Sankce proti Rusku jsou děravější než cedník. Tisíce ruských firem stále získávají veřejné zakázky

Evropská unie plánuje k výročí Putinovy invaze na Ukrajinu už desátý sankční balíček proti Rusku. Tentokrát se má mimo jiné týkat vývozu ruských diamantů nebo omezení spolupráce v oblasti jaderného paliva.

Je úžasné sledovat, jak se všechny jednotlivé členské státy dokázaly od počátku války až na pár občasných výjimek sjednotit a prakticky vytvářet na běžícím páse nové sankce proti Moskvě. Zároveň jsme jako Evropa dále a znovu dokázali – naše pomoc Kyjevu neutichá. A sankce fungují. Znatelné snížení nebo přímo zákaz dovozu ruských surovin včetně plynu a ropy aktuálně posílá ruský rozpočet, a tedy i zdroj financování války, do masivního deficitu.

Přes to všechno bychom se ale měli na chvilku pozastavit a ohlédnout se za sebou, jestli jsme skutečně byli schopni všechny ty sankce za ten poslední rok plně vymáhat. Rázem totiž zazní nepříjemná odpověď – ani omylem.

Ať už jde o složitou identifikaci samotných sankciovaných společností, nebo vymáhání kvůli řadě šedých zón vlastnictví, většina důvodů neúspěšného zavedení sankcí je spojena nedostatkem potřebných informací, podle kterých by se daly vymáhat.

Získat přesný přehled o tom, na koho se vlastně protiruské sankce doopravdy vztahují, je dosavadní problém, se kterým se nepotýká pouze Česká republika, ale celá Evropa. Seznam se navíc markantně rozrostl po schválení pátého sankčního balíčku, kdy byly z příjmu veřejných peněz vyloučeny firmy kontrolované z Ruska. Největší koncentrace takových firem se podle průzkumu nachází právě v České republice, Německu, Velké Británii nebo třeba Lotyšsku.

V České republice navíc společnost objevila 22 rizikových firem s podezřením na řízení z území Ruska, které nadále pobírají evropské dotace. Vedle nich ještě uvádí tři rizikové dodavatele nadlimitních zakázek, jmenovitě stavební firmu STRABAG. Společnost totiž sice tvrdí, že jejímu majiteli, ruskému oligarchovi Děripaskovi, zamezila přístup k penězům – Děripaska ale přesto nadále zůstává akcionářem firmy.

Největším problémem pro identifikaci potenciálních sankcionovaných firem představují především právě rozsáhlé vlastnické struktury. Více jak 33 % identifikovaných vazeb má délku 3 a více firem a společností, které tak ideálně maskují návaznost na Rusko.

Zpravidla tak platí, že čím delší tyto vlastnické struktury jsou, tím těžší je pak odhalit, kdo je opravdovým skutečným vlastníkem. Nástroje pro kontrolu vlastníků v místních rejstřících, ať už jsou jakkoliv skvělé, proti takto postavenému problému nedokážou nijak vzdorovat a jsou ve značné části neefektivní.

Výsledkem obecného chaosu ohledně vlastnických struktur nakonec je, že prakticky nikdo, ať už ze strany soukromých, nebo veřejných subjektů, netuší, jestli společnost, se kterou jedná, je skutečně na některém ze sankčních seznamů. Ruské společnosti tak i nadále vesele získávají tendry, a dokonce i dotace, aniž by někdo proti nim hnul prstem.

Pro vysvětlení považuji za důležité zmínit, že za výslednou implementaci sankcí a dohled nad jejich dodržování jsou doposud zodpovědné jednotlivé členské státy EU. Evropská unie sice sankce navrhuje a schválí, je už ale na jednotlivých vládách, jestli je hodlají dodržovat.

To platí i například u zmrazování majetku ruských oligarchů. Zatímco země jako Belgie nebo Itálie loni v létě přistupovaly k sankcím zodpovědně a Evropské komisi přiznaly už zmražení ruského majetku o hodnotě kolem 11 miliard eur, státy jako Španělsko nebo Řecko místo uvedení hodnoty zmraženého majetku pouze zveřejňují jména zabavených jachet a luxusních nemovitostí. Země jako Maďarsko jsou doposud k vymáhání sankcí navíc velice skeptické.

Řešení takové situace proto musí být více evropské. Už řadu let navrhuju vytvoření Úřadu EU pro boj proti praní špinavých peněz, který by měl pravomoc dohlížet na dodržování sankcí Evropské unie i v členských státech. Sám návrh prosazuji jakožto stínový zpravodaj – za cílem ho prosadit v novém evropském balíčku proti praní špinavých peněz.

Systém sankcí se v Evropě s přibývajícím časem zlepšuje. V České republice s Piráty tlačíme na transparentnost veřejných účtů a jdeme vstříc zveřejňování vlastních výdajů. Prosadili jsme tak například vlastní obdobu Magnitského zákona, který poskytuje možnost zavést vlastní národní sankce vůči zahraničním společnostem a cizincům, kteří se dopustili vážných protiprávních jednání. Toho můžeme dosáhnout pouze tehdy, pokud majetky a společnosti takových cizinců známe.

V celoevropském měřítku je ale jasné, že potřebujeme přitvrdit. Sankce už máme, teď je ještě umět správně vymáhat. Potřebujeme nutně zavést celoevropský přehledný veřejný rejstřík skutečných majitelů firem a společností. Některé členské státy už využívají systém Arachne, který shromažďuje data o konečných příjemcích evropských peněz. Když úředník ví, komu skutečně patří firma, která si žádá o dotace, tak snadněji posoudí, jestli nehrozí střet zájmů nebo podvod. To samé by se mělo aplikovat i v případě objevení vztahů na Rusko nebo sankcionované osoby.

To by mohlo být dosaženo v novém balíčku zákonu proti praní špinavých peněz, který se podobným dceřiným firmám a vlastnickým strukturám věnuje. Bohužel, ne všechny členské státy se zákonem inspirují.