Článek
Co sebou přináší uvědomění si svého ega.
Slovo „Já“ představuje největší omyl, ale i nejhlubší pravdu. Neustále se musíme slovem nějak identifikovat a tím si vytváříme iluze. Iluze o vlastním životě, o sobě, o světě. O svých přátelích. A neúnavně se o něčem musíme přesvědčovat, jací jsme. Kdo jsme, jaká je naše identita. A tou iluzí je ego. Albert Einstein označil ego za „optickou iluzí vědomí“. Tedy za falešné Já.
Iluze je omyl. A když si tento omyl uvědomíme, iluze se rozplyne. A co nastane… začne existovat Vědomé Já.
„Autenticita je každodenní praxe vzdát se toho, kým si myslíme, že bychom měli být, a přijmout to, kým jsme.“ (Brené Brown)
Lidé se dnes bojí být sami se sebou v tichosti a prostě jen být. Pro mě jsou to úžasné stavy. Většinou cítím klid a vnímám, že se usmívám.
Udržet vědomé já, není tak úplně jednoduché. Ego má totiž tendenci nám neustále dávat najevo, že existuje.
A třeba pro mě v okamžiku, kdy přichází a přijdou stavy, které přinášejí více šedi a tmy (deprese a bažení, chutě na alkohol) a vnitřní boje. Zmatenost, proč se to zase děje. Vždyť se nic nestalo! Proč a zase proč. V této situaci se snažím to vlastně nejprve přežít a opakovat si, že nesmím ztrácet naději a víru, protože to přejde a já chci žít a nenechám se zlomit… více se zaměřuji na afirmace a motivaci, jak to období překlenout. A začne mě ovládat mé ego a začne našeptávat… zpochybňovat, nabádat k tomu, co nechci… ale já to nechci poslouchat a nechci tak konat…
Ale s egem však nemůžete bojovat, nemůžete nad ním zvítězit, stejně jako nemůžete bojovat s temnotou: ani tu nemůžete porazit.
A v těchto stavech se ztrácím a netuším, kdo jsem. A tak hledám a pak se zase znovu nalézám… a s vděčností a pokorou… a snad o něco silnější a vědomější.
Když člověk prozkoumává, může se poučit a učit se. Stavy přicházejí a odcházejí… jen ta tíha nemusí být tak těžká…
Jediné, co můžete, je najít světlo vědomí – a tím světlem jste vy.
Naděje… Očima ji nespatříte, ale stejně v nás je a naplňuje nás… Vírou.
Zkusím… Jaké je … Mé autentické JÁ (teď)? Když bych jej měla popsat slovy…
Obklopuji se knihami, z nichž čerpám nejen vědomosti, ale i sílu obecně - knihy jsou pro mě mocným prostředkem sebeuvědomění.
Věřím, jsem vesmírná duše, s oblibou zkoumám, hledám souvislosti… skrytými cestičkami…
Jsem osobou vnitřně neustále v letu, proměnlivá a nestálá… má rozháraná duše… závislá na alkoholu, trpícími depresemi a melancholií… současně ale vesele klidná… usměvavá…
Jsem schopná se napojit na druhého… často jsem pouhým divákem, zachovávající neutralitu, do konfliktů se nevměšovat, jako bych stála na okraji a pozorovala… aby mi zůstal odstup a měla nadhled…
Ráda si všímám a více vnímám přítomnost okamžiku, sebe samotné.
Jsem jaká jsem…
Jsem na nové cestě… než jsem začala pít a ztrácet sama sebe… a tak je teď největším dobrodružstvím to, že žiji pravou životní pouť.
Vybrat a vydat se svou cestou. Objevovat, učit se s pokorou, nadhledem, neztratit humor a přijmout sebe samu. Být sama sebou, opustit role a zůstat sama sebou, i když mi v tom ostatní budou chtít zabránit… Ne, děkuji, já si tím projdu sama. I když budu mít možná obavy a strach. A i kdybych neuspěla, nikdy se nevzdám. Nevzdám se naděje. Nikdy nevzdám boj, pokud bude nutný. Už nikdy se nevzdám a neopustím sama sebe. Nalézáním sama sebe jsem objevila štěstí… probouzí uvědomění a cítím vděčnost, soucit, štědrost a odpuštění. Lásku. Odvahu. Laskavost.
Každý jsme vnitru pro sebe jedna velká záhada… pokládáme si mnoho otázek, hledáme odpovědi… hledáme štěstí a klid… ale současně vzrušení.
… když nevím kudy kam… přivede mě to k okamžiku, ve kterém jsem se ocitla…nejhlubšího dno, pocit marnosti a beznaděje, ve kterém jsem se ocitla než jsem nastoupila do léčebny… a zkusím to znovu…
Neohlížejte se za minulostí, už se nevrátí, už ji nezměníte…
Minulost vám nijak nemůže zabránit v tom, abyste naplno procítili silu přítomného okamžiku. Překazit vám to může jen pocit křivdy z minulosti. A co tvoří tu křivdu? Pytel starých myšlenek a emocí, který si neustále vláčíte s sebou… z knihy Nová země, napsal Eckhart Toll
Raději se pokusím jinou volbou využít přítomnosti…
Život sebou přináší nové „chyby“, tak je nazýváme, které jsou v pořádku, že se dějí, protože tím se ukazuje růst nás samotných… a když se opakují, tak vlastně chceme sami sebe obelstít, než přijmeme pravdu jaká je, takovou, kterou nám ukazuje náš vnitřní kompas, kterému nenasloucháme, protože posloucháme ego a proto se dostáváme na pomyslné scestí… ale vždycky máme volby se rozhodnout jinak.
Slova mají magickou moc a to takovou, že když slovem něco označíme, pak přímo začneme věřit tomu, že víme, co to je. Ve slovech se můžeme snadno ztratit, ale když přestaneme svět kolem sebe a všechno pojmenovávat, pocítíme úlevu a začneme vnímat, že se mohou dít zázraky. Když necháme odpočinout mysl a odpoutáme se od ega a necháme něco také na Vesmíru. Může se stát to, že i některé bolesti, křivdy, vztek i zloba se rozplynou i bez našeho přičinění.
Opatrujte se a mějte jen krásné dny. Mili
