Zavedení čtyřdenního pracovního týdne je nevyhnutelné. Otázkou je, jak moc Česko zůstane pozadu

Jak ale rozptýlit pochybnosti, že dojde ke zdražení zboží a služeb, firmy budou muset nabrat víc zaměstnanců, kterých je už teď na pracovním trhu nedostatek, a klesne množství odvedené práce?

Potřeba vytvořit systém opakujících se dní vznikla už několik tisíc let před naším letopočtem, kdy se lidé začali za účelem směny zboží setkávat na trzích. V řídce osídlené krajině však trvala cesta na trh i několik hodin nebo dní, a bylo tak nutné tento den sjednotit. Tak vznikl týden: „tržní den“ nebo „tentýž den“. Číslo sedm pak pochází nejspíš z Babylonie, kde se tehdejší božstva promítala do sedmi viditelných nebeských těles: Slunce, Měsíce a pěti hvězd. Sedmidenní týden byl pak v naší křesťanské kultuře ustálen především díky biblickému obrazu stvoření světa za sedm dní, ze kterého vychází i staletá praxe šesti dní práce a jednoho dne odpočinku.

S myšlenkou pětidenního pracovního týdne přišel ve 20. letech 20. století továrník a průkopník v manufakturní výrobě aut – Henry Ford. Zjistil, že produktivita práce při 48 hodinách týdně je jen nepatrně vyšší oproti 40 hodinám. Zápal a energie, kterou jsou však zaměstnanci schopni do práce vložit po dvou dnech volna, je pak nesrovnatelně větší oproti pouze volné neděli. Věřil také, že by se lidem měla nechat co největší volnost v tom, jak svůj mimopracovní čas trávit. To inspirovalo další průmyslníky po celém světě k postupnému zavádění kratších pracovních týdnů, placeného pracovního volna (dovolené) a dalších, dnešním pohledem, standardů.

Revoluci v pracovní době v tehdejším Československu přinesl rok 1968. Českoslovenští ekonomové tento přechod připravovali od začátku 50. let a po zavedení osmihodinové denní pracovní doby v roce 1918 byl asi největší revolucí ve světě práce. K jeho uvedení do praxe docházelo postupně, kdy pracovní soboty byly nejprve ponechány jednou za 14 dní – až vymizely úplně. Tehdy jsme předběhli i některé západní státy jako Rakousko, kde stejný zákon vešel v platnost až v 70. letech.

Ekonomická katastrofa se nestala a nestane se ani teď

Přestože nyní se nad prací od pondělí do pátku nikdo nepozastaví, její zavádění provázely v podstatě obdobné obavy, jako dnes provází debatu nad čtyřdenním pracovním týdnem. Přitom právě z této minulé tranzice bychom se mohli poučit, že se žádná ekonomická katastrofa nestala, zatímco psychický i fyzický stav zaměstnanců se po všech stránkách nesrovnatelně zlepšil.

Jednou z největších obav bylo, že klesne množství odpracované práce, což zdraží zboží a služby. A že právě kvůli tomu bude nutné najmout více zaměstnanců, což ve výsledku přenese náklady na zaměstnavatele. Tento pohled nicméně vychází z předpokladu, že vykonaná práce práce je stejně efektivní během prvního dne pracovního týdne jako během posledního, a stejně tak v průběhu pracovního dne, což samozřejmě není pravda. K nejefektivnějším patří několik prvních hodin práce, jak můžeme vidět i u klasického nástroje ekonomů: produkční funkce. Poslední hodiny v práci patří k těm nejméně efektivním, stejně jako konec pracovního týdne. Snížení počtu odpracovaných hodin týdně tak rozhodně nesníží množství odvedené práce přímo úměrně.

Zaměstnanci? Zaměstnavatelé? Nebo snad stát? Odpověď je poměrně jednoduchá: Pokud se systém dobře nastaví, nebude třeba doplácet nic, jelikož náklady a zisk se vyrovnají. V případě, že zkrácení pracovního týdne přinese zlepšení fyzického i psychického stavu zaměstnanců, sníží se tak náklady na krátkodobé i dlouhodobé pracovní absence, stejně jako se odlehčí zdravotnickému a sociálnímu systému. Dále, pokud se zvýší průměrná produktivita práce, sníží se v přepočtu náklady firmy na jednoho zaměstnance. Vysokou cenu nákladů na provoz kanceláří pro zaměstnance si mnoho firem uvědomilo i během covidu, kdy se veškerá práce, u které to jen bylo možné, přesunula do onlinu a lidé pracovali z domova, kde náklady na údržbu svého pracovního místa nesli oni sami.

Snížení počtu pracovních hodin navíc zvýší zaměstnanost, a to jednak tím, že více srovná pracovní příležitosti pro muže a ženy, které jsou stále nesrovnatelně zatíženy péči o děti a domácnosti. Jednak také tím, že tato změna přiláká do zaměstnání i lidi, kteří by kvůli časové náročnosti raději zůstali bez příjmů nebo pobírali delší dobu finanční podporu státu. V důsledku tak stát získá více peněz na daňových odvodech a bude méně utrácet za sociální podporu.

Průmysl 4.0 – digitalizace a automatizace výroby s tím spojená proměňuje trh práce. Vše je nyní umocněno pokročilými nástroji umělé inteligenci, což můžeme sledovat v přímém přenosu. Neustále navíc přibývá pracovních míst mimo průmyslové obory, které navíc vyžadující mnohem více takzvané měkké dovednosti (soft skills). Jako třeba schopnost vyjednávat a řešit konflikty nebo pracovat v multidisciplinárním týmu.

Pandemie nám v posledních letech ukázala, jak důležitá je psychická i fyzická pohoda. Téma, které bylo ještě před deseti lety v podstatě tabu, je dnes, konečně, v centru pozornosti. Objem práce se obecně sice zmenšuje, nicméně doba odchodu do důchodu se prodlužuje.

Jak ukázaly rozsáhlé studie v zemích EU, existuje také velký rozdíl v oficiálně odpracovaných hodinách („na papíře“) a skutečně odpracovanou dobou, která v případě v případě přesčasů zpravidla nebývá proplacena. To je samozřejmě systematický problém, který by bylo třeba řešit samostatně, nicméně i tomu by čtyřdenní pracovní týden do značné míry pomohl.

Lidé by pak v neposlední řadě získali volný čas pro sebe, rodinu, koníčky, vzdělávání, sport, zkrátka na cokoliv, čím by chtěli svůj mimopracovní čas trávit. Péče o domácnost a děti je v současné době stále mnohem více na bedrech žen, které často po osmi hodinách v práci čeká ještě „druhá směna“ doma. Získat zkrácený úvazek přitom ještě stále na mnoha místech není běžnou praxí. Skokového narovnání příležitostí a postavení mužů a žen na pracovním trhu tak můžeme docílit i touto cestou.

V Evropě existuje nespočet firem, především na západ od nás, které již kratší pracovní týden zkušebně zavedli, třeba technologická firma Buffer nebo Bolt v San Franciscu. V Evropě je ale jednoznačně premiantem Island, který během let provedl rozsáhlé testování kratšího pracovního týdne.

První ze dvou pokusů se odehrál pod záštitou hlavního města Reykjavík v letech 2014 až 2019, druhý byl pak přímo vládní aktivitou a probíhal v letech 2016 až 2021. Zúčastnili se jich zaměstnanci různých státních pracovišť, jako jsou například místní správa hlavního města, centra pro ochranu dětí, mateřské školy nebo nemocnice. Zapojeným zaměstnancům byla zkrácena pracovní doba ze 40 na 36 nebo 35 pracovních hodin týdně bez jakéhokoliv krácení mezd. Celkem se těchto pokusů zúčastnily téměř tři tisíce pracovníků, což tvoří 1,3 % ekonomicky aktivního obyvatelstva Islandu.

Z výsledků těchto dvou střednědobých studií vyplynulo, že zkrácení pracovního týdne se nikterak nepodepsala na produktivitě zaměstnanců (v některých případech údajně produktivita dokonce vzrostla) a zároveň se zlepšila celková spokojenost zapojených účastníků. Ti ve svých výpovědích po ukončení studie uváděli, že se po zavedení zkráceného pracovního týdne cítili v práci mnohem více pozitivně naladění a šťastnější.

Naše ekonomika je do značné míry závislá na průmyslu, a to zejména na tom automobilovém. To je sice něco, co bychom do budoucna chtěli rozhodně změnit, nicméně musíme si přiznat současný status quo. Česko je stále montovna, přesto že má díky skvělému výzkumu a vývoji, nespočtu start-upů a úspěšných podnikatelů rozhodně na víc. Jak tedy transformovat pracovní pozice, které fungují na směnný provoz, a to ať už jde o „Škodovku“ nebo směny v nemocnicích či sociálních službách?

Podobnou otázku samozřejmě řešili ekonomové i továrníci před sto lety, kdy Henry Ford přišel se svou převratnou myšlenkou. Jednou z možností je změnit třísměnný provoz na čtyřsměnný a směny delší než 6 hodin (jak je v současném systému nastaveno pro směny delší než hodin 8) platit jako přesčasy. V podstatě všechny pilotní projekty zavedení kratšího pracovního týdne potvrzují, že efektivita i kvalita odvedené práce znatelně vzrostla ruku v ruce se spokojeností zaměstnanců.