Článek
Z prahu nacházejícího dne se usmívá naděje a radost… Ale…
Vytrvat o něco déle a objeví se kouzlo okamžiku
Každý večer si dělám takovou denní inventuru, třeba jen v bodech… jaký jsem měla den, jak mi bylo po těle, jaké jsem měla myšlenky a pocity. Pro závislého je to dobrý pomocník. Pomocník pro zachycení případných spouštěčů. A také sebe uklidnění a příprava na další den. Ano, jako abstinující alkoholik jsem zvládla další den a čeká mě další.
Během těch tří let, co abstinuji, jsem měla několik krizí a to až tak, že jsem nebyla schopna vyjít ven z bytu. Tam bylo bezpečno a já se bála, že když vylezu, tak podlehnu. I to se někdy může stát… Jedno ráno jsem se už po probuzení necítila dobře, ale připravila jsem se do práce, tak jako vždy a oblékla, obula… v kabátě si sedla na židli v předsíni a rozplakala se… pak jsem si chvilku nadávala a že to nic není, že to bude v pohodě. Nic se přeci neděje a vyrazila do práce… den uběhl… večer jsem na sebe byla pyšná, jak jsem to zvládla, ale strašně vyčerpaná a po běžných věcech v domácnosti jsem si šla lehnout.
Druhý den se to opakovalo… zvládla jsem i třetí… ale čtvrtý den jsem už volala o dovolenou, že mi není dobře… pak další den a další den ještě dovolenou… a pak už jsem šla k lékaři a zůstala doma. Prospala jsem několik dní. Říkala jsem si, tak týden, že zůstanu doma a pak, že zase půjdu do práce. Ale naplánovat si můžete cokoli…
To, co jsem prožívala o samotě, sama se sebou, bylo zpytování svědomí. Bojovala jsem uvnitř sebe. Co dělám špatně… začala jsem se propadat a uzavírat se… pocit zbytečnosti, zoufalství… sebelítosti… (vím, všichni něco prožíváme). Pořád ten našeptávač v hlavě. Věděla jsem jen, že to musím vydržet, že když nepodlehnu, tak to přestane a já se pomalu uklidním a bude to zase dobré.
Ale bojovala jsem statečně a zase vylezla ven. Nedá se slovy popsat, co se v člověku odehrává, jako byste byli rozerváni na malé kousky, které k sobě nepasují, prostě do sebe nezapadají. A i když se je snažíte různě poskládat, tak ale vidíte, jako byste se dívali na film, vidíte sami sebe, jak sedí u těch kousků a zoufale se snaží z toho vytvořit obraz.
Diagnóza (autor Mili, malba akrylem)
V tehdejší době jsem sice měla adiktoložku, ale bylo zjevné, že mi to nebude stačit, že potřebuji ještě něco jiného. Tyto stavy, dnes už pojmenovatelná diagnóza, jako smíšená úzkostně depresivní porucha, se objevily právě díky abstinenci. Vlastně jsem je měla již od mala, ale začaly se projevovat až v léčebně a nebyly ještě tak zjevné. Asi to dělalo prostředí a kolektiv a opora terapeutů, sestřiček a lékařů. Ale jak jsem začala žít sama a chtěla jsem žít úplně jako všichni ostatní, tak se to zhoršovalo. Nakonec mi psychiatr řekl, že bych měla mít nějakého terapeuta/terapeutku, ale finančně je to dost nákladné. Doporučil mi oslovit svojí zdravotní pojišťovnu a zkusit požádat o pomoc. Tu jsem oslovila, ta mi poslala seznam a já jsem si sama vybrala. Vypadalo to, že je vše na dobré cestě, ale musela jsem si nějakou dobu počkat, a tak jsem ještě přes pojišťovnu mohla pracovat s jejich programem modulů „Bludný kruh úzkosti“… vydržela jsem a začala docházet na terapii. Krok za krokem jdu dál…
Kousek se posunu. Nechci úplně zabředávat do svého soukromí, ale i situace a starosti mají vliv na stavy, které jsem prožívala… ale jen okrajově… dostala jsem se do insolvence, ne úplně vhodný výběr partnera, třeba i období vánoc…více se pije, více vůní, více spouštěčů, ne úplně dobře fungující rodinné vztahy…
Všichni prožíváme a vnímáme z vnějšku podněty, které se do nás usazují… na někoho to působí více, na někoho méně. Každý máme jiné starosti. Já bych však chtěla říci…nesrovnávejte se s ostatními, jestli jsou vaše nebo jeho starosti menší nebo větší, jestli jsou horší… i to nás učili i v léčebně… jaký máme mít přístup ke své závislosti.
I já jsem z počátku měla pocit, že na tom nejsem tak zle, když jsem si vyslechla příběhy jiných. Problém je v tom, že pokud se budete srovnávat, tak ten svůj nebudete chtít řešit a časem na tom může být člověk ještě hůř a začne si říkat, kdybych tenkrát…
Nepodceňujte opakující se emoce a pocity, které cítíte, vnímáte, které vás trápí. Vy jste na prvním místě.
A osobně bych to doporučovala každému, dělat si, když ne denní, tak průběžně, inventuru svého života. Je v tom cosi… zvláštního. Když si na to zvyknete, postupně zjistíte, že některé věci jdou lépe, mění se i váš přístup k některých situacím. A je to výborný pomocník, když se rozhodnete změnit nějaký návyk… to už je na vás, jaký vás napadl jako první… myslím, že se vykouzlil na některých tvářích mírný úsměv???
Zkuste třeba si týden nestěžovat… a uvidíte, co se s vámi začne dít a co se začne dít i okolo vás. Já jsem se naučila si nestěžovat v léčebně. Tam jsem byla čtyři měsíce a nestěžování mi tak nějak zůstalo. A to mě vedlo k dost velké pokoře… a pokora je v životě důležitá.
„Uvědomit si lidské utrpení a neztratit radost.“ (Tage Danielsson)
A abyste si nemysleli, že žiji jenom v depresích, tak příště třeba o radosti, motivaci…
Hezké dny přeji a opatrujte se,
Mili
