Článek
Klimatická změna se u nás pořád probírá jako spor o hodnoty. Minulý týden ale přestala být tématem na debatu a stala se provozním problémem energetiky. Ne za třicet let, ne v modelu. Teď, u sousedů, na účtu za elektřinu.
V pátek 31. července padl teplotní rekord pro tento den na 108 ze 171 českých stanic, které měří aspoň třicet let. V Plzni-Bolevci naměřili 39,4 stupně. Absolutní rekord letos padl už 28. června v Doksanech, 41,9 stupně. Od pondělí přichází další vlna veder s teplotami k devětatřiceti stupňům a Český hydrometeorologický ústav varuje před rozvojem hydrologického sucha a před vysokým rizikem požárů.
To všechno je zatím jen počasí. Zajímavější je, co dělá s technikou.
Řeka, která nestačí chladit reaktory
Maďarská jaderná elektrárna Paks vyrábí téměř polovinu maďarské elektřiny. Minulý týden jela na polovinu výkonu, 950 megawattů místo obvyklých zhruba dvou tisíc, a provozovatel oznámil úplné odstavení všech čtyř bloků. Za dvaačtyřicet let provozu se to nestalo. Důvodem není porucha ani stáří reaktorů. Důvodem je Dunaj, ve kterém je málo vody a ta, co v něm zbyla, je moc teplá na to, aby reaktory uchladila. V Bratislavě klesla hladina na nejnižší hodnotu od začátku měření v roce 1876.
Maďarský premiér Péter Magyar vyzval velké odběratele i domácnosti, aby mezi pátou a desátou večer omezily spotřebu. Odhadovaná ztráta se pohybuje kolem tří miliard korun měsíčně.
Není to ojedinělý případ. Kvůli nízké hladině odstavila blok i rumunská Cernavodă, která normálně dodává zhruba pětinu rumunské elektřiny. Ve Francii jsou tři reaktory odstavené a u dalších osmi je snížený výkon. Švýcarsko hlásí totéž.
Jaderná elektrárna je tepelný stroj a tepelný stroj potřebuje chladit. Když ubývá voda v řekách, ubývá i výkon. To není argument proti jádru. Je to informace o tom, že jádro není na klimatické změně nezávislé, přestože se přesně takhle často prodává.
Doma zatím chladíme. Ne však navždy
Buďme přesní: Dukovany ani Temelín dnes provoz kvůli suchu neomezují. Mají chladicí věže, takže spotřebují mnohem méně vody než elektrárny s průtočným chlazením, a ČEZ uvádí, že kvůli hydrologické situaci nikdy omezovat nemusel. To je dobrá zpráva a nemá smysl s ní strašit.
Zajímavější je, co ČEZ plánuje pro nové bloky. Pro dva reaktory, které má v Dukovanech postavit korejská KHNP za 407 miliard korun, se už s chlazením vodou z řeky Jihlavy nepočítá jako s dostatečným řešením. Projekt míří ke kombinaci vodního a suchého chlazení, tedy k chlazení vzduchem. Jinými slovy: firma, která ty bloky staví, sama počítá s tím, že řeka na ně za jejich životnosti nemusí stačit.
A pak je tu čas. První nový blok v Dukovanech má být hotový v roce 2036. Sucho a vedra jsou tady letos.
Odpověď vlády: jedenáct procent
Ve stejném týdnu, kdy se odstavoval Paks, schválila vláda vymezení akceleračních zón, tedy území, kde se dá povolování obnovitelných zdrojů zkrátit z běžných deseti let zhruba na rok.
Původní závazek vůči Evropské unii zněl na 2 685 kilometrů čtverečních. Vláda schválila 297. To je jedenáct procent. Ze 110 vytipovaných lokalit jich zůstalo 61, z toho 49 pro vítr, a patnáct z nich bylo ještě zmenšeno. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček to označil za „minimalistickou variantu“.
Stojí za to dodat, proč nezůstalo nula. Za nesplnění závazku hrozil Česku postih deseti miliard korun z Národního plánu obnovy. Zóny tedy nevznikly proto, že by je vláda chtěla, ale proto, že by jejich úplné zrušení bylo drahé.
Připomeňme, z jakého základu se to osekává. Vítr pokrývá v Česku zhruba jedno procento výroby elektřiny, loni to bylo 0,85 %. Instalovaný výkon je 371 megawattů. V roce 2025 přibylo pět nových větrných elektráren o celkovém výkonu 13 megawattů, letos zřejmě nepřibude ani jedna. V sousedním Polsku dělá vítr kolem čtrnácti procent výroby, v Rakousku také kolem čtrnácti. Průměr Evropské unie je zhruba dvacet procent.
Přitom ani nemluvíme o nějakém neomezeném potenciálu. Studie Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd počítá ve své konzervativní variantě s 6,2 terawatthodinami ročně do roku 2040, tedy asi desetinou tuzemské spotřeby. Ani té desetiny se současným tempem nedosáhneme.
Obce mají pravdu v procesu, ne ve věci
Starostové dotčených obcí hrozí žalobami a bylo by laciné je z toho vinit. Mají pravdu v jedné podstatné věci: o zóně ve svém katastru se dozvěděli z hotového návrhu. Stát zvolil územně plánovací postup tam, kde samosprávy čekaly jednání předem. Ministerstvo pak vypořádávalo třináct a půl tisíce připomínek, což je přesně to, co se stane, když se s lidmi mluví až na konci.
Řešení není turbíny obcím vnutit. Řešení je udělat to tak, jak to funguje v Rakousku a Dánsku: obec je spoluvlastníkem, ne hostitelem. Podíl na výrobě, podíl na výnosu, hlas v projektu od prvního dne. Kde tohle chybí, je odpor obcí racionální reakce, ne tmářství.
Co z toho plyne
Nejde o to postavit vítr proti jádru. Jde o to, že energetická strategie, která sází skoro všechno na jeden zdroj s dodáním v roce 2036 a s rostoucí závislostí na vodě v řece, není odolná strategie. Je to sázka.
Rozumný postup vypadá jinak. Diverzifikovat, protože zdroj, který vypadne kvůli suchu, a zdroj, který vypadne kvůli bezvětří, nevypadnou ve stejnou chvíli. Stavět akumulaci, aby výkyvy nedopadaly na síť. Povolovat rychle a férově, s obcemi jako partnery, ne jako s překážkou. A dodělat konečně chytré měření, protože bez něj nemá většina domácností jak na cokoli z toho reagovat.
Klimatická změna nám nedává čas na ideologické spory o to, který zdroj je ten správný. Bere nám možnosti jednu po druhé, a to i ty, o kterých jsme si mysleli, že jsou na počasí nezávislé. Odpovědí na to nemůže být jedenáct procent.
