Článek
Višňová na Příbramsku minulý týden v referendu odmítla výstavbu větrné elektrárny. Sto sedmdesát dva hlasů proti, devadesát pro, závazně. Pár dní předtím vládní zmocněnec pro klima Filip Turek ustoupil od pozměňovacího návrhu, který měl zvednout minimální vzdálenost větrníků od obydlí z pěti set na devět set metrů. Dvě zdánlivě nesouvisející zprávy, ale dohromady dávají jeden vzkaz: česká větrná energetika se nikam neřítí, ona se zadrhává. A stojí nás to víc, než si připouštíme.
Vítr, který nemáme - a sousedé ano
Začněme měřítkem. Větrné elektrárny u nás pokrývají kolem jednoho procenta spotřeby elektřiny. Průměr Evropské unie je sedmnáct až dvacet procent. Nejsme bezvětrná země, jsme zem, která svůj vítr nechává ležet ladem. Podle studie Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd by vítr mohl do roku 2040 dodávat 6,2 terawatthodiny ročně, tedy zhruba desetinu naší spotřeby - v optimistické variantě až třetinu. Mezi lety 2014 a 2020 přitom v Česku nevyrostla prakticky žádná nová větrná elektrárna.
To není detail pro nadšence do obnovitelných zdrojů. Provozovatel přenosové soustavy ČEPS varuje, že s útlumem uhlí může Česko v nejbližších letech ztratit energetickou soběstačnost a z vývozce elektřiny se stát čistým dovozcem. Otázka tedy nezní, jestli budeme stavět nové zdroje, ale jaké - a jestli to budou naše, nebo cizí kilowatthodiny.
Levnější proud, ne dražší
Kolem větru se drží houževnatý mýtus, že zdražuje elektřinu. Opak je pravda, a dá se to spočítat. Vítr má nulovou cenu paliva, takže na trhu vytlačuje drahé plynové zdroje, které jinak určují konečnou cenu. Ekonomové tomu říkají efekt pořadí nasazení zdrojů a měřili ho i u našich sousedů: v Německu, jehož trh je s tím naším propojený, stlačil rozvoj obnovitelných zdrojů velkoobchodní cenu zhruba o patnáct eur za megawatthodinu. Ve Španělsku by bez větru byly ceny zhruba o osmnáct procent vyšší.
Každá větrná elektrárna postavená v Česku tedy nezdražuje - tlačí cenu dolů a tu úsporu pocítí každá domácnost i firma.
Nezávislost, kterou nezdraží žádný konflikt
Zatímco tohle píšu, v Hormuzském průlivu znovu létají rakety a drony. Propojení mezi Perským zálivem a cenou v české zásuvce není přímé - nepálíme v elektrárnách ropu. Vede ale přes plyn: geopolitické otřesy zvednou cenu plynu a ten v rozhodující chvíli určuje cenu elektřiny. Evropa ročně pošle za dovoz fosilních paliv kolem pěti set miliard eur, často do zemí, na jejichž stabilitě nemáme jak nic změnit.
Domácí vítr je proti tomuhle pojistka. Je to kilowatthodina, kterou nezdraží žádný konflikt na druhém konci světa, protože její palivo je zadarmo a fouká tady. Zkušenost se závislostí na ruském plynu jsme zaplatili draho. Bylo by chytré si z ní něco odnést.
Lidé vítr nezakazují. Ale nerozhodujme o nich bez nich
A teď k tomu nejdůležitějšímu, protože tady se obvykle uvažuje úplně špatně. Češi větrné elektrárny většinově podporují. Průzkum agentury Focus z letošního jara ukázal podporu u 63 procent lidí - a co je pozoruhodné, většinovou i mezi voliči ANO, SPD a Motoristů. Omezovat vítr chce jen každý osmý. Druhý průzkum, od STEM/MARK, došel k podobnému číslu: 56 procent pro, 23 proti.
Jak to tedy, že Višňová řekla ne? Tentýž průzkum to vysvětluje. Když se větrník staví do pěti kilometrů od domova, podpora klesá a tábor odpůrců sílí. A klíč k tomu, jak to dopadne, je jinde: 42 procent lidí by k souhlasu pohnul přímý finanční přínos, 31 procentům by stačil příjem do obecního rozpočtu. Skalních odpůrců, které nepřesvědčí nic, je patnáct procent - tedy menšina.
Višňová proto není důkaz, že lidé vítr nechtějí. Je to účet za proces, který je obešel. Když se akcelerační zóny pro větrníky nakreslí bez konzultace s obcemi a investor přijde s hotovou věcí, není divu, že obec sáhne po jediném nástroji, který jí zbyl - po referendu, kterým řekne ne.
Spolumajitelé, ne přihlížející
Z toho plyne docela jasný recept, a je v souladu s tím, kam v energetice směřovat. Vítr ano - patří k tomu, jak se dostaneme k 35 procentům elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2030. Ale ne bez zapojení místních lidí.
Za prvé, povolování je potřeba zrychlit - dnešní lhůty jsou samy o sobě bariérou. Za druhé, a to je důležitější, hlas obce patří do rozhodování od začátku, ne až do petice po stavbě. A za třetí, lidé v okolí turbíny z ní musí mít hmatatelný prospěch: levnější elektřinu, příjem do obecní pokladny, podíl v komunitní energetice. Rozdíl mezi „někdo nám sem něco postaví“ a „postavíme si vlastní zdroj“ je celý rozdíl mezi referendem proti a souhlasem pro.
Plošné limity na vzdálenost ten problém neřeší, jen ho zabetonují. Turekův ústup od devíti set metrů je proto dobrá zpráva - ale je to jen to, že jsme nepřidali další překážku, ne že bychom konečně otevřeli dveře. Vítr v Česku nerozjedeme tím, že lidi přehlasujeme. Rozjedeme ho tím, že z nich uděláme spolumajitele.
