Článek
Vydat se cestou pokojného bojovníka a na té cestě potkat Sokrata jako Dan Milmann. Nebo Richard Bach, který měl svého racka Johnatana Livingstona a létání. Exupéry, Malého prince. Hermann Hesse, Stepního vlka či Demiána nebo Sidharthu. Malíř Hieronymuss Bosch měl své skřety, které mu vylézaly z pod rukávu, když maloval, a tak obrazům dodával to, co vnímal a cítil. Robert Fulghum měl postel a Už hořela, když si do ní lehal. Ještě mě napadá Steven King, ten dokázal rozpoutat peklo v jedné malé vesničce jedním prodavačem, který měl krámek „Nezbytné věci“ a každý vždy odešel přesně s tím, co si vždycky přál a chtěl, i když neměl potřebnou sumu peněz… jen za malou službičku, a tak dokázal zmanipulovat každého, dokázal to, že každý začal pochybovat o ostatních a dokonce i sám o sobě, kým tedy je, byl… Víme vlastně dnes, kdo a jací doopravdy jsme? Jaké role a masky nosíme, nejsme na tom tak trochu závislí? A víte, koho každý den potkáváte v zrcadle?
Plyne čas a já si procházím svou vlastní proměnou (nebojte, vím, že si všichni něčím procházíme) a více si začínám uvědomovat sama sebe a své masky. Masky, které na sebe bereme a sundáváme skoro celý život… takže vlastně jsme ve světě maškar a náš život je jeden velký „maškarní ples“… to je boží… ale jo, proč ne. Vždyť přeci, když si nasadím masku, jsem to já, nebo to nejsem já? Někdy si ale myslím, že je užitečné, nutné, shovívavé, ohleduplné, rozumné, masku nasadit. Asi vždy s ohledem na danou situaci. Řekněme tedy, že jsou masky užitečné a neužitečné. A ty neužitečné… faleš, přetvářka, pomlouvání, nám škodí. A sami sobě ubližujeme. Čím? Kolikrát to třeba nejsme my, a tak hrajeme, ale kdyby to byla hra a byly hry veselé, groteskní, poučné a naučné… kdyby kdyby kdyby… to neexistuje… protože je to tak, jak to je… a jsme, jací jsme… Ale víme doopravdy, jací jsme?
Kdy v průběhu dne se k sobě nebo k ostatním chovám se soucitem a laskavostí?
Jaké masky jsem nosila a sundala! Ten proces probíhá uvědomováním si sebe samotné. Jak žiji sama, po léčebně, a snažím se a pracuji na svém uzdravování. A teď nemyslím svou kostru, orgány a svaly, i když to do jisté míry s tím také souvisí, ale hlavně svého ducha a svou duši, mysl a své srdce. Celá léta jsem byla pohlcena tím, že musím… že pořád něco musím… když něco někdo chtěl, tak snad to i přednesl, abych měla volby, ale nakonec… zase jsem musela a to proto, aby ten druhý nebyl smutný, aby se nenaštval, neurazil, že se mnou už do konce života nepromluví, co si o mě bude škaredého myslet a bude mě pomlouvat a co si pak budou myslet ti ostatní, nechci se s nikým hádat… Bože, to je jak vlna tsunami. A kde jsem já… Já, co bych si taky něco přála, něco malého, třeba jen prostě být a malovat, a zpívat si a tančit a smát se a plakat. Jen pohladit a obejmout. A není to o tom, že bych neměla prožít smutek, bolest a zklamání, ale kde jsem se v tom všem ztratila? Měla jsem na sobě tolik masek… byla jsem tak pyšná, namyšlená a sobecká. Chtěla jsem být tak dobrá, aby na mě byli okolo pyšní. Bála jsem se udělat chybu. Přišly okolní vlivy a začala jsem se v tom všem topit. Nepřipouštěla jsem si, že bych mohla mít problém. Najednou jsem nevěděla, kdo jsem. Nevěděla jsem, kdo je to, ta v zrcadle, když jsem se na sebe podívala a pak už jsem to nevěděla ani ráno. A pití se stalo nejlepším přítelem a společníkem. Kdy jsem opustila sama sebe? Kdy jsem se rozhodla žít ve lži? A proč jsem najednou dostala strach? Teď, když bych si měla vzpomenout… vlastně doopravdy netuším.
Počátek byl asi v době dětství. Učili nás, jak se máme chovat k ostatním. Ale učili nás také, jak se máme chovat sami k sobě? Vybavuji si to a tu větu známe asi všichni… Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě. Ano, asi souhlasíme. Nebo? Je to doopravdy tak? Řekněme, že jsem se snažila vždycky chovat k ostatním opravdu tak, aby mi nikdo neubližoval, nebyl na mě ošklivý, byl hodný, dobrý, laskavý a asi bych mohla pokračovat… Protože já jsem se přeci tak k ostatním chovala…
V dětství nám asi nejvíc záleželo na tom, jak nás ocení rodiče, učitelé, kamarádi okolo nás. To byl asi náš největší svět, ve kterém jsme žili. A řekněme, že to nám dalo nějaké základy, jak bychom se měli chovat. Pak se přidala společnost… A zjistili jsme, že ona věta… Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě… že, není někdy úplně tak pravdivá. Já jsem například měla uložené, že když to tak není, tak jsem asi něco udělala špatně já! A aby to nějak fungovalo, tak jsem se omlouvala, i když jsem neměla za co… Já jsem si přála jenom, aby mě měl někdo rád. Když jsem byla malá, tak to byli maminka s tatínkem a pak sestry… A vlastně už tenkrát jsem dostala strach, ale ještě jsem tomu nerozuměla. Strach, že zklamu, je nebudu dostačující, že mě nepřijmou. Já jsem totiž jiná. A asi jsem nikdy nerozuměla tomu, že musím pořád něco hrát a nějak se přetvařovat. Já vím, řeknete si, zase jedna, která bude všechno svádět na dětství, rodiče a dobu. Ne, nic takového. Jen bych chtěla připomenout, že kdyby nebylo dětství… Ale jací jsme byli jako děti? Zkuste si vzpomenout… zkuste si vybavit, když jsme dnes ve společnosti a třeba se bavíte o tom, jaká je dnešní doba, jaké jsou dnešní děti… co tam hned naskočí… to já, když jsem byl… stejně se ohlížíme na to, jací jsme byli, jaké to bylo a na to občas zapomínáme. Kým tedy dnes jsme. Když se na sebe podíváte do zrcadla, koho tam vidíte…
Masky a závislost. Jsme závislí na tom, co si o nás kdo myslí. A protože takoví třeba nejsme, tak nasadíme masku, ale má to háček. Staneme se tím. Staneme se tou maskou. Časem ji nakonec nedokážeme sundat a nejsmutnější je, že ani doma. Tak vypadáme na povrchu. A co ta část nás uvnitř. Je neuvěřitelné, jak dlouhou dobu v tom jsme schopni žít. A pak ve zralém věku se nám přihodí něco, co nám převrátí náš život vzhůru nohama a my sami nevíme, kde máme vlastně začít. Jací jsme byli? A jací tedy doopravdy jsme…
Když se v jednom okamžiku převrátil můj život vzhůru nohama, najednou jsem zjistila, že nevím, jak mám žít dál. Co budu dělat. Zjistila jsem, že bych všechno chtěla vrátit a dělat jinak, ale to už nejde. Měla jsem tolik výčitek a sebelítosti, zlosti a vzteku na všechno, všechny a nejvíc asi na sebe. Ráda čtu, hodně čtu a všechny ty knihy dávají nápovědu a to prostou a jednu jedinou… zpomalit, zastavit, pozorovat, přijmout, nechat být a odpustit a začít znovu… A neexistuje žádný návod. Máme jen zkušenosti a možnosti se učit a měnit. Ano, já věřím na proměnu člověka a jeho podstaty, protože je možné, že jsme svou podstatu kdysi opustili, nebo nám nebylo umožněno ji poznat.
Pro inspiraci nám mohou a jsou překládány nové knihy a příběhy, které mohou a nemusejí teď v tento okamžik ani zaujmout, ale to je v pořádku. Každý ve svém vlastním příběhu má ten svůj daný okamžik, kdy má možnost něco nového přijmout… Jako např. Laurent Gounelle napsal Den, kdy jsem se naučil žít a Muž, který chtěl být šťastný a ještě Filozof, který nebyl moudrý. Pak Julian Hemsen napsal skutečný příběh o smyslu života* a to Milionář a mnich. Možná jste také slyšeli titul Mnich, který prodal své ferrari od Robin S. Sharmy. Teď jsem jako poslední knížku, a to asi po páté, četla Můj dobrý přítel chřestýš od Don Jose Ruize, to je syn Miguela Ruize, který napsal Čtyři dohody (a teď prosím nesrovnávejte s představením)…
* Smysl života… tak jak jej on sám vnímá a vysvětluje ze svého úhlu pohledu a vnímání, protože každý máme svůj smysl. A během života se může měnit, věkem, dle okolností i dobou, který plyne pořád dál…
Na závěr, děkuji, jestli jste vydrželi až do konce. Jsou to jen úvahy, myšlenky, postřehy z mého života, z mého úhlu pohledu vnímání. Jsem inspirátor pro jiné, pro sebe a říkám si od jisté doby, že… to, že to tak je, neznamená, že to tak musí zůstat. A tak, když se dívám večer na sebe do zrcadla, vím, koho zřím. A když nevím… tak na to přijdu, chci na to přijít. Jsem člověk, který každé ráno vstává s vděčností za příležitost znovu začít. Jsem alkoholik abstinent a tím, že jsem přestala pít, jsem pomohla sobě, ale také tím pomáhám lidem okolo sebe. Jak? Ptají se a já jim odpovídám.
Začala jsem si více všímat okolí, ale s laskavostí, bez předsudků a s vděčností.
Život je Paradox, Humor a Změna. To jsou slova Sokrata od Dana Millmana z Cesty pokojného bojovníka. A kdo není na čtení, tak je i natočený film Pokojný bojovník.
Mějte krásné dny a opatrujte se,
Mili
