapomenout, co v ní stojí - že drogu sice zakázat můžete, ale poptávku po ní ne. Můžete jen vybrat, kdo ji bude mít na starosti. A my jsme si jednou moudře vybrali lékaře a sociální pracovníky. Nezahazujme to.
