Článek
Začněme u chleba. Detektivové z Národní centrály proti organizovanému zločinu navrhli obžalovat pekárnu Zelená louka z koncernu Agrofert a dvě fyzické osoby kvůli podezření z dotačního podvodu. Šlo o sto milionů korun z veřejných peněz na „inovační“ linku na toastový chléb. Háček je v tom, že podle evropského auditu o žádnou inovaci nešlo - prakticky stejnou linku provozovala už od roku 2013 německá firma Lieken, která rovněž patří do Agrofertu. Dozor nad případem převzal Úřad evropského veřejného žalobce, obžalovaným by v případě prokázání viny hrozilo pět až deset let. Policie zatím zaplombovala majetek pekárny za zhruba osmadevadesát milionů.
Zní to skoro tragikomicky. Ale je to jen jeden viditelný kamínek v mnohem větší mozaice.
Není to jeden toast
Kauza pekárny totiž nestojí osamoceně. Evropská komise ve dvou auditech, v letech 2019 a 2021, dospěla k jednoznačnému závěru: Andrej Babiš je ve střetu zájmů. Přestože svůj holding vložil do svěřenských fondů, podle auditorů je dál fakticky ovládá - jmenoval jejich správce a může je odvolat, takže přes fondy ovládá i Agrofert a má přímý ekonomický zájem na jeho úspěchu. Proto jsou podle Komise všechny dotace, které firmy z holdingu dostaly od února 2017, kdy začal platit zákon o střetu zájmů, v rozporu s pravidly.
Nejde o drobné. Jen z jednoho fondu se mělo vracet kolem 283 milionů, s dalšími pochybeními přes 451 milionů. A pro představu o měřítku: jen v roce 2018 načerpal Agrofert na dotacích skoro 1,8 miliardy korun. Letos v červnu Komise znovu potvrdila, že část dotací zatím proplácet nebude, dokud Babišův střet zájmů neprověří. Osmadvacet dceřiných firem holdingu bylo vyzváno, ať podporu z let 2017 až 2021 vrátí dobrovolně. Odmítají.
Kdo to nakonec zaplatí
A tady přichází ta nejméně vtipná část. Když Evropská komise odmítne dotace proplatit, neznamená to, že o peníze přijde Agrofert. Stát totiž může vyplácet dál - jen na vlastní náklady. Když mu Brusel evropskou část neuhradí, ten rozdíl nezmizí. Zaplatí ho český rozpočet. Tedy my všichni. Stamiliony, které doputovaly k jednomu holdingu, se tak mohou proměnit ve stamiliony chybějící ve školství, ve zdravotnictví nebo na platech.
A teď k té suverenitě
Možná si vzpomínáte na slovo, které tu poslední dobou zní pořád dokola, kdykoli se mluví o Evropě. Suverenita. Nesmíme prý přijmout euro, nesmíme poslouchat Brusel, musíme si hájit svou svrchovanost.
Jenže podívejme se, co taková suverenita znamená v praxi. Neznamená to, že o tom, kam potečou peníze z vašich daní, rozhodujete vy, občané. Znamená to, že o tom rozhoduje ten, kdo zrovna vládne - a v tomhle případě může veřejné peníze nasměrovat k firmám, které sám ovládá a z jejichž zisku má prospěch. To není svrchovanost lidu. To je svrchovanost mocného sáhnout si do společné kasy.
A všimněte si, kdo v téhle kauze hájí veřejný zájem. Ne domácí úřady, které dotace vyplácely dál. Hájí ho evropský auditor a evropský žalobce - tedy přesně ty instituce, které máme podle zastánců „suverenity“ poslouchat co nejmíň. Když pak Brusel řekne dost, neoznačí se to za ochranu českého daňového poplatníka, ale za vměšování. Jako by ztrátou suverenity nebylo rozkrádání veřejných peněz, ale to, že na něj někdo posvítí.
Komu mají sloužit veřejné peníze
Pravidla o střetu zájmů nejsou byrokratická šikana. Existují přesně proto, aby ten, kdo rozhoduje o veřejných penězích, z nich zároveň netěžil. Když se obcházejí přes svěřenské fondy a porušení se odmítá napravit, není to projev síly státu, ale jeho slabosti.
Za pět let v Evropském parlamentu jsem se ochraně evropských peněz a boji proti jejich zneužívání věnoval zblízka - a vím, že nezávislá kontrola není nepřítel, ale pojistka. Skutečná suverenita totiž neznamená, že si mocný může dělat, co chce. Znamená, že občané přes průhledné a kontrolovatelné instituce rozhodují, kam jdou jejich peníze. Toast za sto milionů je jen připomínka, jak draho nás vyjde, když na tenhle rozdíl zapomeneme.
