Článek
Ve třech obcích západně od Brna teče voda z kontejneru. Domašov, Rudka a Říčky mají prázdný vodojem, asi čtrnáct set lidí si musí vodu odebírat z přistavených nádrží a před použitím ji převařit.
Nestalo se to bez varování. Dobrovolný svazek obcí Domašovsko vyhlásil 30. července maximální úsporná opatření ve spotřebě. Výzva se podle jeho předsedy nesetkala s pochopením, spotřeba se nesnížila a zásobníky se vyprázdnily úplně. Teploty přes devětatřicet stupňů v následujících dnech situaci nezlepšily.
Pět set kilometrů na západ se ve stejném týdnu ukázala ta samá porucha v průmyslovém měřítku. U Kaubu, úzkého místa na Rýně nedaleko Koblenze, klesla splavná hloubka na pětadvacet centimetrů a vyrovnala rekord z roku 2018. Plně naložená nákladní loď tam potřebuje metr a půl. Lodě proto plují dál, jen z pětiny naložené, takže je na stejný objem nákladu potřeba čtyři až pět plavidel místo jednoho. Přeprava tankerem z Rotterdamu do Karlsruhe zdražila ze 45 eur za tunu na konci června na zhruba 150 eur na konci července. Thyssenkrupp kvůli chybějící vstupní surovině mírně omezil výrobu ve vysoké peci v Duisburgu.
Obě zprávy se objevily jako zajímavost o počasí. Ani jedna to není. Obojí je účet za rozhodnutí, které nikdo nikdy vědomě neudělal: za předpoklad, že voda bude, protože vždycky byla.
Tři plány a jeden nevyslovený předpoklad
Řeka jako dopravní cesta. Rýn je nejvytíženější vnitrozemská vodní cesta v Evropě a letos předvedl, co se stane, když v něm není voda. U nás se v pravidelných cyklech vrací projekt splavnění Labe a plavební stupeň u Děčína. Nechci ten spor otevírat v jednom odstavci. Jedna otázka je ale legitimní: s jakými průtoky ta dokumentace počítá a z jakých let jsou ta data? Pokud je odpověď „z dlouhodobých průměrů“, je zastaralá.
Voda jako chladivo. Maďarsko poprvé za čtyřiačtyřicet let provozu odstavilo celou jadernou elektrárnu Paks, protože Dunaj neměl dost vody na chlazení. Rumunsko přesměrovávalo vodu k elektrárně Cernavoda. Francouzské reaktory v horkých týdnech rutinně snižují výkon. My mezitím plánujeme nové bloky v Dukovanech.
Tohle není protijaderný argument, mám jádro rozhodně radši než uhlí. Je to otázka na projekt: jaký hydrologický scénář je v jeho dokumentaci, co se stane v roce, kdy nebude platit, a kdo v takovém létě zaplatí náhradní elektřinu.
Voda pro půdu. Za březen a duben letošního roku spadlo v Česku v průměru dvaatřicet milimetrů srážek. Je to nejméně od začátku měření v roce 1961 a necelých čtyřicet procent dlouhodobého normálu. Podle Moniky Hlavsové z týmu InterSucho chybí dnes v půdě čtyřicet až šedesát milimetrů vody, a musel by je doplnit vsakující se vytrvalý déšť, ne přívalová srážka, která po vyschlé půdě jen odteče.
Tady žádný dramatický den nepřijde. Hladina v tocích, nádržích, vrtech i studních klesá pomalu a výsledek se ukáže až ve výnosech a potom v cenách v obchodě. Jeden vydatný podzim nevrátí to, co ubývalo deset let.
Proč to politika nevidí
Každý z těch tří plánů se dělá jinde. Doprava na jednom ministerstvu, energetika na druhém, zemědělství na třetím. A každý si potichu předpokládá vodu, kterou ke svému fungování potřebuje. Nikdo přitom nemusí prokázat, že jsou ty tři předpoklady splnitelné současně.
S vodou se zachází jako s prostředím, ne jako se zdrojem, který má rozpočet. Debata o suchu se pak točí v kruhu kolem symbolické otázky, jestli stavět, nebo nestavět přehrady.
Domašovsko k tomu dodalo nejlevnější možnou lekci a stojí za to si ji zapsat: výzva k dobrovolným úsporám není plán. Když vodojem stačí na tři dny, není nástrojem apel na spoluobčany, ale rozhodnutí, které mělo padnout před deseti lety.
A stojí za připomenutí, kdo tu výzvu vlastně měl naplnit. Domácnost napojená na obecní vodovod nemá druhý zdroj, nemá vlastní vrt a nemá, jak vodu recyklovat. Když ji vyzvete k úsporám, může přestat zalévat. Víc neumí, i kdyby chtěla.
Co s tím
Zadržování vody v krajině - v půdě, v mokřadech, v krajinných prvcích, ve způsobu hospodaření na polích a v lesích - není romantická alternativa k betonu. Je to jediná skupina opatření, která zvyšuje, kolik vody v zemi zůstane. Přehrada vodu přemístí a umožní ji vypustit dál do toku, krajině nad ní už nepomůže. Zeleň, půda a voda nejsou nadstavba, jsou infrastruktura, stejně jako vodovod nebo silnice.
Buďme ale poctiví v tom, co to umí. Zadržování vody v krajině nedoplní vodojem na Domašovsku tenhle týden, nezachrání vysokou pec v Duisburgu tenhle srpen a neochladí reaktor. Rozhoduje o něčem jiném: jestli tuhle debatu povedeme v roce 2050 s o pětinu menším množstvím vody, nebo s o dvě pětiny menším.
Ke dvěma věcem bych se rád dostal konkrétně.
První: každá velká infrastrukturní investice, která na vodě závisí, by měla veřejně uvést svůj hydrologický předpoklad v číslech a k němu plán pro situaci, kdy nebude platit. Ne formulaci, že „odolnost bude řešena“, ale kubíky, teploty a jméno toho, kdo nese náklad, když voda nedoteče. Platí to pro plavební stupeň i pro jaderný blok, a v menším měřítku pro každý obecní vodovod.
Druhé: přestaňme vydávat za politiku to, že se plocha pro zrychlené povolování větrných elektráren zmenšila na jedenáct procent území. Vítr a fotovoltaika jsou jediné velké zdroje, které chladicí vodu nepotřebují vůbec. Ve vysychající zemi to není ideologická preference, to je technika.
Sucho jsme si zvykli přijímat jako výstrahu, kterou si přečteme a odklikneme. Ono je to ale zadání. A odpověď na něj se nepíše ve výstraze na tři dny dopředu, ale v projektech, které mají vydržet šedesát let.
