Článek
Jde o EPH, Energetický a průmyslový holding Daniela Křetínského, která provozuje třetí „nejšpinavější“ elektrárnu v EU.
Pro kontext se hodí nějaké základní srovnání. ČEZ vloni dosáhl provozního zisku přes 130 miliard korun, EPH přes 100 miliard korun. ČEZ odvede státu okolo 100 miliard korun, EPH podle svého tvrzení asi 10 miliard korun (a celkem do evropských rozpočtů přes 50 miliard korun). Je to dané jednak tím, že se do „ČEZích“ odvodů započítává i dividenda, a jednak prostě tím, ve kterých zemích mají obě společnosti umístěné své provozy. (Mimochodem, Křetínského firma EP Commodities, která se měla údajně přesouvat kvůli zavedení windfall tax, má pořád sídlo v Česku).
Energetické společnosti v Česku
Elektrárny ČEZu nepochybně znáte (včetně Dukovan a Temelína), ale slyšeli jste někdy o elektrárně Boxberg nebo Jänschwalde? Právě ty vlastní a provozuje česká EPH v Německu. Konkrétně Boxberg je podle údajů ze systému EU ETS elektrárna s třetí nejvyšší emisní zátěží v Evropě. Českou EPH tak řadí na úroveň polské státní PGE a německé RWE (trojpísmenné zkratky jsou evidentně mezi energetickými firmami populární).
Právě tyhle tři skupiny – RWE, PGE a EPH – totiž dohromady odpovídají za 30 % všech emisí z evropské energetiky. Roční emisní stopa každé z nich je cca 70-75 Mt ekvivalentu CO2, což odpovídá takovému Rumunsku (nebo třeba situaci, kdy by všichni obyvatelé Litoměřic každý den létali první třídou z Prahy do New Yorku a zpět). Rozdíl mezi nimi je v tom, že zatímco PGE i RWE své uhelné elektrárny v Polsku a Německu mají historicky, česká EPH je v posledních letech skupuje.
Tak se stalo, že nám v Česku vyrostla firma s opravdu evropským významem, o které se tu v souvislosti s energetikou nebo dekarbonizací až tak moc nemluví. Úspěšné české podniky jsou samozřejmě dobrá věc, obecně hlavně kvůli tomu, že přináší inovace a dobrá pracovní místa. Otázka je, jestli něco z toho platí i pro EPH.
Jak upozornila nedávná studie platformy re-set, klíčem jejího úspěchu je totiž sázka na fosilní byznys (nejen uhlí, ale i ruský plyn) a dost možná i na to, že státy budou ochotné vyplatit nějaké ty kompenzace a dotace, aby své emisně náročné elektrárny modernizovala nebo zavřela. Ono to navíc není tak, že by holding neinvestoval i do obnovitelných zdrojů nebo třeba do akumulace energie – ty samozřejmě staví a provozuje taky. Ale ukazuje zkrátka „zajímavý“ způsob kapitalizace emisně náročných elektráren skrze veřejnou podporu. Je otázka, jestli to není vlastně to naše proklínané „dotační podnikání“, jenom v celoevropském rozměru.
Bylo by prima, kdyby Česko dokázalo Evropě nabídnout něco lepšího než cynický byznys s uhlím v časech klimatické změny. Otevřenost vůči „dotačnímu podnikání“ se nám navíc může brzo vymstít. Hlavní politické proudy v Evropě vnímají klimatická opatření a snižování emisí jako společný projekt, do kterého každý přispívá, jak umí. Je to brané jako společná hodnota, kterou všichni bereme vážně. Pokud se ukáže, že si někdo ze společných hodnot dělá výhodný byznys a jinak je má jen jako trhací kalendář, může taky rychle skončit jako Orbán – sám, závislý na Putinovi a s rekordními dluhy na krku.
