Článek
Závislost je nemoc žízně. Otázka zní: po čem člověk žízní. A hlavně: proč je jeho žízeň neutišitelná? Samozřejmě jde o žízeň po náklonnosti, lásce, uznání a ocenění. Čím méně je člověk schopen uhasit tuto žízeň, tím více žízeň sílí. Toto napsal Hainz-Peter Röhr ve své knize Závislost. Tím tato kniha začíná.
Dokud jsem si nepřiznala závislost, byl můj život jedna velká lež. Navenek vše vypadalo v pořádku. Pracovala jsem, i mě práce bavila, postupovala jsem výš, měla jsem hezký vztah, vše vypadalo normálně. Zpětně však jsem musela sama sobě přiznat, že vůbec nevím, co a kdo jsem a ani jsem doopravdy nevěděla, co vlastně chci od života… Cítila jsem v sobě časem prázdno a smutno. Někde jsem se ztratila a jen jsem kopírovala život podle ostatních, asi abych nevybočovala a abych mohla dostávat pochvaly a uznání. A byla jsem dobrá. Ale tohle všechno byly jen náhražky, to byly ty záplaty na tu díru v srdci. A pokud v tom člověk setrvává, časem se stává duševně nemocným.
Dny se opakovaly stejně a díra, ta prázdnota, se zvětšovala, a protože jsem s tím nic neudělala, tak jsem jen padala, no a po nějaké té skleničce jsem buď plakala nebo se vztekala. Člověk zkouší a hledá různé možnosti, jak z toho ven. Nechce pít, ale společnost a alkohol na chvilku rozptýlí nepříjemné myšlenky a jiné touhy.
Jak moc si uvědomujeme své chování sami k sobě?
Když se něco přihodí, tak asi většinou přichází uvědomování. A pak se nám děje něco, o čem víme, že nám to spíš přináší stavy, o které vlastně vůbec nestojíme. Proč tak dlouho člověku trvá, než si přizná svůj problém. Proč tak dlouho člověk popírá sám sebe? Strach… Strach ze selhání a tím člověk přestává být sám sebou. A tak jsem dělala všechno proto, aby navenek vypadalo, že je vše v pořádku a perfektní… přináší to s sebou to, co je ukryto vnitru a snaží se to nedávat najevo… pýchu, povýšenost, sobeckost… nechybovat, být perfektní, jít příkladem…
Tohle všechno s sebou nese velké břímě strachu ze selhání a také hodně stresu. A může se stát, že když v tom žijete dlouho, tak vás to jednou doběhne a zlomí. A začnete hledat útěchu, ale ne úplně v tom dobrém, protože nechcete světu přiznat pravou příčinu, co se s vámi děje. Ani před kamarády se úplně neotevřeme. Bojíme se, že by nás odsoudili.
Myslela jsem si, že to, čeho jsem v životě dosáhla, vztahu, postavení v práci, že mi to k životu stačí, že to je to, co jsem vždycky chtěla. Ale spletla jsem se. Ale prožívala jsem i krásná období, ale cosi uvnitř mě mi pořád říkalo, že to má být jinak. Jak se říká, nenaslouchala jsem svému vnitřnímu kompasu…
…
Slyším hlasy ve své hlavě
Našeptávají
Nejsou ani dobré ani zlé
K ničemu mě nenutí
Jen mluví
Nemám v sobě ani kapku alkoholu
A přesto se cítím jako opilá
Motá se mi hlava
Rozostřený obraz mě samotné
Pokládám si pořád nějaké otázky
Proč
Nikam nevedou
Jen se točí v bludném kruhu
Je to vyčerpávající
Zpovzdálí zaslechnu
Jak udeřil blesk
V hlavě se začne vyjasňovat
Vnitřní vlny se začínají zklidňovat
Začíná se vyjasňovat
Vidím obraz mě samotné
Je celý úplný
Vše je v pořádku
Já jsem v pořádku
Na tváři cítím úsměv
Usmívám se
…
Démon v hlavě mi našeptává úplně něco jiného, ale mé rozhodnutí „bezpodmínečné kapitulace“ je silnější. Ale dnes je to žízeň po životě a snech a ty si musí člověk plnit.
Počáteční reakcí bývá popření, že se to může stát zrovna nám. Pak procházíme fází zoufalství, sebenenávisti. Následně přijde smutek, převzetí odpovědnosti a teprve pak může přijít znovuzrození. Přijetí reálné situace. To je proces uzdravování.
Možná si říkáte, proč pořád mluvím, píši o závislosti, o Démonu.
Protože každého, kdo si to přečte, zaujme něco jiného. Každý tomu porozumí jinak. Protože „důležité noty jsou ty, které neslyšíme“. Protože to jsou střípky, které nám chybí do našeho celkového obrazu sebe samotného. Protože to může někoho nakopnout a svůj život změnit.
Protože člověk závislý na alkoholu prožívá každý den s tím, že zvládl další den a je za to vděčný. Závislý, který nechce pít, změní svůj přístup k životu. Je více vděčný. Hledá více toho dobrého a moc si přeje, aby ho druzí nezrazovali, aby zkusili pochopit, že pro něj je důležitý každý den, každá chvíle, kterou vnímá jinak. Nepotřebuje pomluvy, hnaní se za něčím, chce napravit to, co způsobil, když pil. Abstinuji tři roky a pořád zatím vnímám, že mám v sobě něco, co jsem zapíjela a teď při střízlivosti vychází napovrch a musím to vyřešit. Jinak má Démon větší šanci uspět. Každý problém má řešení a to si opakuji. Každý sám za sebe si musí na to přijít, je to v nás. Docházím na doléčování, k terapeutce, snažím se mluvit otevřeně, i když je to někdy s rizikem nepochopení a odstrčení.
Uvědomila jsem si své chyby, nedostatky. To, co jsme, to se nemění. Ale to, kdo jsme, to se mění neustále.
Vlivem uvědomování si, vlivem okolí, které na nás působí a zda se tím necháváme ovlivňovat. Musela a chtěla jsem a změnila přístup sama k sobě. A tím se přirozeně změnil přístup i k okolí. To se může okolí zdát prapodivné a někomu se to líbí, obdivuje a jiný není s to to schopen přijmout, nebo alespoň respektovat. A tím se mi změnil okruh lidí okolo i přátel a vztahy v rodině. I v rodině se může stát, že vám nebudou rozumět. Ale vím, že tomu musím dát čas, i když to může trvat dlouho. Respektuji to.
I když si uvědomujeme, pořád děláme chyby. Stejné, podobné a znovu si uvědomujeme… Chyby jsou výzvy. Výzvy k učení se něčemu novému, nebo starému, ale s jiným přístupem.
Život prostě takový je. Je pestrý a každý den je příležitost pro změnu. Takovýto dar jsme dostali a tak bychom jej využít jinak. Žít více v přítomnosti. Nežít jako autopilot. Vypořádat se se strachem. Přestat se bát, že budeme chybovat. Uvědomovat si, že každý den je vzácný, nevíme jak dlouhý čas nám byl vyměřen.
Už nechci pít alkohol. Dnes už to říkám opravdu vědomě, nechci pít alkohol. Ale… stejně je tolik lidí, kteří padají a znovu se zvedají a doufají, že upadli naposled. Člověk má v sobě víc síly, než si sám o sobě myslí. Ale… Proč? Proč musíme tolikrát padnout (a nemusí se to týkat jen alkoholu)? Každý si na to musí přijít sám. A je to v pořádku.
Všechno má příčinu a následek.
Přijala jsem, že jsem závislá na alkoholu. Přijala jsem sama sebe.
Prošla jsem si všemi fázemi uzdravování… Popřením, tedy první fází, i zoufalstvím, zlostí, sebenenávistí, kdy v této druhé fázi člověk svůj vztek a zlost, kterou cítí vůči sobě, obrací vůči druhým a hledá viníky svého pití. Prošla jsem i třetí fází, ve které je nutné poznat nemoc závislosti, přijmout, že to tak je, což přináší zpracování smutku a převzetí odpovědnosti. Každá fáze u každého člověka trvá jinak dlouho a někdy se může stát, že se i vracíme, to jsou relapsy a recidiva. Pak musí člověk najít sílu začít znovu. Většinou je to, když se člověk snaží zpracovat a projít třetí fází. A pokud se nám to daří, dostaneme se do čtvrté fáze, fáze znovuzrození. Ale pozor, tím cosi končí, ale dost nového začíná. Udržet se a naučit žít. Takto jsem to popsala jen ve zkratce. Možná někdy rozeberu podrobněji. Pod každou fází se skrývá mnohé, které je ukryto v nás samých a to potřebuje napovrch a zpracovat, porozumět a přijmout, že to může být i jinak. Jen upřímná zpověď nám může pomoci se uzdravovat a k tomu vytrvalost a trpělivost, jak k sobě, tak i vůči ostatním.
S vděčností děkuji za další střízlivý den. Děkuji i Vám.
Nejde o můj vlastní život, ale o život jako takový. Utápět se po zbytek života v sebelítosti nebo vše přijmout a znovu začít žít, jinak, s tím, co život přinese.
Nejcennější dar v životě je - dar přijetí.
Hezké dny všem
Opatrujte se
A zase někdy příště
Mili
